Kde končí osvěta o různosti lidí a kde už začíná indoktrinace školáků prvního stupně? Tato otázka se prolíná celým výkladem nad konkrétními učebnicemi, čítankami a doplňkovými materiály, které se dostaly do českých základních škol. Ústředním motivem je věková přiměřenost: nikoli zákaz mluvit o citlivých tématech, ale pochybnost, zda patří před děti, které na vlastní názor ještě nejsou zralé, a zda rozhodování o tom nemá zůstat především na rodičích.
Digitální občanka a programovatelné peníze
První obava míří k digitalizaci státu. Digitální občanka už je realitou, na ni má podle tohoto pohledu navazovat širší digitální identita a digitální peněženka — systém, v němž by stát teoreticky věděl, co, kde a proč člověk platí. Právě představa „programovatelných peněz“, tedy prostředků, jejichž použití by šlo svázat podmínkami, je vykreslena jako největší riziko ztráty soukromí a svobody.
Zrychlení tohoto nástupu je dáváno do souvislosti s možnou další zdravotní krizí. Vzpomínka na covidová opatření — omezení pohybu, uzavření lidí doma — slouží jako varování: pokud by přišla nová pandemie, mohla by se podle této úvahy stát záminkou k rychlému zavedení digitálního ID a kontroly obyvatel. Zda se taková obava naplní, zůstává otevřené; jako pravděpodobnější se jeví, že část medializovaného strašení má spíš odvést pozornost.
Transgender, čítanky a školní výuka
Jádrem výkladu jsou konkrétní školní materiály. V čítance pro pátý ročník od nakladatelství Taktik se objevuje ukázka z knihy o chlapci jménem Denis, který si s kamarádkou postupně zkouší šaty, líčení i dámské boty a dochází k závěru, že pravidla nemusí nic znamenat a že může být, kým chce. Na tutéž ukázku navazuje doplňovačka a tajenka, jejímž řešením je slovo „transgender“. Že už páťák má vědět, co toto slovo znamená, je hodnoceno jako téma nepřiměřené věku prvního stupně.
Podobně je rozebírána učebnice občanské nauky pro sedmou třídu. Pracuje s pojmem „genderová identita“ jako s něčím odlišným od biologického pohlaví, představuje „genderový perník“ (genderbread) se škálami feminní–maskulinní a androgynní, gendrovou prezentaci i sexuální orientaci. Proti tomu stojí teze, že biologické pohlaví je dané narozením a v průběhu života se nemění, a že oddělování „genderové identity“ od pohlaví je samo o sobě ideologickým krokem.
Učebnice dál pracuje s „cvičným coming outem“, při kterém si žáci ve skupinkách mají zkusit sdělit, že se cítí jinak, než jsou, přičemž spolužáci mají reagovat vstřícně. Námitka nesměřuje proti respektu k druhým — ten je opakovaně označen za samozřejmost — ale proti tomu, že dítě z rodiny s odlišnými hodnotami je rámováno jako ten, kdo reaguje špatně. To je popsáno jako jednostranné formování postojů, ne objektivní výuka.
Tématem je i vyšší míra sebevražednosti u LGBT lidí, kterou učebnice vysvětluje nedostatkem přijetí. Zazní protichůdné vysvětlení: rizikovým faktorem mají být spíš hormonální zásahy v citlivém období puberty a samotná psychická nepohoda, nikoli postoj okolí. Podstatné je upozornění, že jde o vyhraněný názor, který odborné výklady nesdílejí; oficiální zdroje příčiny popisují komplexněji.
George Floyd, Charlie Kirk a práce se statistikami
Učebnice občanské nauky se dotýká i hnutí Black Lives Matter a smrti George Floyda v roce 2020. Zde výklad nabízí výrazně menšinovou interpretaci: Floyd je líčen jako narkoman pod vlivem fentanylu, jehož smrt prý způsobilo předávkování, nikoli zásah policisty Dereka Chauvina, který by tak měl být nevinný. Tato verze je ovšem v rozporu s veřejně dostupnými fakty — oficiální pitva v Hennepin County klasifikovala Floydovu smrt jako vraždu, k níž došlo při policejním zákroku a stlačení krku, přičemž fentanyl a metamfetamin byly uvedeny pouze jako přitěžující okolnosti, nikoli jako hlavní příčina. Derek Chauvin byl soudem uznán vinným z vraždy a odsouzen k 22,5 roku vězení. Tezi o jeho nevině je proto namístě brát jako názorovou polemiku, nikoli jako doložený fakt.
Naproti tomu připomínka smrti konzervativního aktivisty Charlieho Kirka odpovídá realitě: byl skutečně zastřelen v září 2025 během veřejné akce, na pódiu před tisíci diváky. Jeho odkaz — veřejný dialog s názorovými odpůrci — je v tomto výkladu stavěn do protikladu k násilí a slouží jako motivace v práci s mladými lidmi.
Samostatným bodem je práce se statistikami kriminality. Argument zní, že upozornit na statistickou skutečnost ještě není rasismus a že opatrnost vůči konkrétní skupině pramení ze zkušenosti, ne z nenávisti k barvě pleti. I zde platí, že jde o vyhraněné rámování, které s citlivými čísly zachází selektivně a které je v učebnici naopak označováno za projev předsudku.
Knížky a divadelní hry pro nejmladší ročníky
Nejostřejší kritika míří na materiály určené těm nejmenším. Kniha „Sex je vtipný slovo“, popisovaná jako dílo pro sedmileté děti, podle výkladu příliš sexualizuje a popisuje například citlivost pohlavních orgánů způsobem, který do takto raného věku nepatří. Na knihu navazuje divadelní hra pro pětileté děti s motivem „penisového lesa“, jejíž ukázka je hodnocena jako zcela nevhodná pro publikum tohoto věku.
Zazní i tvrzení, že podobné knihy do škol nosí a dětem předčítají takzvané drag queens a že některé neziskové organizace v této oblasti dětem spíš škodí. Z toho plyne návrh: pokud nelze zakázat jednu organizaci bez obvinění z diskriminace, je řešením nepouštět do škol žádné a přenechat osvětu o citlivých tématech rodičům. Kritickým bodem je i to, že děti někdy nesmějí brát učebnice domů a jsou vedeny, aby o obsahu nemluvily — to je označeno za nejzávažnější problém, protože vyřazuje rodiče z výchovy.
Věková přiměřenost a role rodiče
Závěr se vrací k ústřední myšlence. Děti mají na citlivá témata dozrát samy nebo s rodiči, ne být jim vystavovány v období puberty, kdy hledají vzory mimo domov a autoritu učitele berou jako nezpochybnitelnou. Normalizace v útlém věku podle této úvahy vede k tomu, že děti považují za běžné to, na co by si jinak utvořily názor až jako dospělé.
Místo konfrontace je nabízen dialog: záměr objíždět školy a se studenty otevřeně mluvit, ptát se, z čeho jejich názory vycházejí. K tomu se připojuje obava, že právě takový rozhovor nemusí být do škol vpuštěn. Celé sdělení tak stojí na jednoduchém apelu — respektovat každého jako člověka, ale nechat rozhodování o tom, co a kdy se děti dozvědí o citlivých tématech, především na rodině.
