Britský autor a publicista Graham Hancock, který už přes třicet let zkoumá hypotézu o zapomenuté civilizaci z doby ledové, vstupuje do rozhovoru ve výjimečné situaci — pár týdnů před vážnou operací srdce. Mluví o tom, proč se domnívá, že lidský příběh má chybějící kapitolu, a proč by tato kapitola mohla mít zásadní význam pro to, jak chápeme sebe sama.
Druh s amnézií a hypotéza ztracené civilizace
Hancock se v rozhovoru představuje jako autor, který je především zmatený — zmatený mezerami v lidském příběhu. Anatomicky moderní člověk podle archeologických nálezů existuje minimálně 315 000 let (kostry z Jebel Irhoud v Maroku, ostatky z Etiopie staré 196 000 let), ale civilizaci, kterou bychom jako civilizaci rozpoznali, hledáme pouhých zhruba 6 000 let zpátky. Proč by lidé se stejným mozkem a stejnou neurologií čekali přes tři sta tisíc let, než postavili první města? Možná, tvrdí Hancock, nečekali — možná jsme zapomněli.
Sám se odvolává na knihu polského historika Emanuela Velikovského „Mankind in Amnesia" a sebe sama charakterizuje jako toho, kdo nabízí čtenářům alternativní pohled na minulost — racionální, ale jdoucí proti hlavnímu archeologickému proudu. Mýty o potopě, které najdeme po celém světě od Noemovy archy přes sumerského Atrahasise až po Platónovu Atlantidu, považuje za paměť druhu, kterou by věda neměla zametat pod stůl jako primitivní pověru.
Mladší dryas: kometa, která mohla resetovat svět
Pro tezi, že před 12 800 lety došlo ke globální katastrofě, existuje podle Hancocka konkrétní vědecká hypotéza — takzvaná hypotéza dopadu komety mladšího dryasu. Velká kometa o průměru sto až dvě stě kilometrů se měla podle této teorie před zhruba 20 000 lety dostat na oběžnou dráhu kolem Slunce, postupně se rozpadnout na tisíce fragmentů a Země pak před 12 800 lety vletěla do bouřky těchto úlomků. Stopy údajně nacházejí vědci od západního pobřeží Severní Ameriky přes Belgii až po Sýrii.
Hancock v záběru z amerického terénu ukazuje černou vrstvu sazí, takzvanou hranici mladšího dryasu — vrstvu plnou nanodiamantů, mikrosférul, platiny a iridia, tedy klasických signatur kometárních dopadů. Právě dopady a vzdušné výbuchy by podle něj vysvětlovaly náhlý rozmach hladiny moří v době, kdy by se led měl naopak hromadit, vyhynutí mamutů, mastodontů a obřích lenochodů i 1 200 let trvající deep freeze, který následoval. Pak před 11 600 lety totéž ráz — náhlé oteplení. Radikální klimatické zvraty, na něž akademický hlavní proud podle Hancocka uspokojivou odpověď nedává.
Antarktida na mapě z roku 1531
Jedním z nejprovokativnějších kousků skládačky je podle Hancocka Orontiova mapa z roku 1531, na níž je zakreslena Antarktida — kontinent, který naše civilizace oficiálně objevila až v roce 1820. Kartograf přitom v legendě přiznává, že čerpal z dnes ztracených starších předloh. K tomu se přidávají takzvané portolány s pozoruhodně přesnými relativními zeměpisnými délkami, přestože problém určení délky na moři naše civilizace vyřešila až Harrisonovým chronometrem kolem roku 1750.
Hancock z toho vyvozuje, že někdo musel mít k dispozici znalosti námořní navigace, astronomie a kartografie dávno před tím, než je oficiálně získala západní věda. Pro klasické vysvětlení archeologie — že kartografové prostě domalovali jižní kontinent, „aby svět vypadal vyváženě" — Hancock nemá pochopení. Pro něj je to indicie, že nějaká dávná civilizace ovládala mořeplavbu na úrovni, kterou jí nepřiznáváme.
Göbekli Tepe a sofistikovaní lovci-sběrači
Konkrétním archeologickým „skandálem", který podle Hancocka boří starý model lidských dějin, je turecký komplex Göbekli Tepe. Stojí už 11 600 let a tvoří jej obrovské megality ve tvaru písmene T, vážící až dvacet tun, s přesnými astronomickými orientacemi. Jenže — a to je zásadní — ve chvíli, kdy se začal stavět, neexistovalo v okolí žádné zemědělství. Postavili ho lovci-sběrači, o nichž se ještě nedávno tvrdilo, že nikdy nemohli zorganizovat takto rozsáhlý projekt.
Dosavadní model říkal: nejprve musí vzniknout zemědělství a potravinové přebytky, teprve pak se mohou vyčlenit specialisté — architekti, astronomové, kameníci — a vznikají monumentální stavby. Göbekli Tepe tento model převrací. Hancock dodává, že podobné lokality jsou v Anatolii desítky a další pilíře čekají v zemi, jak ukazují průzkumy georadarem. Pokud lovci-sběrači dokázali organizovat takové projekty, otevírá se otázka, co všechno mohli organizovat o tisíce let dříve — třeba tam, kde dnes leží zatopené pobřežní šelfy.
Velká pyramida v Gíze: souřadnice planety v kameni
Velká pyramida v Gíze, přisuzovaná faraonovi Chufuovi ze čtvrté dynastie, je pro Hancocka monumentem, který hovoří přímo o znalosti rozměrů planety. Strany dlouhé zhruba 230 metrů se liší jen o zlomky palců. Stavba je orientována s přesností tří šedesátin jednoho stupně k pravému severu — tedy k astronomickému, nikoliv kompasovému severu. Hmotnost se odhaduje na šest milionů tun, počet bloků přesahuje dva miliony.
Klíčové je podle Hancocka měřítko: výšku Velké pyramidy násobenou číslem 43 200 dostaneme polární poloměr Země; obvod základny násobený stejným číslem odpovídá rovníkovému obvodu Země. Archeologové podle něj o tomto vztahu vědí, ale označují ho za náhodu. Hancock argumentuje, že 43 200 není libovolné číslo — pochází ze série čísel zakódovaných v mýtech po celém světě, která se vztahují k astronomickému jevu zvanému precese rovnodennosti, tedy pomalému pohybu zemské osy, jenž jeden celý cyklus uzavře přibližně za 25 920 let. Tento poznatek měl být podle oficiální historie objeven Hipparchem až ve 2. století př. n. l. — Velká pyramida je o dva tisíce let starší.
Geoglyfy v Amazonii a přepisování dějin pralesa
Další oblastí, kde podle Hancocka archeologie radikálně přepisuje vlastní mapu, je Amazonie. Po vykácení částí pralesa a později s pomocí leteckého LiDARu se ukázalo, že pod korunami stromů leží tisíce geometricky pravidelných struktur — čtverců, kruhů, trojúhelníků a obdélníků — a silnice spojující jednotlivé komplexy na vzdálenosti přes sto kilometrů. Mluvíme o populaci v řádu milionů, žijící v sídlištích velikosti měst a obhospodařující prales pomocí uměle vytvořené úrodné půdy zvané terra preta, kterou v Brazílii používají dodnes.
Hancock pracoval na tomto výzkumu s finským archeologem Marttim Pärssinenem a brazilským geografem Alceu Ranzim. Místní šamani podle něj o geoglyfech mluví jako o místech vytvořených předky — místech určených k šamanským setkáním a kontaktu s jinými úrovněmi reality. Civilizace v Amazonii, donedávna popisovaná jako „pár lovců v netknuté divočině", se ukazuje jako sofistikovaná kultura s vlastní geometrií, urbanismem a duchovním rozměrem.
Šamanismus, ayahuasca a otázka vědomí
Hancock dlouhodobě tvrdí, že všechny civilizace, včetně té naší, vyrostly ze šamanismu — tedy z používání změněných stavů vědomí jako prostředku k poznání. Sám má za sebou přibližně osmdesát ceremonií s ayahuascou a v rozhovoru rozebírá farmakologii nápoje: aktivní látkou je DMT, které samo o sobě v žaludku rozkládá enzym MAO; liána ayahuasky obsahuje inhibitor tohoto enzymu, takže DMT může působit orálně. Vznikne mnohahodinová zkušenost s morálním rozměrem — člověk je podle Hancocka konfrontován se vším, co v životě udělal druhým.
Hancock zmiňuje výzkumy DMT na Imperial College v Londýně, kde podávají látku intravenózně a udržují účastníky v takzvaném peak state. Mluví také o tom, že DMT zkušenosti různých lidí jsou si nápadně podobné, aniž by si dotyční předem porovnávali zápisky — jednou z opakujících se motivů jsou „bytosti", jež návštěvníka přijímají do své reality. Pro Hancocka to není důkaz konkrétní teze, ale výzva, aby věda nezavírala oči před tématy, která dnes ještě neumí vysvětlit — telepatií, telekinezí, povahou vědomí.
Dětství v Indii a osobní cena outsidera
Osobní rovinou rozhovoru je Hancockovo dětství. V roce 1954 odjel s rodiči do jihoindického města Vellore, kde jeho otec — konzultantní chirurg — pracoval jako misijní lékař v Christian Medical College. Rodina žila v plechové chatrči. Otec měl ve zvyku brát malého Grahama, kterému tehdy nebylo ani pět, na operace a pitvy popravených vězňů. Hancock o tom dnes mluví jako o hlubokém traumatu, které si plně uvědomil až mnohem později — projevovalo se nočními můrami osamělosti a opuštěnosti.
V Anglii pak prošel internátní školou v Durhamu, kde zažil tělesné tresty od sadistického ředitele. Z toho všeho podle něj vzešla pozice věčného outsidera — někoho, kdo do žádného systému plně nezapadl. Outsiderství dnes nepovažuje za handicap, ale za privilegium, které mu umožňuje nabízet jiný pohled na minulost.
Samantha, šest dětí a co skutečně drží život pohromadě
V emotivnější části rozhovoru Hancock mluví o své ženě Samantě, fotografce, kterou si vzal kolem čtyřicítky a od té doby s ní podle vlastních slov nestrávil odděleně víc než čtyři dny. Spojili šest dětí ze tří manželství — dvě její, dvě z jeho prvního a dvě z druhého — a Hancock přiznává, že to mohla být potenciální katastrofa, ale Samantha dokázala vytvořit fungující soudržnou rodinu. Mají devět vnoučat.
Hancock přiznává, že bez Samanty by ze svého života pravděpodobně neudělal nic. Z osobního hlediska ho dnes trápí především obvinění z rasismu — kritici mu vyčítají, že hypotéza o ovlivnění pozdějších kultur ztracenou civilizací bere domorodým národům jejich vlastní zásluhy. Sám má smíšenou rodinu a tato nálepka pro něj patří k nemnoha věcem, které neumí odpustit.
Stroj-bůh: varování před slepým uctíváním vědy
V závěru pořadu dostal Hancock otázku od předchozího hosta: hrozí, že lidstvo se nevědomky propracuje k uctívání stroje-boha? Odpověděl, že už k němu uctíváme — věda v myslích mnoha lidí obsadila místo, které dříve patřilo náboženství. Zaštiťování se větou „věřte vědě" Hancock přímo odmítá; podle něj by pravým etickým jádrem vědy mělo být naopak „vědu zkoumejte a zpochybňujte".
Hancock kombinuje obavy z nukleárního konfliktu, AI revoluce a humanoidních robotů s tezí, že naše technologická vyspělost daleko předběhla mentální vyspělost druhu. Mýty o předchozí ztracené civilizaci podle něj nesou jasný vzkaz: tehdejší lidé udělali osudovou chybu, která je smetla. Pokud bychom dnes — s nukleárními zbraněmi v rukou nezralých vůdců — tuto lekci nepřečetli, mohli bychom příští ztracenou civilizací být my.
Závěr
Graham Hancock zdůrazňuje, že své teze nepovažuje za prokázaná fakta — sám se opakovaně označuje za toho, kdo je „jen zmatený minulostí". Centrální poselství rozhovoru je nicméně jasné: nezávislé tázání, ochota uvažovat o nepohodlných hypotézách a pokora vůči hloubce lidské historie jsou podle něj cennější než zaštiťování se autoritou. V momentě, kdy se chystá na operaci srdce, jejíž výsledek není jistý, formuluje svůj odkaz jednoduše — láska rodiny a vědomí, že odvedl práci, kterou považoval za své povolání.
