Urazit zhruba 1 100 kilometrů z nejsevernějšího cípu Velké Británie až do centra Londýna a nezanechat přitom žádnou digitální stopu – bez mobilu, bez platby kartou, bez přihlášení kamkoli. Takové zadání si dal Josh, technologický nadšenec, který se rozhodl vyzkoušet, jak těžké je v dnešní Británii cestovat nesledován. Experiment se nakonec změnil v poučnou lekci o tom, kolik dat o sobě běžný člověk každý den rozdává, aniž by o tom přemýšlel.
Telefon jako největší slabina
Cesta začíná v John o' Groats na severovýchodním cípu Skotska, za lijáku a bočního větru. Pravidla jsou jasná: žádný telefon, žádné karetní platby a k dispozici jen nástroje, které stopu nezanechají. Hned na začátku je zřejmé, že vyhnout se všem kamerám bude nemožné. Zbytek se ale ohlídat dá – nebo se to alespoň tak zdá.
Největším rizikem celé výpravy je obyčejný chytrý telefon. Neustále se hlásí okolním vysílačům, drží připojení k síti 4G, a i když je vypnutý, pořád dokáže majitele prozradit. Řešení je nečekaně prosté: v místním obchodě koupit kuchyňský alobal a potravinovou fólii – samozřejmě za hotovost, takže první nákup cesty proběhne bez jediné datové stopy. Z alobalu pak vznikne improvizovaná Faradayova klec. Ta funguje jen tehdy, když nemá žádné mezery, protože každou škvírou signál pronikne. Proto přijde na řadu několik vrstev, dokud z telefonu nevznikne pevně zabalený „bezpečnostní burrito“.
Autobusy, hotovost a první kamera
První autobus do Wicku stojí dvě libry a jde zaplatit přesně odpočítanou hotovostí. Na chvíli to vypadá, že výprava bude snazší, než se čekalo. Zbývá ovšem skoro celá trasa a ostražitost je na místě. Proti nudě bez mobilu pomáhá čtečka knih v režimu offline a starý přestavěný iPod s větší baterií, nabíjením přes USB-C a paměťovou kartou, na jehož drobném displeji jde dokonce spustit hru Doom.
Další přestup ukáže, jak rychle se hotovost stává přítěží. Dálkový autobus do Inverness přijímá jen karty a řidič se ptá, jestli si cestující nemůže lístek objednat online. Odpověď „nemám telefon“ vyvolá spíš údiv než podezření a situaci nakonec pomohou vyřešit ochotní lidé kolem, takže vlastní kartu vytahovat nemusí. Přesto je cestovatel pod dohledem: podle odhadů je po Británii rozmístěno kolem 7,5 milionu bezpečnostních kamer, statisíce z nich jen ve veřejné dopravě. Kamera v autobuse je tak prvním nevyhnutelným selháním – aspoň že platba kartou ho nevystopuje.
Z prvních dní vyplývá paradox: chybějící telefon působí skoro jako superschopnost. Lidé si prostě nedovedou představit, že by dnes někdo neměl funkční chytrý telefon, a raději pomohou. Noc pak přichází ve stanu, který po větrném severu Skotska začíná pomalu dosluhovat.
Vlakem do Edinburghu
Vlakové nádraží znamená výrazně víc kamer – nad hlavním vchodem visí dvě velké, a tak volba padne na boční vchod. Jízdenku na vlak do Edinburghu jde koupit za hotovost. Pokus zavolat přítelkyni z telefonního automatu ale končí nezdarem: všechny budky na nádraží jsou mimo provoz. Na dlouhou dobu tak zůstane bez zpráv.
V Edinburghu se nedá jen tak postavit stan uprostřed města, a tak je potřeba najít nocleh. Bez internetu začíná všechno papírovou mapou. U nádraží Waverley pomůže turistické informační centrum, kde mají map víc než dost. Dotaz na ubytování, které bere hotovost, však personál zaskočí – na nic takového se tu prý nikdo nikdy neptal.
Turistické centrum skrývá ještě jedno riziko. Kdo fotí, často fotky nahrává na sociální sítě typu Facebook a ty na ně pouštějí běžné rozpoznávání obličejů, aby mohly propojovat jednotlivé uživatele. Kolemjdoucí, který se náhodou ocitne v záběru, se tak může stát součástí cizí datové sítě. Proto si při cestě městem v podobných chvílích zakrývá tvář.
Knihovna chce průkaz a adresu
Řešením mají být veřejné počítače ve dvou knihovnách nedaleko. Počítač, který s člověkem nijak nesouvisí, by podle pravidel hry selháním být neměl. Jenže přístup k němu vyžaduje číslo průkazu a PIN, tedy registraci. Ta znamená předložit doklad totožnosti a potvrdit aktuální adresu bydliště. Pracovník knihovny tak viděl všechno, co na dokladu stojí, a tím přišel zatím největší únik. Knihovny navíc obvykle uchovávají záznamy o aktivitě pro případ podezřelého nebo škodlivého jednání.
Samotné hledání hotelů, které berou hotovost, balancuje na hraně podezřelého chování a moc výsledků nepřináší. Pár adres jde aspoň opsat na papír. Zásady zpracování údajů knihovny se při podrobném přečtení ukážou jako nijak znepokojivé – v logice hry je ale každé předložení dokladu prohrou.
Hotely berou jen karty
Obchůzka po hotelech se změní v sérii odmítnutí. V prvním stojí pokoj 66 liber, recepční ale chce kopii dokladu totožnosti, kterou hotel podle recepce musí ze zákona pořídit a tři měsíce uchovávat. A platit se dá jen kartou. Druhý hotel to samé: „Jsme podnik jen pro karty.“ Ve třetím nemají volné místo, další dveře zůstanou zavřené a po deváté večer už nikdo neotvírá.
Nouzové řešení je nakonec velmi analogové: zeptat se cizích lidí, jestli by se do jejich pokoje nevešel ještě jeden. Takový nocleh žádnou datovou stopu nevytvoří, příjemný ale není. Do cíle zbývá zhruba 800 kilometrů, ubytování se zatím počítá jako jasné selhání a nabízí se otázka, jak to všechno vůbec zvládnout bez internetu.
Notebook za hotovost a systém, který zapomíná
Obrat přinese použitý notebook ThinkPad se čtyřmi gigabajty paměti, koupený přímo z ruky za hotovost. Klíčové je, že umí nabootovat z USB. Na náramku s USB konektorem totiž cestovatel nosí operační systém Tails – takzvaný amnézický systém, navržený tak, aby po vypnutí zapomněl všechno, co se na počítači dělo. Místo předinstalovaných Windows tedy notebook spustí systém z flash disku, což je to nejbližší, co se počítači bez digitální stopy dá přiblížit.
Tails je postavený tak, aby odolával sledování, a stojí za ním stejní lidé jako za anonymizační sítí Tor. Ta posílá spojení přes řadu různých počítačů, a zastírá tak polohu uživatele – jako by člověk rozhazoval digitální drobky na náhodných místech, aby zamaskoval skutečnou cestu. Díky tomu jde konečně v klidu hledat na fórech, plánovat další postup a napsat kamarádovi e-mail. Telefonovat sice nemůže nikomu, poslat zprávu ale ano. A po skončení práce počítač zapomene, že ho kdy někdo používal.
Do Londýna cizím autem, noc na lodi
Po další cestě vlakem přichází poslední zastávka před Londýnem, nejsledovanějším městem Evropy. Tou dobou už je jasné, že dostat se do Londýna nepozorovaně nejde. Plán proto počítá s malým podvodem: zásah kamer si vezme na sebe někdo jiný. Kamarád přijede autem a jediné, co silniční kamery zachytí, je jeho vůz. Padne i střízlivá poznámka, že kdo se takto vyhýbá stopám, chová se v podstatě jako zločinec. Průnik mezi ním a lidmi, o které by se mohla zajímat policie, se s každým krokem zvětšuje.
Kamarád ho vysadí na okraji Londýna, kde čeká nocleh vyhledaný přes anonymní připojení. Na internetovém fóru lidí žijících na lodích na londýnských kanálech – jedné z nejvíc odpojených komunit ve městě – se našel člověk ochotný nabídnout postel na noc. Bez dokladu, bez karty, platba v hotovosti. Ve tmě se přitom ukáže drobnost, kterou si člověk bez telefonu uvědomí až po pár dnech: jak moc se na mobil spoléhá i jako na baterku. Ráno je klidné, s řekou a divokou přírodou kolem.
Londýn: kamera na každých deset obyvatel
Finále má jasný cíl: dostat se k Tower Bridge bez sledování. Londýnské ulice jsou ovšem kamerami doslova přeplněné – visí nad silnicemi, v metru i na soukromých podnicích, kolem kterých chodec projde. Podle odhadů připadá zhruba jedna kamera na deset obyvatel, tedy necelý milion kamer ve veřejném i soukromém provozu. Policie navíc stále častěji nasazuje rozpoznávání obličejů v reálném čase.
Rozpoznávání obličejů je algoritmický způsob, jak identifikovat tvář: systém si zmapuje konkrétní rysy, tedy nos, obočí, oči, ústa i uši. Právě výraznější, hranatější části obličeje člověka prozradí, a proto je potřeba je zakrýt – ústa, vousy, co nejvíc tváře.
Zbývá trasa. Silnicím je lepší se vyhnout, a tak vede cesta po kanálech, kde se dá obejít naprostá většina kamer. Kousek odtud leží londýnský obvod Hackney, který má nejvíc obecních kamer ze všech obvodů ve Spojeném království. Trasu se podaří naplánovat tak, aby se mu vyhnula úplně.
Cíl u Tower Bridge a bilance
Za sebou má přes 1 100 kilometrů autobusem, vlakem, autem i lodí. Povedlo se to? Telefon zůstal zabalený, karta nikde neposloužila a k internetu se podařilo připojit bez sledování. Kamery jsou ale jiná kapitola. Realita života v Británii 21. století – a vlastně v jakékoli zemi – je taková, že kamerám se uniknout nedá. Snad leda tomu, kdo bydlí na hausbótu.
U Tower Bridge přichází úleva i únava. Poučení z cesty: žít bez telefonu je otrava a malé kamery jsou prakticky všude, což je děsivé zjištění. Nakonec přijde na řadu rozbalení telefonu z vrstev fólie, uvnitř se srazila vlhkost a telefon hlásí vodu v konektoru. Po zapnutí naběhne hromada e-mailů – a první hovor patří přítelkyni.
Závěr
Experiment ukazuje, že digitální stopě se při troše vynalézavosti vyhnout dá: hotovost, alobal kolem telefonu, notebook z druhé ruky a systém, který po sobě nic nenechá. Cena je ale vysoká – nocleh u cizích lidí, odmítnutí v hotelech, které hotovost neberou, a registrace s průkazem i tam, kde by to člověk nečekal. A kamerám, kterých jsou v Británii miliony a které stále častěji doplňuje rozpoznávání obličejů, neunikne nikdo. Plošné sledování už není věcí volby jednotlivce, ale prostředím, ve kterém se pohybujeme všichni.
