Ekonom Jeffrey Sachs, profesor Kolumbijské univerzity a dlouholetý poradce OSN, varuje před globální ekonomickou katastrofou vyvolanou pokračující válkou s Íránem. V obsáhlém rozhovoru rozkrývá historické pozadí americko-íránského konfliktu od státního převratu v roce 1953, vysvětluje Netanjahuovu tzv. „clean break" strategii sedmi válek a srovnává dnešní rozhodovací procesy ve Washingtonu s disciplinovaným krizovým řízením Johna F. Kennedyho během karibské krize.
Uzavřený Hormuz a budující se globální ekonomická krize
Svět se nachází na skutečné rozhodovací křižovatce, a to v nestabilní situaci, kde čekání nepřipadá v úvahu. Hormuzský průliv – úzké hrdlo, skrze nějž proudí přibližně dvacet procent světových dodávek ropy, třicet procent hnojiv a klíčové objemy petrochemikálií, hliníku a dalších strategických komodit – je uzavřen. Každý den bez otevření průlivu prohlubuje budující se globální hospodářskou krizi.
Sachs rozlišuje dvě cesty. První – diplomatické východisko – by průliv otevřelo bez naplnění původních válečných cílů USA a Izraele. Druhá cesta vede k eskalaci: pokud Washington odmítne ustoupit z maximalistického tlaku a Írán nekapituluje, logika situace žene obě strany k dalšímu masivnímu bombardování. Na to Írán odpoví útoky na infrastrukturu celého zálivového regionu – odsolovací stanice, ropná pole a přístavní zařízení nejsou systematicky chráněna před íránskými střelami. Výsledkem by nebyl mír, nýbrž globální kalamita způsobená v průběhu několika týdnů.
Jako ekonom, který svou akademickou kariéru zahájil doktorandskou disertací o ropných šocích sedmdesátých let, Sachs upozorňuje na specifický hospodářský mechanismus: fyzická destrukce těžební a rafinérské infrastruktury je zásadně odlišná od pouhého uzavření dodávek. Po ropném embargu v letech 1973–74 a íránské revoluci 1979 se světová ekonomika propadla do stagflace – souběhu recese a inflace. Tentokrát by šlo o přímé zničení rafinérií, petrochemických komplexů a distribučních systémů, jejichž obnova trvá roky. Jeden z Sachsových kontaktů, bývalý ředitel státní ropné společnosti v zemi s velkými zásobami mimo zálivský region, jej varoval: „Nevíte, jak jsou tyto systémy složité, jak rychle se nedají obnovit." Emiráty už žádají Federální rezervní systém o nouzové swapové linky – a to je podle Sachse jen špička ledovce finančních důsledků.
Clean Break doktrína: Netanjahuův plán sedmi válek
Před třiceti lety, při svém prvním nástupu do funkce premiéra, přijal Netanjahu strategii zdokumentovanou ve veřejném dokumentu nazvaném „clean break" – čistý lom. Strategie vycházela z předpokladu, že Izrael nikdy nepřijme palestinský stát a bude usilovat o kontrolu nad celým územím britského mandátu Palestina, včetně Gazy, Západního břehu a celého Jeruzaléma. Protože takový projekt bude nutně čelit odporu ozbrojených skupin, dokument navrhoval nezasazovat se přímo proti těmto skupinám, ale rušit vlády států, které je podporují.
Dokument jmenoval sedm konkrétních cílů: Libyi, Súdán, Somálsko, Libanon, Sýrii, Irák a Írán. Sachs konstatuje, že šest z těchto sedmi válek již proběhlo a zanechalo za sebou trosky: Libye je v občanské válce, Súdán rozpadl na dvě části každá s vlastní občanskou válkou, Somálsko bez funkční vlády, Libanon fakticky zničen invazí, Sýrie procházela patnáctiletou tajnou operací na svržení vlády, Irák byl zdemolovám válkou z roku 2003. Sedmým cílem byl Írán. Netanjahu při zahájení války napsal na sociální síti: „Tohle je můj sen splněný po čtyřiceti letech." Sachs přiznal vlastní chybu – vždy datoval jeho záměry k dokumentu z roku 1996, ale Netanjahu snil o tomto válečném scénáři nejméně o deset let déle.
Historické kořeny americko-íránského konfliktu sahají ještě hlouběji. V roce 1953 byl Írán parlamentní demokracií, jež za předchozích 150 let nenapadla žádnou jinou zemi. Íránský premiér Mosaddek prohlásil, že íránská ropa patří Íránu, nikoli britským zájmům – a MI6 spolu s CIA provedla státní převrat, dosadila šáha a zpravodajskou policii SAVAK. Tento koloniální aranžmá vydržel 26 let. Islámská revoluce v roce 1979 ho svrhla. Spojené státy od té doby financovaly Saddáma Husajna při jeho vpádu do Íránu, prováděly atentáty na íránské lídry, sabotovaly jaderná zařízení a ekonomickou válkou ničily íránské hospodářství. Sachs označil amerického ministra financí za „zloducha", který se netají potěšením z ničení cizích ekonomik finančními nástroji.
Pokud jde o íránský jaderný program – americké zpravodajské agentury opakovaně potvrdily, že Írán jadernou zbraň nevyvíjí. Co Írán skutečně chtěl po dobu patnácti let, je smlouva s Radou bezpečnosti OSN: mezinárodní dohled nad jadernými zařízeními výměnou za ukončení americké ekonomické války a vrácení zmrazených finančních prostředků. Dohoda JCPOA z roku 2015, podepsaná pěti stálými členy Rady bezpečnosti a Německem a schválená Radou bezpečnosti jednomyslně, tento model naplňovala – Trump ji při svém prvním funkčním období zrušil.
Sachs jako Žid, který Izrael navštívil poprvé v roce 1972, rozlišuje dvě formy izraelského extremismu dnes tvořící vládní koalici. První je Netanjahuova bezpečnostní doktrína „zabijeme je dříve, než zabijou nás" – permanentní preemptivní útok bez jakékoli diplomatické nabídky druhé straně. Druhou jsou ministři Ben Gvir a Smotrich reprezentující teologické hnutí, pro nějž rozšíření Izraele na „zaslíbenou zemi" je Bohem uloženou povinností. Sachs upozorňuje, že tato forma judaismu je zcela nová – vznikla teprve ve 20. století, nesdílí ji tradiční rabínský judaismus ani většina světového křesťanství.
Srovnání s Kennedym a rozpad amerického rozhodovacího procesu
Sachs, který napsal knihu o kubánské raketové krizi a strávil půl století studiem katastrof a jejich zamezování, staví vedle sebe dva modely krizového řízení. Během třinácti dnů v říjnu 1962 Kennedy okamžitě sestavil Výkonný výbor (ExComm), který zasedal opakovaně, vedl debaty, zvažoval varianty a pečlivě dokumentoval každé rozhodnutí. Klíčovou roli sehrály zákulisní kanály – generální tajemník OSN U Thant jako prostředník. Generál Curtis LeMay tlačil na jaderný útok a Kennedyho obviňoval ze zbabělosti, když odmítl. Kennedy odolal a svět zachránil.
Dnešní rozhodování v USA nemá s tímto modelem nic společného. Neexistuje meziresortní přezkum, chybí systematická zpravodajská analýza, Kongres abdikoval na svou ústavní povinnost – pouze senátor Rand Paul ze strany republikánů hlasoval pro parlamentní dohled nad válkou. Sachs válku označuje za Trumpovo rozhodnutí přijaté pod vlivem Netanjahua: ten měl podle všeho přesvědčit Trumpa, že půjde o jednodenní operaci podobnou „odstranění" venezuelského prezidenta Madura – bleskový odříznutý úder, po němž USA ovládnou íránskou ropu. Tato analogie se rozpadla hned druhý den.
Na otázku, zda může Trump Netanjahua zkrotit, Sachs odpovídá jednoduše: ano, pokud se zkrotí sám Trump. Precedent existuje – když Trump Netanjahuovi řekl „přestaň bombardovat Bejrút", bombardování skutečně přestalo. Izrael bez americké vojenské, zpravodajské a finanční podpory nemůže pokračovat ani jeden den. Izrael potřebuje obchod, turismus, investice. Pokud Trump řekne, že čistý lom byl třicet let trvající omyl stojící Ameriku pět až deset bilionů dolarů, je reálné zastavit válku a nabídnout palestinský stát jako základ stabilního míru.
Írán přitom podle Sachse není existenční hrozbou pro Izrael. Íránská vojska nenapadla cizí zemi po dobu 230 let – naposledy v roce 1798 v boji o Basru. Írán podporoval Hizballáh a Hamás jako páku v absenci palestinské státnosti – odpadne-li tento důvod, odpadne i motivace. Írán chce fungovat jako normální stát ve světovém obchodním systému, nikoliv jako hegemon zálivu. Čínský prezident Si Ťin-pching, klíčový obchodní partner a zákazník íránské ropy, prohlásil: Hormuzský průliv musí být otevřen. Čínská námořní flotila mířící do zálivu k eskortě obchodních lodí přitom představuje další neuralgický bod – narůstá riziko nezáměrné eskalace při každém kontaktu s americkými námořními silami.
Sachs závěrem vyjádřil přesvědčení, že celý americký politický systém sice nefunguje optimálně, ale není nenapravitelný. Pamatuje na Kongres sedmdesátých let, kde skutečné „lvy Senátu" jako William Fulbright debatovaly, psaly zprávy a kontrolovaly výkonnou moc. Digitální věk nabízí nové možnosti veřejné deliberace. Katastrofa není nevyhnutelná – ale nastane, pokud si nikdo nevynutí, aby se prezident Spojených států vrátil k racionálnímu, informovanému a ústavně zakotvenému rozhodování.
