Maďarské volby z dubna 2026 otevřely hlubší otázky o směřování Evropy, než jaké dokázaly zodpovědět. Lubomír Zaorálek, bývalý ministr zahraničních věcí a místopředseda SOCDEM, v rozhovoru analyzuje, co Magyarovo vítězství nad Orbánem skutečně znamená, proč Evropa ztratila strategický kompas a jak se čtyři porážky USA v íránském konfliktu promítají do globálního přeskupení sil — s Čínou jako tichým pozorovatelem na okraji hřiště.
Magyar zvítězil, ale Orbánův stín zůstává
Výsledek maďarských voleb — 52,7 % pro Magyarovu stranu Tisza oproti 38,8 % pro Fidesz — byl historický. Orbán po šestnácti letech uznal porážku. Přesto je na místě opatrnost před přílišnou euforií. Magyarova strana vstupovala do voleb s pouhými 29 členy; veřejnosti jsou z nich blíže známi jen jeden herec a jeden ze své funkce odvolaný generál. Voliči ho nezvolili proto, kým je, ale protože Orbána chtěli pryč.
Magyar přitom není žádný nováček v systému, který chce bourat — léta zastával funkce v dozorčích radách spjatých s Fideszem. Jeho kampaň stojí na slibu vyčistit klientelismus, získat zpět zablokované evropské dotace a nastartovat změnu režimu. Otázka zní, zda čistky, které ohlašuje — výzvy k odstoupení prezidenta, předsedy Ústavního soudu, desítek dalších — nejsou vyřizováním účtů spíše než budováním právního státu.
Orbán sám prošel podobnou transformací: v roce 1989 volal po odchodu sovětských vojsk, v roce 1998 bojoval s privatizační korupcí, v roce 2010 zametl se skandály socialistické vlády. Vzestup Maďarska v roce 2014 byl reálný. Pak přišla absolutní moc a s ní zákonitá korupce. Maďarský příběh se Magyarovým vítězstvím nezavřel — otevřela se nová kapitola starých otázek.
Benešovy dekrety a duchové minulosti
Magyar při vítězném projevu i v předvolební kampani opakovaně zvedl otázku Benešových dekretů, které označil za neslučitelné s evropským právem. Za Orbána platila neformální dohoda s Robertem Ficem: pokud by toto téma někdo zvedl, oba premiéři by ho potlačili v zájmu dobrých slovensko-maďarských vztahů. Magyar tuto gentlemanskou dohodu vědomě prolomil.
Nebezpečí není izolované. Polsko odmítá poskytnout Německu informace k vyšetřování výbuchu plynovodu Nordstream — polský premiér Donald Tusk to označil za věc, která není v zájmu Polska. V Německu mezitím sílí Alternative für Deutschland, jejíž předáci hovoří o revizi poválečných hranic. Německo plánuje do roku 2030 vydat na obranu 750 miliard dolarů — částku, která z něho udělá jednu z největších vojenských sil na světě. Duchové minulosti nezůstávají v archivech; vracejí se, jakmile přestane fungovat to, co je drželo pod pokličkou.
Čtyři porážky USA v Íránu
Ke konfliktu USA a Izraele s Íránem lze vysledovat čtyři konkrétní způsoby, jimiž Amerika v tomto střetu ztratila.
Hormuzský průliv jako zbraň hromadného ničení. Írán, ačkoli atomovou zbraň nezískal, získal průliv. Přibližně 20 % světové ropy, plynu, hnojiv a dalšího zboží prochází touto úžinou — její zablokování otřásá celou globální ekonomikou. Nikdo nepočítal s tím, že agrese dodá Íránu do rukou právě tento klíč.
Vyčerpání arzenálu. USA spotřebovaly čtvrtinu svých zásob střel Tomahawk a musely stahovat systémy Patriot i z Jižní Koreje. Americké zbrojní kapacity nejsou schopny tak rychlé obnovy. Letadlové lodě s pěti tisíci vojáky se ukázaly jako zranitelné vůči hypersonickým střelám a dronům — generálové otevřeně říkají, že jsou využitelné jen v době míru. Loď Abraham Lincoln ustoupila do Indického oceánu. Na lodi Gerald Ford vypukl požár v prádelně, ucpaly se záchody, 600 vojáků nemělo kde spát a muselo být nastěhováno do hotelu.
Ztráta spojenců. Klíčové země odmítly poskytnout základny nebo se na operaci podílet. Pochybnosti o americké spolehlivosti se rozšířily do Jižní Koreje, Japonska i zemí Zálivu, které svou bezpečnost stavěly na americké záruce — a přišly o ni právě ve chvíli, kdy ji potřebovaly.
Morální autorita. Výroky o vymazání civilizace a pobíjení bez milosti překročily normy přijatelné pro jakéhokoli představitele demokratické země. Americká měkká síla, na níž po dekády stálo vedoucí postavení Washingtonu, přišla o část své ceny.
Čína jako tichý vítěz — s výhradami
Označení Číny za vítěze obou konfliktů — na Ukrajině i v Íránu — má svou logiku, ale i svá omezení. Čínská strategická tradice porazit nepřítele bez výstřelu dostala v obou případech konkrétní obsah: Peking se nenechal zatáhnout do žádného konfliktu, levně odebírá ruské suroviny a sleduje, jak se americký arzenál vyčerpává. Přitom rozšiřuje svůj ekonomický a politický vliv v Rusku způsobem, který před lety nebyl myslitelný.
Zároveň platí, že drtivá část ropy a plynu procházejícího Hormuzem míří do Číny. Zablokovaná úžina Pekingu nevyhovuje — Čína potřebuje fungující světovou ekonomiku, protože na ní staví svůj vzestup. Proto hraje roli zprostředkovatele: tlak na Írán, aby přijal příměří s USA, přicházel i z Pekingu. Tajwan přitom Čína nepotřebuje dobývat silou — stačí zablokovat jeho přístavy a způsobit globální otřes daleko větší než íránský. Čína ale na tento krok nesáhne: věří, že Taiwan k ní přiláká přirozenou ekonomickou gravitací.
Skutečný zápas, v němž Čína soutěží, se odehrává v oblasti technologií a umělé inteligence — nikoli na bojišti. Válka je pro ni nákladná a zbytečná; vyhrát bez výstřelu je ambicí i metodou.
Evropa bez kompasu
Přes všechna tato témata prochází společná nit: Evropa ztratila schopnost formulovat vlastní zájmy a jednat podle nich. V roce 2003 si Francie a Německo mohly dovolit odporovat Bushově válce v Iráku, protože Evropa tehdy byla ekonomicky rovnocenným partnerem Ameriky. Dnes má EU v globální ekonomice přibližně 16 % oproti dřívějším 25 % — a každá z jejích velkých strategií, od Lisabonské agendy přes Agendu 2020 po Zelený úděl, skončila nezdarem.
Výzva k militarizaci, kterou přináší Trump, odpovídá především zájmům amerického zbrojního průmyslu a zároveň probouzí síly, jejichž návrat nikdo nechtěl. Závodění ve zbrojení nezůstane bez důsledků: když všichni budou vyrábět zbraně, je naivní myslet si, že je nikdo nepoužije.
Úkol Evropy není nalézt novou hrozbu. Je naučit se fungovat ve světě, který ji přestal brát jako vzor, přestat se strachovat z budoucnosti a místo vyřizování účtů hledat, co z té budoucnosti udělat.
