Atmosféra v Evropském parlamentu houstne. Po celé Evropské unii rostou konzervativní a vlastenecké síly, které odmítají kombinaci masové migrace, agresivní genderové agendy a zeleného fanatismu — a tlak, který vyvíjejí, začíná obracet i strany, jež dřív takové postoje nikdy nezastávaly. Z bruselské poslanecké kanceláře to popisuje slovenský europoslanec Milan Mazurek (hnutí Republika), zvolený v roce 2024, který zároveň kandiduje na předsedu Prešovského samosprávného kraje.
Wikipedie a média jako nástroj špinící kampaně
Wikipedie je podle Mazurka jeden naprosto katastrofální, zaujatý a dezinformační zdroj. Na slovenské verzi se dodnes lze dočíst, že kolem roku 2009 podnikal a dostal pokutu od obchodní inspekce — přitom mu v té době bylo patnáct let, byl studentem a zákon mu podnikat neumožňoval. Stačilo, že kdosi našel živnost se shodným jménem.
Daleko vážnější je deset let staré tvrzení, že měl popírat holokaust. Vzniklo z anonymního obrázku z roku 2016; Mazurek sám vyzval kritiky, ať podají trestní oznámení, policie případ vyšetřila a uzavřela jako nesmysl. Lež na Wikipedii zůstává, protože ji prý převzala „relevantní" média a nikdy ji neopravila. Druhá legenda o výsměchu obětem v Osvětimi vyrostla z banální klukovské epizody, kdy si spolužáci za poslechu výkladu přeladili sluchátka na čínský kanál — z toho se po letech v médiích stala obžaloba.
Stejnou logiku vidí v sérii článků jednoho liberálního deníku, který ho v souvislosti s krajskou kandidaturou opakovaně líčí jako nejhoršího člověka na planetě a nepokrytě sahá po fotkách z let 2015 a 2016. Závěr je tvrdý: žurnalistika se proměnila v politické plátky a smysl má spíš přesvědčovat lidi, aby novinářům nevěřili, než přesvědčovat novináře.
Odsouzení z roku 2019 a dvojí metr justice
Historickým precedentem bylo odebrání poslaneckého mandátu Nejvyšším soudem v roce 2019 a pokuta 10 000 eur za údajné šíření nenávisti vůči romské menšině. Šlo o jedinou větu vytrženou z dvouhodinového rozhovoru v regionálním rádiu z roku 2016, v němž Mazurek opakovaně zdůrazňoval, že kritizuje jen ty, kdo zneplní zákony a zneužívají sociální systém, nikoli celé etnikum.
Posudek psal znalec vystudovaný na univerzitě založené Georgem Sorosem, který předtím proti dané straně sám publikoval; rozhodoval soudce, jenž dříve kandidoval za konkurenční liberální stranu usilující o zákaz Republiky. U soudu vypovídal Mazurkův kamarád z romské menšiny, s nímž vyrůstal a jezdil na dovolenou — soudce jeho výpověď označil za „neutrální". Tehdejší premiér Robert Fico následně natočil video, v němž prohlásil, že Mazurek neudělal nic špatného. Cílem celé kauzy podle něj bylo dát mu nálepku extremisty, kterou média dodnes vytahují.
Konzervativní vzestup v Evropském parlamentu
Pravicově konzervativní seskupení rostou po celé Unii — francouzský Národní fronta, německá AfD, britský Reform i další. Tyto strany pojmenovávají to, co podle Mazurka mlčící většina cítí: duhová politika tlačená až na děti, příliš mnoho přijatých imigrantů a Green Deal, který selhal v podobě předražených energií, drahého bydlení a padajícího průmyslu neschopného konkurovat Číně, Rusku ani USA.
Tlak je cítit přímo v parlamentu. Před několika týdny byla v Bruselu schválena klíčová legislativa o vyhošťování nelegálních imigrantů. Dosud platilo, že i člověk, jemuž byl azyl zamítnut, z Unie reálně neodešel — odejít prý dobrovolně dokázalo jen kolem dvaceti procent, a státy to nevymáhaly. Nový systém to sjednocuje a zpřísňuje. Aby návrh prošel, musela frakce EPP (lidoví demokraté, včetně německé CDU) poprvé spolupracovat s konzervativními a patriotickými frakcemi — Evropou suverénních národů, Patrioty pro Evropu i konzervativci a reformisty. V minulém volebním období by to nebylo možné: vlasteneckých europoslanců, k nimž se Mazurek hlásí, je dnes třikrát víc než dřív. Zelení a radikální levice na to reagují poplachem a obviňováním z rasismu, ač podle něj jde jen o vymáhání zákonů.
Neefektivní parlament viděný zevnitř
Z pozice insidera Mazurek označuje Evropský parlament za nejméně efektivní instituci, jakou si lze představit — klidně by hlasoval pro jeho zrušení. Popisuje praxi, kdy desítky poslanců podají tisíce pozměňovacích návrhů, jež jen mění jediné slovo, aby si připsali statistiku „pracujeme". Každý takový návrh přitom musí být přeložen do všech úředních jazyků a zveřejněn, což zaměstnává tisíce úředníků bez reálného výsledku.
Jako konkrétní příklad uvádí jednání dopravního výboru, kde se projednával centralizovaný systém sběru dat o registraci osobních vozidel pod Evropskou komisí — nové servery, noví zaměstnanci a povinné odevzdávání jízdních údajů. Hlasoval proti a podal pozměňovací návrhy mířící na odstranění přenosu kompetencí z národních států na Komisi. Absurditu ilustruje obrazem, kdy se do regulace lodní dopravy protlačí požadavky na respektování transžen mezi námořníky, takže poslanec na konci neví, zda hlasuje o říčním systému, nebo o duhovém pochodu.
EU ekonomika: propad konkurenceschopnosti za patnáct let
K migrační a duhové politice se podle Mazurka přidala zelená agenda v přesvědčení, že ji Unie protlačí celému světu. Realita je opačná: USA masivně těží ropu a plyn, Rusko si s ekologií hlavu neláme a Čína sází na efektivitu energetické infrastruktury. Emisní poplatky podle něj ovzduší nezmění, ale přinesou do rozpočtu EU desítky miliard eur ročně, o nichž rozhoduje úzký okruh lidí.
Výsledkem je dramatická ztráta konkurenceschopnosti. V jeho čtení byla ekonomika EU v roce 2010 zhruba srovnatelná s ekonomikou USA, zatímco dnes je americká ekonomika výrazně větší — řádově o polovinu — a trend se dál posouvá: USA roste, EU klesá. (Veřejné zdroje rozevírání nůžek potvrzují, byť přesné vyčíslení se podle metodiky liší.) Cestou ven má být návrat k původnímu projektu — férová hospodářská spolupráce suverénních národních států, kde má každý právo veta a rozhoduje se konsenzem.
DSA, cenzura a zásahy do voleb
Největší hrozbu vidí Mazurek v zákonech omezujících svobodu slova, především v Digital Services Act, který umožňuje mazat obsah ze sociálních sítí. „Evropské hodnoty" se prý nastavují podle aktuálního nepřítele — Orbán, Fico, AfD. Evropská komise podle něj oznámila, že před maďarskými volbami spustí systém rychlé reakce a bude tlačit na Facebook, Instagram a YouTube, aby odstraňovaly obsah vyhodnocený jako ruská dezinformace, aniž by předložila jediný důkaz, kdo a jak volby ovlivňuje.
Připomíná i anulování prvního kola prezidentských voleb v Rumunsku po úspěchu kandidáta s kritickými postoji vůči vedení Komise; reálně se prý prokázala jen investice okolo 100 000 eur do reklamy na TikToku, zlomek nákladů celé kampaně. Mluví z osobní zkušenosti: před volbami v roce 2023 mu Facebook i YouTube srazily dosahy téměř na nulu. Tuto formu zásahu do voleb úředníky Komise považuje za skutečný konec demokracie — na rozdíl od nedoložených zpráv o ruských agentech.
Ironii vidí v tom, že boj proti dezinformacím v parlamentu organizují lidé jako český europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL), člen výboru pro Štít demokracie. Mazurek mu vyčítá sdílení AI obrázku z Kamčatky vydávaného za reálnou událost — tedy přesně tu dezinformaci, proti níž má výbor bojovat.
Migrace, neomarxismus a národní hrdost
Nelegální migrace je podle Mazurka jasná: kdo vstupuje do země v rozporu se zákonem, je zločinec s nedobrým úmyslem. Hlubší příčinu vidí v myšlení frankfurtské školy a kulturního marxismu, podle nějž je bílý Evropan nositelem dědičného hříchu, který má splácet dluh vůči zbytku světa. Připomíná, že i samo slovo „slave" (otrok) pochází z názvu Slovanů, kteří byli po staletí zotročováni — přesto si z toho nedělají politickou zbraň.
Pokrytectví liberálů ilustruje vlastní zkušeností z Bruselu, kde žije vedle arabské čtvrti, zatímco zastánci multikulturalismu bydlí v bezpečných, převážně bělošských čtvrtích a platí dvojnásobný nájem. Za skutečné hodnoty označuje rodinu jako základní buňku společnosti, úctu ke starším, pracovitost a lásku k bližnímu. Odmítá se stydět za to, že je Evropan a Slovan — naopak chce navazovat na dědictví vynálezců a budovatelů, kteří světu dali jeho technologické výdobytky.
Dvojí metr u Izraele a Blízkého východu
Mazurek se distancuje od islamistických teokratických režimů, ostře však kritizuje jednání Izraele a USA jako sérii těžkých mezinárodních zločinů. Zmiňuje záběry bombardování jižního Libanonu s plošnými nálety na obytné čtvrti a poukazuje, že většinu izraelských obětí tvoří ženy a děti. Argument o íránských jaderných zbraních označuje za vykonstruovaný — Benjamin Netanjahu prý tvrdí, že Írán je dva týdny od bomby, opakovaně už od poloviny devadesátých let.
Nejostřeji upozorňuje na dvojí metr: pokud chce Unie hovořit o morálce a sankcích vůči Rusku kvůli válce na Ukrajině, je absurdní, že nemá žádné sankce vůči USA a Izraeli a že ruští sportovci nesmějí soutěžit pod vlastní vlajkou, zatímco izraelští a američtí jsou všude. Připomíná Netanjahuovu výzvu „pamatujte na Amalek" — biblický odkaz na národ určený podle Starého zákona k úplnému vyhlazení.
Závěr
Pohled europoslance zevnitř bruselských institucí spojuje několik linií do jednoho příběhu: rostoucí konzervativní blok, neefektivní a podle něj přebujelý parlament, ekonomický propad pod tíhou zelené a regulační agendy a hrozbu cenzury přes DSA a zásahy do národních voleb. Vedle toho stojí osobní zkušenost s mediální kampaní a justicí, kterou Mazurek prezentuje jako důkaz dvojího metru — stejného, jaký vidí i v mezinárodní politice. Klíčovou hodnotou zůstává podle něj svoboda vytvořit si vlastní názor.
