Rusko v noci spustilo jeden z nejmasivnějších úderů na ukrajinskou metropoli od začátku války — zhruba 800 dronů a raket dopadlo na cíle napojené na vojenské funkce a infrastrukturu spojenou se západními investory. Plukovník Douglas McGregor v rozhovoru rozebírá, co útok znamená pro další směřování konfliktu, proč samotné údery války nevyhrávají, jak Evropa sype miliardy do švédských Gripenů, na čem ztroskotalo „extended deterrence" NATO, proč se Írán s Washingtonem už vůbec nebaví — a co stojí za údajným hněvem amerického prezidenta na izraelského premiéra kvůli Libanonu.
Masivní noční úder na Kyjev: kolem 800 dronů a raket
Rusko podle dostupných údajů vypálilo v noci proti Ukrajině přibližně 800 dronů a raket — nejtěžší úder na ukrajinské hlavní město od začátku invaze. Záběry z postižených čtvrtí ukazují plameny, kouř a poškozené budovy. Jde o eskalaci, kterou plukovník Douglas McGregor anoncoval už předchozí týden a která potvrzuje, že fáze relativní zdrženlivosti ze strany Moskvy je v této chvíli minulostí.
Mezi nasazenými prostředky byly taktické divizní balistické rakety, řízené střely s plochou dráhou letu a různé bezpilotní systémy s bojovými hlavicemi v řádu stovek až tisíců liber a přesným naváděním. Současně z ruských zdrojů zaznívá, že údery zasáhly převážně cíle spojené s vojenskými funkcemi a že počet obětí byl podle prvotních hlášení v řádu jednotek (kolem 17 zabitých).
Co útok znamená: ukázka síly, nebo začátek něčeho většího?
Klíčová otázka, kterou si pokládají i obyvatelé Ruska, zní: je tohle začátek něčeho většího, rozhodnějšího — nebo jednorázový vzkaz? Ruská populace podle všeho ocení, že došlo k odvetě za ztracené životy ruských školaček a dětí, ale samotná demonstrace síly k vítězství nestačí. Pokud Moskva čeká, že protivník zvedne ruce a odejde domů, takový scénář je nereálný — východní Ukrajina bude bránit pozice tak dlouho, dokud k tomu bude mít prostředky.
Reálnou otázkou tedy je, kdy se hlavní koncentrace ruských pozemních sil rozhodně pohnou na západ a kdy přejdou od úderů k operacím, které válku ukončí. Bez této navazující fáze zůstane noční úder pouze taktickou epizodou s omezeným strategickým dopadem.
Údery samy o sobě války nevyhrávají — lekce z 2. světové
Historie nabízí jasné poučení. Ať jsou údery sebesilnější, bez rychlého navázání pozemních operací jejich efekt vyprchá. Příklad ze setkání generála Eisenhowera s maršálem Žukovem po válce: když Eisenhower ukazoval sovětskému veliteli odminovací techniku a uvedl, že na frontu ji dopravují za hodinu, dvě, Žukov suše poznamenal, že proti Němcům by takový postup nestačil — Němci by byli do deseti minut zpátky a zabili by je.
Stejný princip platí dnes. Ruská armáda musí podle plukovníka McGregora po úderech rychle navázat — překročit Dněpr, posunout se k Kyjevu a postupovat na jih k Oděse. Bez toho budou údery pouze efektní show, jejíž výsledky se rozplynou. A na evropské hlasy „o tom, co Rusko smí a nesmí" by se Moskva podle McGregora ohlížet neměla — z Evropy zní hodně rétoriky, ale fakticky nemá čím vrátit úder.
Cíle souvisí s investicemi Západu — Black Rock, půda a korupce
Podle některých zpráv byl mezi zasaženými cíli muniční závod napojený na okruh kolem Volodymyra Zelenského — provoz, který vyráběl dálkové bojové bezpilotní stroje a rakety. To minimálně oslabí schopnost Ukrajiny vést dálkové údery v případě, že se ruské pozemní síly skutečně pohnou na západ.
Současně se v ruských médiích objevuje opakovaný motiv: Moskva žádá Washington, aby místo Jareda Kushnera (Trumpova zetě) a Steva Witkoffa (dlouholetého obchodního partnera prezidenta) posílal vyjednavače, kteří jsou připraveni reálně řešit ukončení války — boční byznysové dohody mohou přijít až potom. Z ruského pohledu jde o vážnou kritiku formátu jednání.
Do hry vstupuje i otázka, kdo na válce a poválečné Ukrajině finančně vydělává. Black Rock se podle dostupných informací snaží skupovat stovky tisíc hektarů ukrajinské zemědělské půdy; objevily se i úvahy o proměně části Ukrajiny v novou „izraelskou destinaci". Když se sleduje tok peněz, často se ukáže, že jde o stejné okruhy, které tlačí i na válku v Perském zálivu. Lze proto očekávat, že Rusko bude stále častěji cílit přímo na infrastrukturu spojenou s americkými investicemi.
Putin a americký prezident: slibů hodně, výsledků nula
Prezident Donald Trump na veřejnosti opakuje, že jednání jsou blízko dohody a že válku v Ukrajině je možné ukončit „jedním telefonátem". Po dlouhých měsících je výsledek tohoto přístupu nulový. Vladimir Putin podle zveřejněných výroků za roky setkání s americkými prezidenty — od George W. Bushe přes Baracka Obamu po Joea Bidena — dospěl k závěru, že všichni byli sice dobře míněni a něco slíbili, ale po nástupu do úřadu se nic nestalo, protože reálnou moc patrně nemají.
Aktuálně Putin podle všeho dospěl ke stejnému závěru i o Trumpovi. Chtěl by mluvit s někým z ministerstva zahraničí, kdo představí koherentní strategii — ale taková osoba podle všeho neexistuje. Důsledkem je, že Rusko, Čína a Írán se stále silněji utvrzují v hodnotě trojstranné aliance, která se navzájem posiluje a je připravená reagovat na jakýkoli západní tlak.
90 miliard za Gripeny ze Švédska — riskantní krok i pro výrobce
Evropská unie nasypala další obrovskou tranši peněz do Ukrajiny, mimo jiné na nákup až 150 švédských stíhaček Gripen v hodnotě kolem 90 miliard dolarů. Ukrajina si na to vzala další úvěr u Mezinárodního měnového fondu a Světové banky — její budoucnost je už fakticky zastavená Black Rocku, Vanguardu a dalším.
Plukovník McGregor potvrzuje, že Gripen je technicky brilantní letoun: za poměr cena/výkon možná nejlepší stíhačka na světě, snadno udržovatelná, s vynikajícím manévrováním. Stealth schopnosti F-35 jsou podle něj přeceněné — neviditelnost nezaručují, jen oddalují detekci. Při volbě mezi F-35 a modernizovaným Gripenem by McGregor sáhl po Gripenu.
Praktická realizace ale naráží na dvě potíže. Za prvé: kdo bude létat — Ukrajina nemá zástupy zkušených pilotů Gripenu, takže nasazení by patrně viselo na rakouských a dalších zahraničních pilotech a žoldnéřích, kteří už operují na ukrajinském území. Za druhé: Rusko bude dodávky sledovat a téměř jistě je zničí, jakmile se stroje objeví na letištích. McGregor jde dál a varuje, že by se měli zamyslet i Švédové sami — i jejich továrny mohou být v případě eskalace zasaženy.
„Extended deterrence" je mrtvá — NATO podle McGregora není věrohodné
Pokud někdo v Evropě věří, že USA spustí jadernou odpověď proti Rusku kvůli zásahu cíle ve Švédsku, Litvě, Lotyšsku, Estonsku nebo Polsku, podle McGregora se klame. Spojené státy podle něj neuvrhnou samy sebe do rizika totální anihilace v jaderném holokaustu kvůli takové eskalaci. „Extended deterrence" — koncept rozšířeného jaderného odstrašení, na kterém stojí celá logika ochrany evropských spojenců — je podle něj mrtvá. NATO se v tomto světle stává spíš deklaratorním uskupením než reálnou bezpečnostní zárukou.
Tezi posiluje i kontext debaty kolem americké obranné legislativy (NDAA), kde se navrhuje hlubší propojení amerického a izraelského obranně-průmyslového komplexu. Izrael přitom v minulosti nikdy nenasadil pozemní jednotky po boku USA v amerických válkách a opakovaně odmítl sdílet zdrojový kód systémů, které prodává — například Iron Dome odmítl předat americké armádě v podobě, kterou by šlo integrovat. Argument o „spolehlivém partnerství" tak v praxi neobstojí.
Údajný hněv prezidenta na Netanjahua a eskalace v Libanonu
Server Axios přinesl zprávu, že Donald Trump v telefonátu vybuchl na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua kvůli eskalaci izraelských úderů v Libanonu. Podle citovaných úředníků měl prezident použít expresivní jazyk — Netanjahu prý slyšel, že je „kurva blázen", že by „bez něj seděl v base", že „ho teď nikdo nemá rád" a že „všichni nenávidí Izrael kvůli tomu, co dělá". K eskalaci došlo ve chvíli, kdy Írán pohrozil opuštěním jednání právě kvůli izraelskému postupu v Libanonu.
Skeptický pohled je ale namístě. Sionistická část amerického mediálního prostoru zprávu nevyvrací — místo toho volá po dopadení těch, kdo telefonát vynesli, což de facto autentičnost obsahu potvrzuje. Pro Trumpa je přitom příběh paradoxně užitečný: dovoluje mu prezentovat se jako „vlastní pán" a ne loutka. Reálné chování ale zůstává stejné — americké peníze financují zničení Libanonu stejně jako Gazy. Skutečné ukončení by vyžadovalo jednoznačný telefonát ve smyslu „buďto skončete s etnickými čistkami v jižním Libanonu a Gaze, nebo končí americká podpora". K takovému kroku ale podle McGregora nedojde.
Írán s USA mluvit přestal — strategická prohra Washingtonu
To, co Washington označuje jako „mluvíme s Íránci", v praxi znamená, že USA posílají vzkazy přes Pákistán — a poslední odpověď zní: skončili jsme s vámi. Pro americký establishment je nepochopitelné, že „malý a neproniknutelný" Írán vůbec dokáže říct největší mocnosti světa, že s ní dál nediskutuje. Jenže přesně to se stalo.
To je druhá strana války, kterou američtí občané podle McGregora nevidí. Když supervelmoc vrhne na protivníka, jenž utrácí za obranu zlomek jejího rozpočtu, prakticky celý arzenál konvenčních zbraní s výjimkou termonukleárních a stejně neuspěje, svět si toho všimne. Vzkaz pro ostatní země zní: americké námořnictvo není to, co jste si mysleli; peníze byste měli dávat do raket, dronů, satelitní rozvědky a obranných systémů, ne do drahých konvenčních platforem. Írán ukázal cestu — a to je pro reputaci a strategickou pozici Spojených států špatná zpráva.
Závěr
Noční úder na Kyjev ukázal, že Rusko může zasahovat hluboko a přesně. Hlavní otázka ale zůstává otevřená: půjde po úderech operativní postup, který válku skutečně ukončí, nebo zůstane Moskva u demonstrace síly? Souběžně Evropa sype další miliardy do dodávek zbraní, jejichž praktické nasazení je sporné, americké „rozšířené odstrašení" ztrácí věrohodnost a Írán Washingtonu prostě přestal zvedat telefon. Trumpův údajný výbuch vůči Netanjahuovi situaci na zemi nezmění, dokud zůstane jen rétorickým gestem bez následných kroků.
