Americký lékař Craig Koniver vede v Charlestonu v Jižní Karolíně soukromou praxi, která se místo léčby nemocí soustředí na výkon, regeneraci a dlouhověkost. Z běžné medicíny odešel zhruba před dvěma dekádami a dnes patří k nejhlasitějším zastáncům takzvaných peptidových terapií. Text níže shrnuje hlavní teze rozhovoru. Není to lékařské doporučení ani návod, co užívat — všechna tvrzení o účincích jednotlivých látek jsou Koniverovým osobním hodnocením opřeným o vlastní klinickou zkušenost a značná část z nich stojí mimo to, co potvrzují kontrolované studie.
Lékař, který se ocitl na druhé straně
V srpnu 2020 začaly Koniverovi bolesti břicha. Zkusil je nejdřív odbýt, pak si sám udělal laboratorní testy, usoudil na střevní infekci a nasadil si antibiotika. Bolest se vracela a vygradovala při tenise natolik, že musel přestat hrát. Snímek z počítačové tomografie ukázal trombózu vrátnicové žíly — sraženinu v hlavní žíle vedoucí do jater. Když si na pohotovosti přečetl kompletní nález, stál v něm navíc útvar v hlavě slinivky. Bylo mu šestačtyřicet a věděl, co takový popis obvykle znamená.
Následující noc strávil čekáním na magnetickou rezonanci a popisuje ji jako nejsilnější duchovní zážitek svého života — jako naprostý klid a jistotu, že vše dopadne dobře, ať už bude výsledek jakýkoli. Ráno mu tentýž lékař oznámil, že nádor nemá. Sám k tomu dodává, že je pragmatik a že šlo možná o přehodnocený popis rentgenologa; kontrolní vyšetření od té doby žádný útvar neukázala. Sraženina se ale mezitím rozšířila, následoval další týden v nemocnici a lék na ředění krve, který užívá dodnes. Právě tuhle část zdůrazňuje: proti klasickým lékům nic nemá a jeden z nich bere každý večer.
Rok nato prodělal covid. Popisuje tři týdny doma s kyslíkem, saturaci hluboko pod normou a vlastní nechuť jít do nemocnice v době, kdy se podle jeho slov pacienti napojovali na plicní ventilaci příliš snadno. Nakonec skončil hospitalizovaný kvůli krvácení, které způsobila kombinace antibiotika s lékem na ředění krve.
Systém, který funguje dokonale — jen ne pro pacienty
Zkušenost pacienta u něj spustila otázku, jak se americké zdravotnictví dostalo tam, kde je. Jeho odpověď je záměrně provokativní: systém nefunguje špatně, funguje perfektně — jen ne jako léčba, nýbrž jako obchod. Ve většině států je zdravotnictví největším zaměstnavatelem a nejrychleji rostoucím odvětvím; člověk, který do něj vstoupí, není podle Konivera v první řadě pacient, ale zákazník.
Historický zlom vidí ve zprávě o stavu lékařského vzdělávání z roku 1910, která rozhodla, co se na medicíně smí učit a co ne. Vyřazeno bylo všechno, co se dnes označuje za alternativní — bylinářství, akupunktura, chiropraxe, naturopatie, vodoléčba, ale i výživa a pohyb. (Zprávu sepsal pedagog Abraham Flexner pod hlavičkou Carnegieho nadace; její doporučení pak v praxi prosadily hlavně peníze Rockefellerovy filantropie. Koniver ji v rozhovoru připisuje rovnou oběma rodinám.) Výsledek podle něj cítí každý, kdo prošel medicínou: student se učí, že vstoupí-li do ordinace pacient, první otázka zní, jaký lék mu předepsat — ne co se s ním vlastně děje.
Z toho plyne i jeho výhrada k důkazům. Netvrdí, že farmaceutické firmy jsou zlé ani že studie nemají cenu; tvrdí, že jsme se naučili považovat za skutečné jen to, co prošlo drahým registračním procesem, a že klinické zkoušky nedokážou podchytit spánek, stravu, pohyb a myšlení konkrétního člověka. Zdravotní pojištění podle něj odvádí dobrou práci u zlomenin a akutních stavů, ale s tím, jak zůstat zdravý, nemá společného nic.
Recept, který lékárna odmítne vydat
Nejkonkrétnější ukázkou téhle třecí plochy je pro Konivera ivermektin. Lék je registrovaný proti parazitům; on ho považuje za bezpečný a předepisuje ho i na jiné stavy. Naráží přitom na lékárny, které recept odmítnou vydat, protože k diagnóze nesedí kód. Připomíná, že předepisování mimo schválenou indikaci není nic výjimečného — podle jeho odhadu se takto používá kolem devadesáti procent všech léků, počínaje antibiotiky — a že v případě ivermektinu jde spíš o dozvuk pandemie, kdy se z léku stalo politické téma.
Zmiňuje i to, že část lékařů zkouší u onkologických pacientů takzvané přeúčelování známých léků. Sám hned dodává, že s nádorovými onemocněními nepracuje a odborník na ně není; jde o oblast mimo schválené použití, kde zatím chybí data, která by účinek potvrdila. Jeho vlastní pointa míří jinam než na konkrétní látku: rozhodnutí, jestli lék pacient dostane, se podle něj přesunulo od lékaře k tomu, jestli žádost projde formulářem.
Vnější válka: prostředí, které podle něj oslabuje
Rozhovor pracuje s obrazem dvou válek. Ta vnější je všechno, co na člověka doléhá zvenčí: pesticidy a herbicidy v půdě, těžké kovy, mikroplasty, chemie v potravinách a ve vodě. Sem řadí Koniver i to, že se hladiny testosteronu u mužů podle něj propadly zhruba na polovinu proti generaci prarodičů, a nárůst autoimunitních a neurodegenerativních onemocnění. Tvrdí, že se z chronické nemoci stala norma, ačkoli normální není.
Do stejné kategorie počítá i elektromagnetické pole, wi-fi a nepřetržitý kontakt s telefonem. Tady je ale poctivý sám k sobě: opakovaně říká, že tomuhle tématu nerozumí, že mluví o dojmu, ne o důkazu, a že návody typu „nepoužívejte mobil" považuje za nesmysl. Sám telefon jen odkládá dál od těla. U vlivu elektromagnetického pole na zdraví se přitom jeho čtení s odborným konsenzem rozchází — jde o jeho osobní přesvědčení, ne o zjištění, které by potvrzoval výzkum.
Vnitřní válka: pozornost jako hlavní bojiště
Vnitřní válka je proti tomu všechno, co se odehrává mezi ušima. Většina lidí podle Konivera sleduje politiku, zprávy a sociální sítě, tedy věci, které nemůže ovlivnit, a na sobě samotných nepracuje vůbec. Jeho vlastní odpovědí je ranní hodina ticha — modlitba, meditace, psaní deníku — a večerní rozhovor s manželkou; obojí označuje za nesmlouvavý bod dne. Vedle toho zmiňuje starou radu, jak srovnat denní rytmus: tři dny kempování bez telefonu.
Zaznívá tu i jeho oblíbená formulace: chceš-li tu hru vyhrát, přestaň ji hrát. Odkazuje přitom na knihu Dana Millmana o „pokojném bojovníkovi", jejíž pointu shrnuje tak, že hlupák si pro štěstí chodí k věcem, kdežto bojovník je dokáže najít kdykoli. Sám k tomu přidává obraz bojovníka v zahradě — člověka, který se umí ubránit, ale zároveň něco pěstuje. Zdraví podle něj není cíl, ke kterému se dojde, ale směr; terapie jsou jen most zpátky k sobě, ne stanice, ve které se má zůstat. Cílem prý je, aby ho pacient nakonec nepotřeboval.
Tři pasti moderní péče a cena nadměrného testování
Současnou péči si Koniver rozkládá do tří pastí. První je předepisování léků na všechno; lékaře z toho neviní, podle něj se jinému postupu nenaučili. Druhou nazývá přesypáváním doplňků — praxe, kde se místo léků vydávají hrsti kapslí a pacient přijde s desítkami přípravků, o kterých neví, proč je bere. Třetí pastí je influencerský biohacking, tedy poselství „dělej všechno naráz": doplňky, otužování, sauna, testy. Právě tenhle model má za nejvíc stresující a nejméně smysluplný. Lidi podle něj dovede do stavu, kdy jsou tak křehcí, že už nestíhají žít.
S třetí pastí souvisí jeho výhrada k plošnému hledání nálezů. Odvolává se na modelovou studii, podle níž by dnešní objem počítačové tomografie v USA mohl v dlouhodobém horizontu odpovídat zhruba pěti procentům nově zjištěných nádorů — jde skutečně o publikovaný odhad (JAMA Internal Medicine, 2025), byť o odhad modelový a odborně sporný. Dál tvrdí, že mamografie ani kolonoskopie neposunuly úmrtnost, jen počty diagnóz. Tady je namístě upozornit, že s tímhle čtením odborné společnosti nesouhlasí a screening prsu i tlustého střeva doporučují; jde o Koniverův osobní postoj, ne o obecně přijímaný závěr.
Přesvědčivější je tam, kde mluví o ceně úzkosti. Popisuje pacienta se zvýšenou hodnotou PSA, kterého cílená rezonance pánve uklidnila — a který si po půl roce zaplatil celotělovou magnetickou rezonanci s výrazně horším rozlišením, jež „něco" v prostatě znovu ukázala. Následuje opakování vyšetření a měsíce nejistoty. Sám tato vyšetření nepodstupuje a běžné odběry krve od screeningu odlišuje. Zároveň říká, že rozhodnutí je individuální a že proti chemoterapii ani ozařování nevystupuje.
Mitochondrie, NAD a methylenová modř
Nejtechničtější část rozhovoru patří mitochondriím, tedy buněčným elektrárnám. Koniver si dýchací řetězec zjednodušuje na pět uzlů usazených na mitochondriální membráně, mezi nimiž putují elektrony jako po dopravním pásu, aby se v posledním uzlu roztočilo kolo vyrábějící ATP, vodu a kyslík. V prvním uzlu se uplatňuje NAD, chemický příbuzný vitaminu B3, ve třetím koenzym Q10 a ve čtvrtém se váže methylenová modř. Únava, kterou lidé s přibývajícím věkem popisují, je pro něj obrazně dopravní zácpa na tomhle pásu.
Sám opakovaně říká, že jde o hrubé zjednodušení a že se opírá o klinické pozorování, ne o kontrolované studie. Zároveň nezastírá slabá místa: hladinu NAD v těle měřit neumíme a u řady lidí terapie nezabere. To, co považuje za důkaz, je změna, kterou u pacientů vidí — včetně živého mikroskopického pozorování krve před podáním a po něm. Jde přesně o typ takzvaně anekdotických dat, jejichž odmítání mu vadí: tvrdí, že člověk sedící před ním je pro něj cennější než průměr ze studie. Kritik namítne, že právě proto se takové pozorování nedá zobecnit.
Peptidy a spor o to, kdo je smí připravovat
Peptidy jsou řetězce aminokyselin — do délky čtyřiceti se mluví o peptidu, nad ni už o bílkovině. Nejsou to léky v obvyklém smyslu, ale signální molekuly; Koniver pro ně používá obraz šeptání buňkám, zatímco běžný lék přirovnává k perlíku. Rozděluje je do skupin podle toho, kam signál míří: jedny podněcují vlastní tvorbu růstového hormonu, jiné tlumí zánět v měkkých tkáních (nejznámější je BPC-157), další cílí na nervovou soustavu — sem patří látky vyvinuté kdysi v Rusku pro pacienty po mozkové příhodě — a poslední skupina míří na mitochondrie. Podávají se injekčně pod kůži.
Zajímavější než výčet je regulační spor, který stál v době natáčení přesně před rozhodnutím. Před několika lety americký úřad pro kontrolu potravin a léčiv většinu těchto látek vyřadil ze seznamu, podle nějž je smějí lékárny individuálně připravovat. Argument úřadu je věcný: peptidy neprošly registračním procesem a chybí u nich bezpečnostní data. Praktický důsledek je ale podle Konivera opačný, než regulace zamýšlela — vznikl šedý trh, kde si lidé objednávají neověřené látky přes internet zcela bez dohledu, zatímco lékárny pod dozorem úřadu je připravovat nesmějí. Sám argumentuje tím, že by měla existovat cesta, jak posuzovat i látky s dlouhou bezpečnostní historií, a připomíná, kolik hlášených nežádoucích účinků mají každoročně běžně předepisované léky.
Námitku, že by peptidy mohly podporovat vznik nádorů, odmítá: mluví o desetiletí praxe a velkých počtech pacientů, u nichž nic takového nezaznamenal. Připouští však, že teoretická námitka existuje, protože protizánětlivé peptidy podporují tvorbu nových cév, a nádor nové cévy potřebuje. Jeho protiargument zní, že tentýž mechanismus tělo používá i při obcházení ucpané tepny. Faktický dovětek k datu vydání článku: poradní výbor amerického úřadu v červenci 2026 těsnou většinou doporučil několik peptidů včetně BPC-157 na seznam látek povolených k individuální přípravě, hodnotitelé úřadu ale zároveň upozornili, že dostupné studie jsou krátké a malé.
Hormony, GLP-1 a co vlastně znamená „normální hodnota"
Hormony jsou podle Konivera nejhmatatelnější částí stárnutí — poslíčci, kterých s věkem ubývá. U mužů se dívá nejdřív na testosteron, u žen na štítnou žlázu. Nejzajímavější je tu jeho výhrada k referenčním rozmezím: vznikají z populace, která je z velké části unavená, s nadváhou a na několika lécech, takže „být v normě" znamená být průměrný v souboru, který zdravý není. Zároveň odmítá honbu za čísly — cílem podle něj není mít maximum ani se vracet do dvaceti let, nýbrž zjistit, při jakém nastavení se člověk cítí dobře, protože každý zásah do hormonů má i vedlejší důsledky.
Ilustruje to knihou stanfordského biologa a primatologa Roberta Sapolského o paviánech, kterou shrnuje takhle: nejkratší život měli samci na prvním a na posledním místě hierarchie, nejdéle žil ten uprostřed. Jedni se vyčerpali obhajobou pozice, druzí snahou se nahoru dostat.
Na přípravky ze skupiny GLP-1, tedy dnešní hity na hubnutí, se dívá vcelku vstřícně: považuje je za nejspolehlivější dostupný nástroj a popisuje jejich princip — zpomalují vyprazdňování žaludku, takže se člověk dřív nasytí. Trvá ale na pomalém postupu a nulovém spěchu a upozorňuje na dvě věci, které v praxi vidí. Lidé je nechtějí vysadit ze strachu, že váha půjde zpět. A při vyšších dávkách u části pacientů pozoruje anhedonii — přestává je bavit jídlo, pití i sex —, z čehož usuzuje, že látka nezasahuje jen do dráhy hladu, ale i do dráhy odměny.
Co odmítá a kde sám přiznává hranice
Nejpřesvědčivější je rozhovor tam, kde Koniver něco odmítá. O plazmaferéze, tedy módní „výměně plazmy" za desetitisíce dolarů za sezení, říká rovnou, že ji nedoporučuje: sám ji zvažoval nabízet, ale obchodní model mu nedával smysl a lidé, kteří ji podstoupili, mu shodně řekli, že nic nepocítili. Přidává úvahu z jiné strany — dialýza také čistí krev, a přesto nikoho neuzdraví. Své kritérium formuluje jednoduše: nesmí to škodit a musí to být znát. Tutéž laťku pak přikládá i k peptidům — píchat si roky něco, co člověk vůbec necítí, mu smysl nedává.
Zbytek téhle části ale patří přesně tomu, k čemu tvrdá data chybějí: ozonoterapie, pulzní elektromagnetické pole, vdechování vodíku, vibrační plošiny, zvukové frekvence. Koniver sám u většiny z nich předesílá, že to není jeho obor a že jen opakuje, jak mu to někdo vysvětlil. Nejméně kontroverzní je z celé pasáže jeho tip, který nic nestojí: měřit si doma variabilitu srdeční frekvence, zjistit vlastní výchozí hodnotu a pozorovat, co s ní dělá spánek a stres.
Ve stejné pasáži zaznívá i jeho hlavní ideové stanovisko: nesnáší, když lékař vystupuje jako vrátný, který rozhoduje, co pacient smí zkusit. Je-li něco bezpečné, ať to podle něj člověk může vyzkoušet. Háček je v tom, že právě otázka, co je bezpečné, je u látek bez klinických dat tím, o čem se celý spor vede.
Závěr
Rozhovor je zajímavější v otázkách než v odpovědích. Konkrétní látky, kterých v něm zazní desítky, jsou většinou postavené na klinickém pozorování jednoho lékaře, a jako takové se nedají zaměnit za ověřený postup. Co ale rozhovor pojmenovává docela přesně, je rozpor v současné medicíně: systém, který skvěle zvládá zlomeninu a infarkt, ale neumí odpovědět na otázku, jak zůstat zdravý; regulace, která vytlačí látku z lékáren pod dohledem rovnou na internetový šedý trh; a diagnostika, jejíž vedlejším produktem je úzkost.
Platí přitom to, co Koniver říká o sobě sám: je klinik, ne akademik. Nic z toho, co v rozhovoru zaznělo, není doporučením a jakoukoli změnu léčby má smysl řešit s ošetřujícím lékařem.
