Shyam Sankar, technologický ředitel společnosti Palantir, přináší ve svém rozhovoru se Shawnem Ryanem neobvykle střízlivý pohled na budoucnost umělé inteligence. Odmítá jak katastrofické vize masové nezaměstnanosti, tak utopické sliby nekonečného blahobytu. Klíčem je podle něj lidská iniciativa – nikoli technologie samotná, ale to, jak se ji rozhodneme používat.
Americký dělník jako skutečný průkopník AI
Sankar tvrdí, že skuteční odborníci na využití umělé inteligence nejsou ti, kdo ji vynalezli, ale ti, kdo s ní pracují v praxi. Přirovnává to k dalekohleru – nevynalezl ho Galileo, ale právě Galileo s ním změnil fyziku. Stejně tak dělník ve výrobě, zdravotní sestra na jednotce intenzivní péče nebo strojní inženýr mají k posouzení skutečného dopadu AI mnohem blíž než autoři komentářů ze Silicon Valley. A když se těchto lidí zeptáte, jak jsou ohledně své budoucnosti optimističtí, odpovědi vás možná překvapí – jsou překvapivě pozitivní.
Šestitýdenní bootcampy mění životy veteránů
Palantir spustil program intenzivních šestitýdenních kurzů, kde se tovární dělníci, zdravotní sestry i vojenští veteráni učí pracovat s AI. Nejsou to informatici – jsou to lidé, kteří znají svůj obor do hloubky a nyní získávají nástroj, jak své znalosti znásobit. Jeden z absolventů, mladý muž z chudého jihu Georgie, kterému nikdo nikdy neřekl, že na něco takového má, dnes snižuje prostoje strojů o padesát procent a zvyšuje produktivitu o dvacet procent. Program má padesát lidí v první kohortě a speciální větev zaměřenou výhradně na veterány.
Jak AI mění pravidla průmyslové výroby
V jedné ponorkové loděnici přidali díky AI třetí směnu – ne proto, že by přibylo lidí, ale proto, že zmizela administrativa. Čas, který dělníci trávili plánováním, logistikou a papírováním, se zkrátil z celé směny na pár hodin. Výsledek? Více času na skutečnou výrobu, více zakázek a nakonec i více pracovních míst. Sankar v tom vidí klasický Jevonsův paradox – když se něco stane efektivnějším, spotřeba neroste lineárně, ale exploduje. Totéž čeká zdravotnictví, kde AI pomáhá snižovat úmrtnost na sepsi z padesáti procent téměř k nule, aniž by nahrazovala jediného zdravotníka.
Plukovník Kukor – otec AI v Pentagonu
Jedním z nejsilnějších momentů rozhovoru je příběh plukovníka Drewa Kukora, důstojníka námořní pěchoty, který jako první prosadil nasazení umělé inteligence v americkém ministerstvu obrany. Kukor vyrůstal v Jižní Kalifornii, vychovávaný svobodnou matkou, a po střední škole vstoupil do armády. Zlomovým okamžikem byl rok 2014 na hoře Sindžár, kde při evakuaci Jezídů před Islámským státem nemohl rozlišit, zda postava na zemi drží RPG, nebo ne. Ta zkušenost ho přivedla k projektu Maven – prvnímu nasazení AI v Pentagonu. Za svou snahu čelil anonymním stížnostem, vyšetřování a pokusům o degradaci. Přesto vydržel a položil základy toho, co dnes tvoří páteř americké vojenské AI.
Osm set dnů zásob vs. osm dnů munice
Sankar varuje, že americká průmyslová základna je v kritickém stavu. Zatímco Čína drží zásoby munice na přibližně osm set dnů, Spojené státy mají zásoby zhruba na osm dnů. Vzácné zeminy, bez nichž nelze vyrábět elektromobily ani moderní zbraně, jsou z velké části pod čínskou kontrolou. Podobně je tomu s generickými léčivy – většina amerických generik pochází z Číny. V případě konfliktu by Spojené státy mohly ztratit přístup k základním lékům. Sankar zdůrazňuje, že národní bezpečnost a ekonomická prosperita jsou dvě strany téže mince – nelze mít jedno bez druhého.
Detachment 2011 a civilně-vojenská fúze
Palantir provozuje speciální rezervní jednotku nazvanou Detachment 2011, která propojuje technologické odborníky ze Silicon Valley s aktivními vojáky. Program umožňuje vojákům získat komerční zkušenosti s AI a naopak civilním expertům porozumět vojenským potřebám. Sankar poukazuje na izraelský model po 7. říjnu, kdy reservisté z technologického sektoru během čtyř měsíců dokázali více než armáda za předchozích deset let. Amerika má stonásobně větší potenciál, ale dosud ho nevyužívá, protože civilní a vojenský svět zůstávají oddělené.
Prevence třetí světové války
Recept na prevenci velkého konfliktu je podle Sankara jednoduchý – být tak připravený, že si protivník řekne: „Dnes ne." A pak si to řekne znovu příští rok. A další rok. Odstrašení musí být nepřetržité. Sankar přitom vidí důvody k optimismu – operace jako Midnight Hammer nebo zvládnutí Madura ukazují, že Spojené státy jsou schopné překvapit. Chybí ale průmyslová základna, která by tuto sílu podepřela dlouhodobě. Ve druhé světové válce Amerika vyhrála díky své výrobní kapacitě – Stalin byl šokován americkou produktivitou. Dnes je třeba tuto kapacitu obnovit, tentokrát s pomocí AI a autonomních systémů.
Návrat k národní hrdosti
Rozhovor končí osobní výzvou k opuštění nihilismu a návratu k víře v americký projekt. Sankar, syn indického imigranta, vzpomíná na dětství v okolí Kennedyho vesmírného střediska, kde nadzvukové třesky raketoplánů byly běžnou součástí rána. Tenkrát nebyl patriotismus politicky kódovaný – byl prostě přirozenou součástí života. Dnes je třeba znovu vyprávět příběhy, které inspirují. Ne propagandu, ale skutečné příběhy lidí, kteří něco budují. Sankar věří, že Amerika stojí na prahu nové éry prosperity – pokud se rozhodne jednat, místo aby se jen hádala.
Závěr
Shyam Sankar nabízí perspektivu, která je vzácně praktická uprostřed hysterie kolem umělé inteligence. Budoucnost AI neurčí algoritmy ani korporace – určí ji obyčejní lidé, kteří se naučí tento nástroj používat. A právě v tom vidí největší šanci Ameriky: ne v technologické převaze samotné, ale v ochotě svých občanů experimentovat, riskovat a budovat.
