Kevin Mandia dělá kybernetickou bezpečnost jedenatřicet let. Začínal jako důstojník amerického letectva na Pentagonu, v roce 2004 bez jediného dolaru externího kapitálu založil firmu Mandiant a postavil ji na jediném předpokladu: k průnikům bude docházet vždycky, tak se pojďme naučit vše od těch, kdo je páchají. Mandiant pak vyšetřil většinu velkých kauz posledních dvou dekád, od průmyslové špionáže čínské armády po útok přes aktualizace SolarWinds, a Google ho v roce 2022 koupil za 5,4 miliardy dolarů. Dnes Mandia vede Armadin, firmu stavějící autonomní útočné agenty na bázi umělé inteligence.
Jeho pohled na kybernetický prostor je střízlivý až nepříjemný: útok má v tuto chvíli navrch, obrana ho dohání a nejcennější věc, kterou o protivnících víme, je vždycky jen spodní hranice toho, co skutečně umějí.
Nejhorší na útoku není ztráta dat, ale ponížení
Firmy průnik přežijí. Znovu rozjedou provoz, ustojí reputační ránu. Co se nedá vzít zpět, je okamžik, kdy se manažerovi objeví soukromá korespondence na internetu a stane se navěky vyhledatelnou. Stejné se každý den děje obyčejným lidem i dětem, kterým někdo ukradne fotky.
Rozlišuje se přitom výkupné a vydírání. Výkupné znamená, že útočník zašifroval počítače a za peníze vrátí klíč. Vydírání znamená, že data už má a zveřejní je, pokud nedostane zaplaceno. Nemocnice, které musí odklánět sanitky a rušit operace, i advokátní kanceláře chránící klientské spisy platí. Zkušenost z více než tisíce případů říká, že když oběť zaplatí, data se ve valné většině případů neobjeví — v Rusku funguje jakási neformální samospráva, protože kdyby data unikala i po zaplacení, přestal by platit kdokoli. A objem peněz putujících v bitcoinech ruskému organizovanému zločinu jde podle nejnižších odhadů do miliard dolarů ročně.
Čtyři protivníci a čtyři různé motivace
Čína hackuje kvůli špionáži a hospodářskému zisku, Rusko kvůli bezpečnosti státu a zároveň kvůli penězům, Severní Korea výhradně kvůli penězům, protože jimi financuje sama sebe. Írán v současné vlně útoků maže, co dosáhne, a dovnitř se dostává přihlašovacími údaji, které se dávno povalují na dark webu.
Čínští operátoři přitom dodržují nepsaná pravidla hry: nemažou data, neničí systémy, nevydírají, jen kradou. Za celou kariéru viděl Mandia jediný případ, kdy čínský útočník smazal logy. Ruská rozvědka SVR se podle jeho zkušenosti drží zhruba stejných mantinelů jako americká ofenziva; GRU a FSB si dovolí víc. Veřejné ponížení tak nehrozí od Číňanů — to přichází od Rusů, Severokorejců a Íránců.
Otisky v datech: jak se pozná, kdo sedí na druhém konci
Průnik je kriminalistická scéna. Útočník po sobě nechává stopy: konkrétní škodlivý kód, konkrétní příkazy, konkrétní šifrovací algoritmy, konkrétní typ ukradených souborů. Z tohohle uvažování vznikl pojem indikátor kompromitace — katalog otisků, které se daly porovnávat napříč případy. Sledovalo se až 650 kritérií, i když skutečně rozhodovalo asi deset.
Rozdíly v řemesle jsou pak čitelné jako rukopis. Rus se po vloupání zeptá systému na výpis celého disku, stáhne si mapu, zmizí a za pět dní se vrátí přesně pro to, co chce; ukradne dvaatřicet souborů. Číňan projde stroj adresář po adresáři, doslova abecedně, a odnese tři terabajty včetně systémových souborů, které jsou na každém počítači stejné. Skupinám se nedávala poetická jména, jen čísla — první z nich, APT1, byla čínská.
Zpráva, která ukázala na dvanáctipatrovou budovu v Šanghaji
V únoru 2013 vyšla šestasedmdesátistránková zpráva, která veřejně pojmenovala jednotku 61398 Čínské lidové osvobozenecké armády sídlící v dvanáctipatrové budově v šanghajském Pudongu jako zdroj špionážní kampaně proti 141 organizacím ve dvaceti odvětvích. Na satelitních snímcích šlo sledovat, jak budova roste. Potvrzení přinesly životopisy čínských studentů, které museli překládat vlastní zaměstnanci mluvící mandarínsky, protože strojový překlad tehdy nebyl použitelný — v odrážkách stálo, že dotyční hackují na zakázku.
Motivace byla trojí: parta bývalých amerických vojáků měla dost toho, co se dělo; Kongres potřeboval páku pro zákon o sdílení informací o průnicích; a šéfové okrádaných firem chtěli vědět, proč je hackuje partner, se kterým zrovna staví společný podnik. Ze zprávy byla vypuštěna jména konkrétních vojáků — nebylo jasné, co by se jim za prozrazení stalo. Součástí materiálu bylo přes pět tisíc technických otisků, takže útočníci přišli o infrastrukturu i o metody. Počet firem kompromitovaných Čínou, které bylo z jednoho místa vidět, spadl ze sedmdesáti měsíčně na nulu. Po pár měsících začal zase stoupat.
Obranný průmysl, univerzity a největší krádež know-how v dějinách
Do roku 2004 se čínská ofenziva držela vojenských cílů. Pak se přelila na firmy: nejdřív Honeywell, potom Lockheed Martin, Boeing, Rolls-Royce, Raytheon. Následoval zbytek hospodářství — advokátní kanceláře, auditoři, kdokoli, kdo obchodoval s Čínou. Peking neodděluje ekonomickou dominanci od vojenské, takže krade obojí. Ředitelé NSA to před Kongresem popsali jako největší přesun duševního vlastnictví v dějinách lidstva; dobové odhady mluví o 300 miliardách dolarů a 1,2 milionu pracovních míst ročně.
Nejzranitelnějším místem jsou přitom univerzity. Skoro všechno, co je dnes utajené, bylo někdy neutajené, a americké školy pracují pro vládu s otevřenými dveřmi. Očekávat, že se jednotlivá firma ubrání cizí zpravodajské službě, je podle Mandii nesmysl — je to jako poslat babičku do klece na zápas smíšených bojových umění.
Tchaj-wan: proč Peking možná nepotřebuje invazi
Sázkové trhy dávají invazi do konce roku 2026 sedmiprocentní pravděpodobnost, mezi analytiky se skloňuje rok 2027. Mandia je opatrný: invazi Čína podle něj nepotřebuje. Ostrov jako samostatný stát uznává jen dvanáct zemí, kulturní i populační vývoj hraje Pekingu do karet a země, která se chystá na válku, by se k dění na Blízkém východě nejspíš stavěla razantněji než mlčením.
Proti tomu stojí jediný tvrdý argument: takové tempo zbrojení námořnictva nemá v dějinách obdoby a Tchaj-wan je námořní úloha — blokáda, ne pozemní tažení. Zkušenost s Ukrajinou zároveň ukázala, že vůle národa bránit se je veličina, kterou nikdo neumí spočítat dopředu.
SolarWinds: když má útočník na výběr z osmnácti tisíc obětí
Na podzim 2020 dostal Mandia jako šéf veřejně obchodované firmy v pátek odpoledne pozvánku od vlastního bezpečnostního ředitele. Někdo byl v jejich síti a první, co udělal, bylo, že si stáhl všechny účty a hesla z Active Directory. Nešel po klíči od jednoho pokoje, šel rovnou po generálním klíči od celého hotelu — a to se při prvním vloupání nestává. Během tří dnů bylo jasné, že útočník má tajný server s hesly, čte firemní poštu přes zálohovací účet a odnesl si nástroje, kterými firma sama simulovala útoky na klienty.
Vlastní obranný software tyhle nástroje neuměl zastavit. Než se šlo ven, psaly se detekce a rozdávaly konkurenci — Microsoftu, CrowdStriku, Palo Altu. Zveřejnění 8. prosince 2020 neukládal žádný zákon a firemní právník na to správní radu výslovně upozornil; přišlo tedy dobrovolně. Stálo pětinu tržní hodnoty firmy a přineslo okamžité žaloby akcionářů. Zdrojem byla ruská SVR, cestou dovnitř podepsaná aktualizace produktu SolarWinds, kterou si stáhlo 18 042 organizací. Útočník si z toho menu vybral zhruba padesát cílů — odstřelovačská rána, ne plošná palba. A dodnes neexistuje použitelný zákon, který by nutil oběti hlásit průnik tak, aby se z něj poučily ostatní: chráněná jsou osobní data občanů, ne ukradené technologie.
Colonial Pipeline a mlha války v řídicí místnosti
V květnu 2021 zasáhl ransomware provozovatele potrubí, kterým teče 45 procent paliva pro americké východní pobřeží. Šest dní odstávky, výkupné 4,4 milionu dolarů, fronty na benzinkách. Že jde o věc národní bezpečnosti, se Mandia dozvěděl telefonátem od člověka z vládní agentury dřív než od vlastních lidí — technici v terénu řešili, jak se útočník dostal dovnitř, a nenapadlo je to eskalovat.
Uvnitř napadeného provozu přitom nikdo netuší, co se děje. Počítače prostě zhasínají: jeden po třech minutách, druhý po padesáti. Nevíte, jestli někdo nepřestřihl kabel, jestli není problém fyzický, jestli útočník není v budově. Nemocnice v takové chvíli běžně nechají obsadit východy. Rozdíl mezi zvládnutým a nezvládnutým případem dělá plán sepsaný v době klidu — a jeho poctivé dodržení, protože právě to udrží lidi v klidu.
Signal, šifrování a kvantová hrozba, které se možná bát nemusíme
Telefonní operátoři jsou pro špionáž trvale legitimní cíl a rozsáhlý průnik do amerických sítí v letech 2024 a 2025 skončil doporučením FBI, aby lidé psali přes Signal. To samo o sobě říká vše: běžné zprávy jdou v otevřené podobě a dají se dohledat. Signal není neprolomitelný — když někdo ovládne telefon, dostane se nejméně k polovině rovnice — ale je nesrovnatelně lepší než nic. Šifrování je totiž hlavně nepříjemné: útok, který si dřív stačilo poslechnout, najednou stojí spoustu práce.
Kvantové počítače přijdou podle Mandii do deseti let a s nimi rozšifrování všeho, co kdo doteď odposlechl. Paradoxně to považuje za menší problém, než se říká. Z pěti tisíc vyšetřených průniků plyne, že útočník skoro nikdy nemusí šifrování překonávat — chodí dovnitř s platnými přihlašovacími údaji oběti, takže data vidí rovnou v čitelné podobě.
Nejhorší scénář: malé vodárny, elektřina a provoz bez sítě
Co by se stalo, kdyby padly zábrany, neví nikdo. Odhad je, že jsme z útočných schopností protivníků viděli menšinu — zbytek leží na polici pro okamžik nouze. Hollywoodská verze se srážejícími se vlaky to podle Mandii nebude. Velké energetické podniky mají redundanci a detekci; kdo chce ublížit jim, musí si přečíst manuál a přesně naprogramovat příkazy, které jsou unikátní pro každou soustavu. Zato malé obecní elektrárny a vodárny lze vyřadit hrubou silou — smaž všechno a hotovo. Klíčové je oddělení kancelářské sítě od provozní; průchod mezi nimi má ale v praxi každý.
Kdyby volil cíl, nešel by po bankách. Finanční sektor je bráněný nejlépe, umí se vrátit o vteřinu zpět a ztráty krýt. Šel by po elektřině, po vodě a po zdravotnictví — bez proudu nefunguje nic ostatního. A odstrašení podle něj nemůže být kybernetické: kdo napadne cizí energetickou nebo vodárenskou soustavu, musí počítat s odpovědí, která není softwarová.
Praktický závěr pro firmy zní: pravidelně si nacvičit provoz bez internetu. Když v roce 2021 padla objednávková aplikace pro zhruba osm set restaurací, většina z nich přestala být schopná přijmout objednávku; obsluha už ani neznala menu. Podobná zkouška odhalí absurdity, na které nikdo nepomyslel — třeba že bez sítě neotevře závora do firemních garáží, protože se čip ověřuje kdesi v cloudu, a zablokuje se celý blok ulice.
Útok na srdce a mysl je levnější než útok na síť
Někdy v roce 2015 přišel jeden z analytiků se stostránkovým materiálem o tom, jak ruské zpravodajské struktury ovlivňují veřejné mínění přes účty na sociálních sítích. Bylo to dřív, než se o vměšování do voleb začalo veřejně mluvit; devadesát stran z toho firma nakonec zveřejnila a zbytek putoval do senátního výboru pro zpravodajské služby. Nejzajímavější zjištění: nic si nevymýšleli. Jen zesilovali, co už existovalo, a bylo jim jedno, kterou stranu — tlačili obě, hlavně od sebe.
Tady je americká otevřenost slabinou. Svoboda projevu znamená, že protivník má na co tlačit, zatímco v Číně, Rusku ani Íránu žádná zpětná páka neexistuje. Skutečným úkolem podle Mandii není cenzurovat názory, ale odlišit skutečnou podporu myšlenky od umělého zesílení — protože rozdíl mezi „myslí si to polovina země“ a „myslí si to tři procenta plus stroje“ rozhoduje o tom, jestli se země dá vést. K tomu se přidává schopnost vyrobit důkaz: ukradené e-maily se dají zveřejnit, doplnit o smyšlené pasáže a vždycky se najde expert, který je prohlásí za pravé. Jedno obvinění stačí k pochybnosti, ať už je podložené, nebo ne.
Severokorejští programátoři na výplatní pásce
Když se poprvé doslechl, že americké firmy zaměstnávají tisíce Severokorejců, rozesmál se. Na konferenci k němu vzápětí přišlo pět šéfů bezpečnosti ze zvučných firem s tím, že ten problém mají. Vzniklo to hromadným náborem na dálku během pandemie: uchazeč mluví anglicky, projde technickým pohovorem, práci opravdu odvede. Někdy pár dní po nástupu ukradne, co může, a zmizí; jindy zůstane, protože 130 tisíc dolarů ročně je pro režim slušný příjem. Systémová oprava neexistuje — funguje jediné, posadit si člověka fyzicky naproti.
Vedle států přibyla v posledních letech kategorie, se kterou si nikdo neví rady: kriminální skupiny operující ze západní polokoule. Nelámou šifry, volají na helpdesk. Mají napsané scénáře, chovají se sebejistě a nechají si vydat jednorázový přístup do sítě. A jakmile má útočník jediné předmostí, zbytek sítě je jeho.
Umělá inteligence jako nová kybernetická zbraň
Stuxnet byl před patnácti lety první kybernetickou zbraní, která fyzicky zničila cíl. Roli nástupce dnes přebírá umělá inteligence a hlavní změnou je rychlost — člověk vypadne ze smyčky. Co dvěma zkušeným útočníkům zabralo pět dní, zvládne dnes stroj za pět až deset minut. Člověk navíc hledá jednu cestu dovnitř, prokáže ji a zákazník ji zalepí; stroj pustí sto tisíc vláken naráz, najde všechny cesty a při příštím zadání si tu předchozí pamatuje.
Umělá inteligence zároveň smazává náskok mezi státy. Špičková ofenzivní schopnost dosud patřila několika zemím, protože stála na hrstce výjimečných hlav; jakmile se jejich dovednosti podaří zautomatizovat, budou dostupné mnohem širšímu okruhu. Následovat budou úzce zaměřené modely trénované na útok proti konkrétní platformě — mobilům, dronům, průmyslovým systémům.
Ve střednědobém horizontu to podle Mandii vyjde dobře: obrana se zautomatizuje a poprvé bude dostupná i těm, kdo si dnes na bezpečnost nemohou najmout nikoho. Přechodné období ale zvýhodní útok a právě v něm teď jsme.
Nejtěžší je dostat se dovnitř. Pak už je to z kopce
Kolik zranitelností najdou útoční agenti a jak rychle? Dostat se dovnitř zatím nikdy netrvalo déle než jeden den. Poslední ukázka vypadala takhle: agent prošel dark web a našel zhruba 440 účtů patřících k doméně cílové firmy. Zkoušel se s nimi přihlašovat lidským tempem, protože strojová rychlost se dá omezit i zablokovat. Sedm účtů fungovalo — a jedna z aplikací nově přihlášenému uživateli sama nabídla, že si může zaregistrovat telefon pro dvoufaktorové ověření. Tak si ho zaregistroval. Žádná zranitelnost, žádný exploit.
Statistika je nemilosrdná: dovnitř se útočný tým dostane ve více než devadesáti procentech případů, a jakmile je uvnitř, je to sjezd z kopce. Všechno potřebné bývá už na prvním počítači. Achillovou patou je vždycky ten jeden účet, který funguje všude, protože bez něj by nešlo nic spravovat. Nástroj, jímž si firma zajišťuje bezpečnost, je zároveň tím, čím o ni přijde.
Závěr
Kybernetický prostor je trvale sporné území a nejde o abstrakci: každý den se někde platí výkupné, každý den se odněkud odnášejí data. Rozdíl mezi zvládnutou a nezvládnutou krizí nedělá technologie, ale příprava — plán sepsaný, když je klid, a schopnost fungovat, když technika vypadne. Na úrovni států pak platí něco nepříjemnějšího: neexistuje způsob, jak by se celá země naráz „zaštítila“, a to, co o schopnostech protivníků víme, je vždycky jen spodní odhad.
