Předkolumbovská Amerika zůstává v evropském povědomí bílým místem. Archeolog Ed Barnhart, který v roce 2003 založil Maya Exploration Center a od té doby ho vede, přitom mluví o mayských dynastiích stejně samozřejmě jako evropský historik o panovnických rodech Starého světa. Umožnily to hieroglyfy: Mayové jsou první americká kultura, jejíž dějiny lze číst po jménech a datech.
Mimozemšťané, nebo prostě šikovní lidé
Archeologický doklad kontaktu s mimozemšťany chybí. Kdyby k němu došlo, poznalo by se to podle náhlého skoku: jeden den kámen, druhý den technologie, která z ničeho nevyrůstá. Nic takového mayské dějiny nenabízejí, naopak — Mayové se za celou svou existenci nedostali ani k metalurgii.
Kontakt dvou kultur přitom v archeologii poznat jde a vypadá právě opačně: přejímání nových postupů je rychlé a zřetelné. Barnhart, který v pořadu o dávných mimozemšťanech vystoupil asi pětadvacetkrát, existenci života jinde ve vesmíru nevylučuje. Jen mezi mayskými nálezy pro něj nemá oporu. Zajímavější je, že sami dnešní Mayové takové příběhy milují — strážci u ruin vyprávějí o zelených a červených světlech nad chrámy skoro pokaždé.
Jak se v devadesátých letech hledalo ztracené město
Za vším stojí dětský sen z kina v texaském Irvingu, kde se promítal Indiana Jones. Cesta k němu vedla přes terénní školu v honduraském Copánu a přes mentorku Lindu Schele, která zásadně přispěla k rozluštění mayského písma. V pětadvaceti letech pak Barnhart našel v belizské džungli mayské město Maxna — v překladu Opičí dům.
Vodítko bylo prosté. Mayové jsou zemědělci a trojice kopců pro ně symbolizovala tři ohniště civilizace; pyramidy navíc nazývali kamennými horami. Stačilo se dívat na terén očima člověka, který hledá, kde by sám postavil město. Trvalo to dvě sezony sekání mačetou. Vybavení odpovídalo době: topografické mapy putovaly z Belize do Texasu dva měsíce poštou a raná GPS neviděla skrz koruny stromů, takže polohu šlo změřit jen na pasece po vyvráceném stromu. Nakonec pomohly staré britské lesní cesty, které vedly údolími cestou nejmenšího odporu.
Ve městě Barnhart zmapoval čtyři sta budov a ví, že jich tam je víc — celé čtvrti nestihl. Cestou k němu narazil na sedm vesnic o dvaceti až třiceti stavbách, vzdálených od sebe zhruba kilometr. Poznat zbořenou pyramidu je řemeslo: nepravidelný terén, okraje kamenných plošin, vějíř suti pod svahem. Stromy stavby po tisíc let rozebíraly kořeny a při pádu odnášely celé stěny — v Palenque se dá najít díra po domě a deset metrů opodál hromada kamení, kterou tam katapultovaly vyvrácené kořeny. Kde se propadla klenba, dalo se otvorem seskočit dovnitř mezi stěny. Barnhart si z takových sestupů odnesl histoplazmózu z netopýřího guana a zvápenatělou jizvu na plíci velkou jako mince, o které se dozvěděl až po pětadvaceti letech.
Čtyři tisíce let a území od moře k moři
Archeologie začíná mluvit o Mayích zhruba od roku 2000 před naším letopočtem — ne proto, že by tam dřív nikdo nežil, ale protože se tehdy začali chovat jako Mayové. Vrchol přišel v klasickém období mezi lety 250 a 800 našeho letopočtu: tehdy vznikla většina pyramid a dozrálo písmo i astronomie. Pak přichází slavný kolaps, který ovšem není zmizením — společnost se přeskupila a v postklasické podobě vydržela až do příchodu Španělů.
Území sahalo od moře k moři: celá Guatemala, polovina Hondurasu, Yucatán, celé Belize a asi polovina Chiapasu. Na západě se mayský svět rozostřuje do území Zapotéků a před nimi Olméků, na východě do území Lenků. Rozloha měla důsledky — obyvatelé chladných hor se chovali jinak než lidé z nížinné džungle.
Čtyři knihy, hieroglyfy a hluboký čas
Nápisy na kameni jsou z velké části královské životopisy: narodil se, oženil se, bojoval s těmito lidmi, byl korunován, zemřel. Barvitější svědectví přinášejí texty na keramice, kde se objevují útržky mytologie i poznámky typu „z tohoto poháru pil král čokoládu". Skutečný poklad ale představují čtyři dochované knihy — mluví o loveckých rituálech, o astronomii a o hlubokém čase.
Právě hluboký čas je nejpodivnější. Hadí stránky Drážďanského kodexu se v datech vracejí až o 33 tisíc let, jedna stéla v Tikalu dokonce o pět milionů. Ve třicátých letech označil J. Eric Thompson Maye za esoterické ctitele času; hieroglyfy podle něj nezaznamenávají dějiny, jen tento kult. Dnes převažuje výklad, že tak vzdálená data dokládají znalost precese — pomalého kolísání, po němž se hvězdná obloha za pětadvacet až šestadvacet tisíc let vrátí na začátek a posune se o jeden stupeň za dvaasedmdesát let.
Bez dalekohledu to jde. Písmo umožnilo, aby astronom předal celoživotní záznamy pozorování učedníkovi a ten pokračoval. Měřilo se jednoduše: jeden člověk stál na pevném místě s tyčí, druhý s tyčí na napjatém provaze značil, kde vychází slunce nebo měsíc, a den po dni vznikala úhlová řada. Podle ní se pak orientovaly stavby. Rozhoduje odstup: na pyramidu pár desítek metrů daleko se správně dívají tři lidé a všichni ostatní ji vidí posunutou, kdežto na vzdálený horský vrchol se dívá celé náměstí stejně.
Nezávislá města, králové a posvátná krev
Mayský svět neměl hlavní město. Fungoval jako soustava nezávislých městských států po vzoru řeckých polis a rozdělení práce se od dnešního nelišilo: velké město s trhem, kolem něj menší sídla, na trh se sjížděli lidé z okolí — což na mayském venkově platí dodnes. V čele velkých měst stály dynastie, jejichž jména díky hieroglyfům známe. Menší města spravovali podřízení páni, sahalové, a k nim patřila okolní pole.
Vládnout se dalo jen po krvi, a to doslova. Mayští bohové jsou lidem vzdálení a nikdo s nimi na zemi nemluví. Když ale zemře někdo z královského rodu, stoupá do horního světa a odtud může jako prostředník oslovit bohy. Král si proto pouštěl žilou, krev nechal vsáknout do papíru a spálil ji v míse; stoupající kouř byl cestou vzhůru — požádat o déšť před sklizní nebo o přízeň před bitvou. Tento příběh držel celou stavbu pohromadě. A možná i proto se rozpadla: když přišly zlé časy a králova krev nezabírala, zbývalo jediné vysvětlení — buď to nefunguje, nebo lžeš. Tak jako tak lidé z města odcházeli.
Popol Vuh a podsvětí, kde se dá slušně žít
Mayskou obdobou bible je Popol Vuh, jenže vypráví docela jiný příběh. Stvoření byla čtyři a my patříme do posledního, uhněteného z kukuřice a kapek božské krve — dřívější pokusy z bláta a ze dřeva dopadly hůř. Jádrem je vyprávění o hrdinských dvojčatech, která porazila pány smrti v míčové hře, ochránila tím svět pro lidi a vzkřísila otce zabitého pány smrti. Ten vystoupil na nebe a stal se bohem kukuřice.
Podsvětí Xibalba není peklo. Mrtví tam žijí ve vesnici, která vypadá jako ta jejich, hospodaří a mají se dobře; když u nás slunce zapadá, jim vychází. Jedinou hrozbou jsou páni smrti se jmény jako mor, hlad nebo hnis. Tomu odpovídá i pohřbívání: mrtvé ukládali pod vlastní domy. Mayové nemají strašidelné historky o duších, protože předkové podle jejich představy nikam neodešli a chtějí pomáhat — babička pod podlahou je útěcha, ne hrůza.
Všední den, trh a kakaové boby místo peněz
Až do sedmého století, kdy králové začali posílat vojska proti sobě, byl život v mayských městech spíš poklidný. Lidé obdělávali políčko, chodili na trh, vraceli se domů a cítili se chránění královstvím i přízní bohů. Džungle je nehostinná, ale také štědrá — jídlo tam prakticky padá z nebe, a kdo ji umí spravovat, hladem netrpí. Právě úspěch modelu ho nakonec podlomil: města rostla tak dlouho, až překročila únosnou míru.
Peníze neexistovaly, směňovalo se. I směna ale potřebuje měřítko hodnoty, a tím bylo kakao. Nikdo nechodil na trh s hrstí bobů v kapse, cena se v nich ale vyjadřovala: kolik stojí kukuřice? Tři boby. Fungovalo to tak dobře, že vznikly padělky — Cortésovi muži na aztéckém tržišti, kde se denně protočilo šedesát tisíc lidí, viděli pořádkovou službu zatýkat lidi s kakaovými boby vyrobenými z keramiky.
Oběti: autooběť králů proti brutalitě středního Mexika
V klasickém období převažovala oběť, kterou přinášela sama vládnoucí rodina. Reliéf z Yaxchilánu ukazuje královnu, jak si protahuje jazykem provaz posetý trny; krev kape na papír v míse, papír hoří a z kouře se stává had, který otevře tlamu a vydá zakladatele dynastie se štítem a kopím. Nápis dodává, co po něm chce: ochranu pro manžela v nadcházející bitvě.
Zajaté válečníky Mayové obětovali stětím na vrcholu pyramidy a hlavu nechali efektně skutálet po schodech; jejich umění to zachycuje opakovaně. Vytrhávání srdce obsidiánovým nožem přišlo ze středního Mexika a v postklasickém období ho Mayové převzali spolu s dalšími zvyky. Vedle míčového hřiště v Chichén Itzá stojí základna stojanu na lebky, pokrytá výjevy nabodnutých hlav. Aztékové z obětí udělali nástroj nátlaku — starostu města, které chtěli připojit, si pozvali na ukázku a nechali ho vybrat mezi vlastním osudem a třemi tisíci kaučukových placek měsíčně. Vysvětlení měli náboženské: slunce podle nich vychází jen proto, že se bohové kdysi obětovali, a bůh války žádal, aby lidé pokračovali.
Války, které se nevedly o půdu, ale o přízeň bohů
Nejvýmluvnějším dokladem je bitevní freska z Bonampaku. V síni plné boje, kde se sráží šedesát lidí, nikdo nezasazuje smrtící ránu — všechna kopí míří dolů, do nohou a do zad. Cílem bylo protivníka znehybnit a odvést domů. Mayská válka se nevedla o půdu ani o kořist. Vítěz chtěl, aby poražený král použil svou schopnost oslovit bohy v jeho prospěch; poražené město si směl nechat svůj znak i své pole. Když to nešlo jinak, vyvraždil rodovou linii a připravil město o přístup k bohům.
Odtud plyne i nejvydatnější mayská strategie — sňatky. Celý mayský svět byl nakonec buď za Tikal, nebo za Calakmul. Tikal se choval jako Řím tohoto světa, dohlížel na střídání dynastií a provdával dcery do spřátelených rodů. Calakmul mezitím tiše provdával své dcery do stejných měst, a když udeřil, přišel útok ze všech stran. Tikal prohrál, ale nebyl zničen: jeho králové zůstali a osmdesát let pracovali pro vítěze, aniž se pokusili jho setřást.
Zlom přišel jinudy. Calakmul přesvědčil bratra tikalského krále, aby založil vlastní město Dos Pilas se stejným znakem — a ten začal oslovovat bohy toutéž mocí. To Tikal nesnesl, zaútočil a bratra vyhnal; Calakmul mu pomohl vrátit se a tikalského krále zabil. Jho pak zlomil až jeho nástupce. Uprostřed toho stálo město Naranjo, které přebíhalo z tábora do tábora; Tikal jeho dynastii vyhladil, ale Calakmul do vyprázdněného rodu provdal mladou ženu z Dos Pilas. Než její syn dospěl, vládla sama: na stélách je vyobrazena se zbraněmi jako válečnice, která oslovuje bohy za celé město a postupně ovládne šest dalších. Jakmile bylo chlapci dvanáct, králem se stal on a ona ustoupila po jeho bok.
Kalendář jako kruh, ne úsečka
Madridský kodex má deset stran o lovu jelenů a další o chovu krocanů. Nejde v nich o to, jak zvíře ulovit, ale kdy se to smí: dny se dělí na vhodné a nevhodné a dohlíží na to bůh lovu s černě pruhovanou tváří. Stejnou logiku mají první třiadvacet stran Drážďanského kodexu, jejichž překladem si Barnhart udělal magisterský titul. Nazývají se věštecké a podle nejjednoduššího mayského kalendáře o 260 dnech radí, kdy se vyplatí oženit, včelařit nebo postavit dům. Výsledek shrnuje pár znaků a stálý obrat — dobrý den znamená hojnost tortill, špatný hlad nebo pohřeb.
Konec času by v takovém systému neměl smysl. Kdyby měl Evropan nakreslit čas, udělá bod v přítomnosti a dvě čáry na obě strany; Maya nakreslí kruh. Všechno, co se stalo, se v nějaké podobě vrátí, a proto Mayové nikdy nepředpověděli konec — hysterie kolem roku 2012 stála na nepochopení. Nejstarší dochovaný kalendářní znak je asi z roku 600 před naším letopočtem a není mayský, ale zapotécký; myšlenky o čase a počítání si tehdejší kultury předávaly navzájem. A protože než někdo něco vytesá do kamene, přemýšlí o tom hodně dlouho, vznikl systém podstatně dřív, než ho archeologie umí doložit.
Zatmění Maye děsila — v mayských vesnicích se dodnes při zatmění vychází ven, tluče na hrnce a štěkají psi. Předvídat je uměli jen zhruba. Objevili uzly: v Drážďanském kodexu se opakuje řada sto čtyřiceti osmi dnů a občas sto sedmdesáti sedmi, tedy pět nebo šest měsíčních cyklů. Vedle čísel je nakreslen nebeský pás s mrtvou bohyní měsíce a slunce zpola zčernalé. Kdy k zatmění dojde, říct nedokázali. Kdy k němu dojít může, ano.
Matematika o třech znacích a záhada dlouhého počtu
Mayská matematika zvládne totéž co naše. Zásadní je, že stojí na poziční soustavě — na rozdíl od římských číslic, kde se z jedniček, pětek a desítek staví hromada znaků, u níž rok 1983 zabere půl řádku. Mayové počítají po dvacítkách: jedna až devatenáct, pak nula v řádu jednotek a jednička v řádu dvacítek, dál čtyři sta a tak výš. Vyjádří jakékoli číslo.
Elegantnější než naše soustava je v jednom ohledu. My potřebujeme deset symbolů, Mayové tři: tečku pro jedničku, čárku pro pětku a mušli pro nulu. Frustrující je, k čemu tu sílu použili — počítají skoro výhradně čas. V dlouhém počtu má navíc třetí řád hodnotu 360 místo očekávaných 400 a rok o 360 dnech, o pět dní kratší než skutečný, který nikdy neopravili. Dokud se nenajde nápis, který počítá věci místo dnů — třeba čtyři sta zajatců — nelze potvrdit, jestli Mayové svou dvacítkovou soustavu používali důsledně, nebo ji ohýbali stejně jako u kalendáře.
Co mayský svět opravdu ukončilo
Rozhodly nakažlivé nemoci. Conquista mečem k tomu přispěla, ale hlavní práci odvedly nákazy: během prvních padesáti let zemřelo devadesát procent lidí. Je to zároveň důkaz, že k předchozím kontaktům nedocházelo — jinak by populace nebyla tak bezbranná. Napříč Amerikami, od severu k jihu, jde podle Barnhartova střízlivého odhadu o sto milionů mrtvých a třináct pandemických chorob. Evropa si po morových vlnách vybudovala kolektivní imunitu, kterou si s sebou přivezla.
Nejtragičtější byl Karibik. Na ostrovech nebylo kam utéct a téměř všichni zemřeli během deseti let; právě tam začal dovoz otroků z Afriky, s nimiž připlula žlutá zimnice a malárie. Zhruba deset let po prvním kontaktu začali umírat i Španělé, možná proto, že se choroby v hustě zasažené populaci proměnily a vrátily se zpátky.
Medicínu Mayové měli a dobrou — Barnhart od šamanů získal prostředek, který podle nich rozpouští ledvinové kameny, a rostliny se dělí na horké a studené podle toho, zda se odvar pije teplý, nebo vychladlý. Nemoc ale chápali jako duchovní útok, ne jako nákazu: koupali se proto společně, aby to ze sebe smyli, a šířili ji tím dál. Křesťanští kněží pak křtili z jedné misky vodou, kterou rozstřikovali do tváří stovkám lidí v řadě. Misionář v brazilské Amazonii si v kronice zoufal, že křtí tisíce lidí denně, a bůh si je přesto bere — netušil, že to urychluje právě on. Když do Jižní Ameriky dorazil Pizarro, incký vládce už byl mrtvý na neštovice a jeho dva synové se přeli o nástupnictví; epidemie běžela před Španěly jako požár. A protože nemoc byla podle mayského výkladu důkazem, že bohové odešli, nabídka silnějšího boha zněla přesvědčivě. Konverzi to zásadně usnadnilo.
Lidar mění mapu: Amazonie a pyramidy pod lesy
V Amazonii se objevily tisíce takzvaných geoglyfů, ve skutečnosti ohrazených sídel. Každá oblast si s mokřady poradila jinak: v Bolívii lidé navršili velké mohyly, spojili je vyvýšenými hrázemi s menšími osadami a mokřady proměnili v zemědělský ráj. Systém fungoval ještě sto let po příchodu Španělů — misionář, který místní přišel civilizovat, si zapsal rozhořčenou poznámku, že po nádherné síti hrází chodí jen ze slavnosti na slavnost, místo aby ji využili k obchodu. Otázka už nezní, jestli se tam něco najde, ale kde jsou vlastně prázdná místa.
Sídla prozrazuje i půda. Černá, mimořádně úrodná zemina je antropogenní krajina — vznikla tím, že ji lidé po staletí obdělávali. Dnešní obyvatelé si podle ní vybírají, kde postaví vesnici, aniž by tušili, že ji vytvořili jejich předkové.
Překvapení ale přichází i ze Severní Ameriky. Lidar odhaluje podél velkých řek desítky velkých zemních pyramid, o nichž se nevědělo — leží v lesích, v národních parcích a na soukromých rančích. Mississippská kultura startuje kolem roku 900, kdy získá z Mezoameriky kukuřici a s ní schopnost uživit velká sídla. Jeden badatel takto podél řek našel bezmála osmdesát pyramidových lokalit. Lidar má jediné omezení: pod zem nevidí.
Spor o jedinou ztracenou civilizaci
Graham Hancock zastává představu, že existovala jediná vyspělá civilizace, kterou před dvanácti tisíci lety smetlo kataklyzma a která zasela semínko všem pozdějším kulturám. Barnhart to považuje za zjednodušení a s většinou svých kolegů se drží opačného výkladu: civilizace vznikaly nezávisle na sobě, dorostly a teprve pak se potkaly. Dokázat to nelze ani z jedné strany, argument o nezávislém vzniku ale stojí pevněji — dvě a dvě jsou čtyři tady i na Měsíci a lidé docházejí ke stejným řešením sami. Egypt i Čína prošly cestou od usedlého života přes plodiny a domy k městům, stejně jako Peru, a čas ani vzdálenost nedovolují, aby jedno učilo druhé.
Shodnou se ale na tom podstatném: existují dávné civilizace, o nichž nevíme nic, a Göbekli Tepe je ukázka, jak rychle se dosavadní představy převracejí. Hancock není podle Barnharta šarlatán, jen se mýlí — oba to o sobě veřejně říkají a zůstávají přáteli. Přivedl navíc k archeologii miliony lidí, což je publikum, po němž obor dlouho toužil. Pravda se nakonec ukáže sama; hádat se o ni nemá cenu.
Kde stojí největší pyramidy světa
Výškou se Gíze nic nevyrovná — sto padesát metrů proti sedmdesáti u nejvyšší mayské stavby. Objemem ale největší není: prvenství drží pyramida v Cholule, která je nižší, zato mnohem rozložitější, a třetí příčku obsazuje Sluneční pyramida v Teotihuacánu. Dvě ze tří největších pyramid světa tedy stojí v Mexiku a ani jedna z nich není mayská. Mayové se do žebříčku dostávají asi až pátým místem s komplexem v El Miradoru.
Rozdíl je i ve stavbě. Mezoamerické pyramidy jsou z bloků, které unese jeden člověk; egyptské z obřích kvádrů, k nimž v okolí neexistuje zdroj kamene, takže je bylo nutné dopravit po řece a přetáhnout přes poušť. Srovnávat kohokoli s Egyptem je proto podle Barnharta nespravedlivé. Na druhém místě přitom nestojí Amerika, ale khmerská architektura v Kambodži: do jediného areálu Angkor Thom by se vešel celý Tikal a kolem roku 1200 žil v Angkoru bezmála milion lidí.
Atlantida, hladina moří a magie geologie
Atlantida je podle Barnharta Platónovo podobenství o tom, jak se hroutí společnost. Pokud za ním stojí skutečná událost, nejlepším kandidátem je Akrotiri na Santorini: sopka rozmetala ostrov tak důkladně, že se jeho úlomky našly přes sto kilometrů daleko, a z města, které mělo ulice i pouliční osvětlení, zbyla jen část. Popis města, jež vyletělo do vzduchu a zmizelo pod vodou, sedí.
Jedno ale Hancockovi přiznává: hladina moří od té doby stoupla o devadesát až sto osmdesát metrů, takže obrovské množství archeologie leží pod vodou nebo je pohřbené v nánosech. Kdyby se podařilo dovést lidar tak daleko, aby prošel vodou a zmapoval mořské dno, mohla by se část objevit. Přesto: civilizace natolik velká, aby obchodovala s celou planetou, by po sobě nechala aspoň cihlu. Archeologie umí nacházet lépe, než umí vykládat — najde i rybí šupiny.
Velká část toho, co působí jako lidské dílo, je navíc práce geologie. Solná pláň v bolivijském Uyuni je na desítky kilometrů poseta dokonalými šestiúhelníky navazujícími na další šestiúhelníky a nikdo je nekreslil. Barnhart sám přizná i vlastní nápad z kategorie bláznivých: kolébky civilizací leží nápadně blízko linie, kde je magnetická deklinace nulová. Sám dodává, že to nemá jak archeologicky doložit, a proto je to špatná teorie.
Nedokončené projekty: Kambodža, Rapa Nui a inkské zdi
V sedmapadesáti letech Barnhart dopisuje kariéru třemi projekty. Prvním je archeoastronomie v jihovýchodní Asii, kde se Francouzi věnovali všemu kromě hvězd. Točí se kolem zenitového průchodu — dne, kdy slunce stojí přímo nad hlavou, což se děje jen v tropech a datum se mění se zeměpisnou šířkou, takže v jedné oblasti nastane v polovině srpna a jižněji až začátkem září. Hinduistické chrámy tvaru úlu mají ve vrcholu úzký otvor a v ten jediný den jím projde paprsek ostrý jako laser a rozsvítí oltář. Barnhart našel i hlavní město orientované na východ slunce v den zenitového průchodu. K tématu ho přivedli Mayové, kteří si zenitový průchod bedlivě hlídali a psali si o něm; když mu v mayském světě došly možnosti, zkusil jiné tropy.
Druhým projektem je mapa Rapa Nui. Hotová je třetina — pak přišel lockdown a tříleté uzavření ostrova, po něm nová administrativa, které se práce nehodí. Barnhart chce ostrovanům dát mapu jejich vlastních sídel, polí a domů, aby třináct klanů vědělo, kde leží jejich půda a co při stavbě nesmí zničit. Mapu jim slibuje zdarma, což jim připadá podezřelé. Mimochodem, slavné hlavy žádné hlavy nejsou: všechny sochy mají těla, jen ty v lomu zasypala eroze. Zaznamenaných je jich přes tisíc a Rapanuiů zbývá asi šest tisíc.
Třetí je hypotéza, kterou sám řadí k okrajovým: Inkové podle Barnharta neopracovávali kamenné bloky do dokonalé skládačky, ale spojovali je kyselinou. Při těžbě zlata a stříbra vzniká kyselina chlorovodíková, v Andách je hojný fluorit a Inkové z něj vyráběli šperky — spojením obojího vzniká kyselina fluorovodíková, která prožere kámen i keramiku, ale plastu neublíží. V Cusku jsou místa, kde jako by někdo hadrem setřel bláto z žuly, kde krystaly přecházejí přes spáru mezi dvěma bloky nebo kde horní kámen otiskl do spodního blátivou stopu. Španělské kroniky navíc zmiňují vyprávění o změkčování kamene v okolí jezera Titicaca. Barnhart požádal o odběr vzorků ze zdí, aby je nechal proměřit neutronovou aktivační analýzou, a byl odmítnut. Hodlá to zkusit znovu — jeho mentorka učila, že bláznivé nápady jsou právě ty, které mění, jak o věcech přemýšlíme.
Závěr
Mayský svět nezmizel ani nebyl přinesen odjinud. Vyrostl z práce zemědělců, kteří uměli číst oblohu, a rozpadl se v okamžiku, kdy přestal fungovat příběh, jímž králové vysvětlovali svou moc. Definitivní ránu zasadily nemoci, ne meč. A nejzajímavější část zůstává pod hladinou, pod korunami stromů a pod nánosy — tam, kam se archeologie teprve dostává.
