Bývalý diplomat a předseda spolku Svatopluk Petr Drulák je přesvědčen, že sílící válečná rétorika evropských politiků není jen slovní cvičení. Podle něj připravuje veřejnost na střet s Ruskem a otevírá prostor pro provokaci, po které by se Evropa do války „musela“ zapojit. V rozhovoru se dostal od britsko-francouzských kalkulů přes šéfa BIS Michala Koudelku až k dohodě Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem o ruské naftě.
Válečná rétorika a obava z provokace v Pobaltí
Moderátor otevírá téma tím, co sám označuje za válečnickou rétoriku: v posledních týdnech podle něj sílí a přidávají se k ní i politici ve funkcích, třeba polský ministr zahraničí Radosław Sikorski. Ve veřejném prostoru se množí zprávy o hybridních útocích, sabotážích, požárech a dronech a lidé z toho mohou být oprávněně nervózní.
Drulák to považuje za nebezpečné. „Váleční štváči“ podle něj Evropany na válku připravují. Sám si nemyslí, že by Rusko chtělo na Evropu zaútočit – ledaže by Evropa zaútočila na Rusko. Pak by ovšem Moskva odpověděla tvrdě, tvrdším způsobem než na Ukrajině.
„Já se obávám, že se tady chystá půda pro nějakou operaci, jak se říká, pod falešnou vlajkou,“ říká Drulák. Představuje si scénář, kdy z Pobaltí najednou přijde zpráva o ruském útoku a s ní výzva k solidaritě s pobaltskými zeměmi a k úderům na ruské cíle. Současná rétorika má podle něj veřejnost naladit tak, aby takovou zprávu přijala jako něco, co se dalo čekat. Po dlouhodobé masáži by člověka spíš překvapilo, kdyby Rusko nezaútočilo. Právě v tom vidí Drulák obrovské nebezpečí: takové plány podle něj skutečně existují.
Londýn a Paříž počítají s válkou daleko od domova
Myslí to evropští lídři s otevřeným střetem s Ruskem vážně? Drulák odpovídá, že spoléhají na to, že by se jich válka přímo netýkala. Jako příklad uvádí nedávný rozhovor Tuckera Carlsona s Jacobem Rees-Moggem, kterého označuje za jeden z pilířů britského konzervativního establishmentu. Rees-Mogg v něm podle Druláka zopakoval, že se Británie musí na válku s Ruskem připravovat, i když ji nechce – a zároveň počítal s tím, že se taková válka nepovede na britském území. V době mezikontinentálních raket a střel dlouhého doletu to Drulákovi přijde přinejmenším zvláštní.
Britové a Francouzi, kteří na tuto kartu hrají, podle něj počítají s pobaltským prostorem, možná i s Polskem. Šlo by o jakési prodloužení ukrajinského bojiště: Rusko by muselo roztáhnout síly na větší území a dostalo by se pod tlak, zatímco západoevropské metropole by stejně jako dnes jen přihlížely.
Racionálně taková strategie podle Druláka neobstojí. Kdyby Evropa Rusku vyhlásila válku, racionální odpovědí by byly údery na centra, kde se rozhoduje – Berlín, Brusel, Londýn a Paříž –, „a ne prostě někde se potloukat s nějakejma partizánama kolem Tallinnu“. Na námitku, že je ta představa šílená, odpovídá souhlasem: za poslední čtyři roky na Ukrajině ale podle něj tito politici prokázali dost šílenství na to, aby byli schopní i něčeho takového.
Mozky u kormidla a cena tajných informací
Moderátorovi přijde naivní představa, že by lidem u kormidla západoevropských mocenských center se špičkovými analytiky nedošlo, že by v případě konfliktu schytala údery jejich hlavní města. Drulák varuje, ať se brilantnost těchto mozků nepřeceňuje. Sám strávil několik let ve státních strukturách, i když jen v Praze, tedy podle svých slov na okraji druhořadého, možná třetiřadého hráče. Dostával přitom část informací od zpravodajských služeb a hodnotí je jako „naprostou hlušinu“. Kdo věnuje pár hodin denně internetu a seriózním alternativním zdrojům, má podle něj mnohem lepší přehled, než nabízejí zprávy BIS, ÚZSI a vojenského zpravodajství.
V Londýně může být situace o něco lepší, služby ale podle Druláka hrají vlastní hry a informace filtrují. Jakmile státník dostane na stůl dokument s razítkem „přísně tajné“, přikládá mu vyšší hodnotu než textu z blogu, přestože informace z blogu bývá často cennější. Část politiků má proto podle Druláka „vymyté mozky“ tím, co jim služby předkládají.
Svou roli podle něj hraje i to, kdo se dnes dostává do vysokých úřadů. Na ministerstvech obrany a zahraničí za posledních několik vlád podle Druláka nesedí nikdo, kdo by byl pro výkon funkce kvalifikovaný. Moderátor k tomu přidává dvě jména – bývalého ministra zahraničí Jana Lipavského a předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyenovou. Drulák je nechává bez dalšího rozboru: lidé tohoto typu podle něj stojí v čele institucí, pronášejí projevy a mohou přijímat i velmi důležitá rozhodnutí.
Šéf BIS jako součást eskalační hry
Řeč se stáčí k řediteli BIS Michalu Koudelkovi, který se v posledních týdnech objevuje v médiích ještě častěji než obvykle a opakuje varování před ruskou hrozbou, včetně možné omezené invaze do některého ze států NATO a nutnosti se na ni připravit.
Drulák v tom nevidí individuální iniciativu. Koudelka podle něj dělá totéž co Sikorski a další politici v jiných evropských zemích, protože „není samostatný aktér“. Podle Druláka je součástí struktur angloamerického hlubokého státu, které nemá zcela pod kontrolou ani prezident Trump a které hrají eskalační hru. U Sikorského si Drulák léta kladl otázku, zda má blíž k americkým, nebo britským službám; podle jeho kroků usuzuje spíš na ty britské.
Moderátor soudí, že Koudelka zpívá labutí píseň a za půl roku už v čele služby být nemusí. Drulák si myslí, že skončí dřív. Moderátor připomíná, že trpělivost dochází i premiérovi Andreji Babišovi, který šéfovi BIS vzkázal, ať si přečte heslo své služby, tedy že má mlčet. Drulák to bere jako základní zpravodajskou zásadu: služba tu není od toho, aby informovala veřejnost. Co zjistí, má se dozvědět premiér, vláda a ministři a mají s tím pracovat.
To by ale podle Druláka platilo za předpokladu, že služba skutečně zjišťuje důležité informace – a tak to už řadu let není. Zpravodajské služby podle něj slouží k dezinformování: nejdřív vládních představitelů, a když to nestačilo, i novinářů. „Dřív to byl Respekt, teď je to Deník N,“ říká. Teď navíc vystupují přímo před veřejností, což Drulák považuje za kontraproduktivní: lidem podle něj časem dojde, že tomu, co říká někdo jako Koudelka, nemohou moc věřit. Moderátor k tomu připomíná Vrbětice, kdy podle něj služba vládu, které má sloužit, de facto tlačila k veřejnému oznámení s tím, že novináři už informace mají a jinak je zveřejní.
Proč politici Koudelku nechávají ve funkci
Jak je možné, že stát takový stav dopustí? Drulák vidí několik faktorů. Prvním je napojení služeb na zahraničí – u Koudelky podle něj „o tom není pochyb“. U ostatních zpravodajců to podle něj plyne z toho, kde se školí: v Británii, v Americe a v Izraeli, kde se naučí, komu mají věřit a od koho dostávají „nejcennější“ informace.
Druhým faktorem je chování české politické elity. Lidé jako Babiš podle Druláka nejsou hloupí a umějí si věci spočítat. Vysvětlení vidí ve dvou možnostech. Politici se mohou bát, že je zahraniční služby vydírají – když toho člověka vyhodíte, rozházíte si to s námi, a my na vás máme složku. Druhou možností je, že sami zpravodajci hrají vlastní hru: mají složky, jdou za svým politickým patronem a nabídnou mu, co mu mohou dodávat. Drulák si dokáže představit nejrůznější dohody mezi politiky a zpravodajci, které pak udržují vztah, jenž je podle něj pro stát „naprosto zničující“.
Moderátor k tomu přidává epizodu, kterou dříve popsal v knize o období hospitalizace Miloše Zemana. Na zámku v Lánech se podle jeho popisu za přítomnosti prezidenta Zemana sešel tehdejší premiér Petr Fiala, ministr spravedlnosti Pavel Blažek a dvě významné postavy českých zpravodajských služeb. Ti podle moderátora Fialu s Blažkem před Koudelkou varovali, předali jim konkrétní informace o tom, čeho se měl dopouštět, a o tom, proč je vydíratelný i cizími službami. Vláda, která ředitele BIS jmenuje, mu přesto mandát formálně prodloužila na další funkční období.
Drulák soudí, že pokud se taková informace dostala k moderátorovi, ví o ní v určitých kruzích víc lidí. Šéf zpravodajské služby má podle něj zajímavé informace na nejrůznější lidi a možnost získávat další. Premiér si tak podle Druláka může spočítat, že si nebude špinit ruce vyhazovem člověka, který by se mu pak roky mstil, a místo toho se s ním dohodne, i když jím pohrdá. „Špinavej člověk na špinavou práci. Mě by to nepřekvapilo,“ říká Drulák.
Kritika první dámy jako ruský hybridní útok?
Moderátor připomíná ještě jednu věc z Koudelkova vystoupení ve Sněmovně: šéf BIS podle něj zmínil, že Rusové hybridně útočí na první dámu Evu Pavlovou – falešnými fotografiemi vytvořenými umělou inteligencí, fotomontážemi a tvrzeními o papalášství a chamtivosti. Moderátor to staví vedle aktuální situace: Pavlová byla na Kanárských ostrovech, k volbám nešla a vzkázala, že má právo na odpočinek. Na internetu se pak přirozeně objevily řeči o papalášství, mimo jiné v souvislosti s měsíční náhradou, kterou podle moderátora může jako první manželka prezidenta v historii pobírat.
Drulák označuje argument „za tím jsou Rusové“ za klišé. Kdykoli se ve veřejném prostoru objeví něco, co se nelíbí vládnoucí elitě, ukáže se na Rusko. Připomíná britského premiéra Andyho Burnhama, který nedávno podle Druláka připsal Rusům i to, že Británie vystoupila z Evropské unie, a dřívější hnutí žlutých vest ve Francii, u něhož se také ukazovalo na Moskvu.
Prezidentský pár podle Druláka žádného zlovolného vnějšího aktéra k poškození pověsti nepotřebuje. Chová se podle něj „jako pár takových zbohatlíků, kteří se najednou objevili někde, kam nikdy nepatřili“, a nahrává tak svým kritikům. Připouští, že některé fotografie mohly být podvržené. Vzkaz z Kanárských ostrovů, že první dáma nebude volit, protože si chce odpočinout, ale podle něj podvrh nebyl – Hrad to aspoň nikdy netvrdil. Když kolem toho někdo „rozvěšuje ruské agenty“, ukazuje tím podle Druláka jen to, jak je celý narativ o ruském vměšování vylhaný. Pokud k ruskému zasahování vůbec dochází, jde podle něj asi o jedno procento toho, co se veřejnosti vykresluje.
Trumpova dohoda o ruské naftě a Zelenského hra va banque
Další téma otevírá dohoda Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem o dodávkách ruské nafty, která podle moderátora šokovala řadu evropských lídrů – Trump přitom Evropě dlouhodobě vyčítá, že od Rusů odebírá ropu a plyn. Ukrajincům a Volodymyru Zelenskému se dohoda podle moderátora pochopitelně nelíbí. Drulák se jim nediví. Ještě před dvěma týdny by si takovou dohodu těžko dokázal představit, protože Američané hrozili tvrdými sankcemi každému, kdo bude s Ruskem obchodovat. S Trumpem je ale podle něj možné úplně všechno.
Z hlediska strategie a postoje k válce považuje Drulák krok za smysluplný, dokonce správný. V kontextu celé Trumpovy administrativy ale podle něj valný smysl nedává, protože politika Washingtonu jde ode zdi ke zdi: na jaře či před létem ve Washingtonu viděl téměř bidenovské pozice, na podzim je Trump zase jinde – o Zelenském říká, že už nemá být prezidentem, s Ruskem chce obchodovat a radí Kyjevu, ať neútočí na ruské rafinerie. Současný postoj Drulák vítá, protože podle něj povede k tomu, že si Zelenskyj přestane hrát na hrdinu. Tato hra podle něj stojí obrovské množství zmařených ukrajinských životů.
Zelenskyj se ale podle Druláka bude křesla držet zuby nehty. Ukrajinci se ho jen tak nezbaví, protože ho chrání „američtí a britští hrdlořezové“, a ani převrat by nebyl jednoduchý. Až politicky skončí, může podle Druláka přijít i o život – tuto hrozbu považuje za naprosto reálnou. Proto podle něj Zelenskyj hraje va banque.
Moderátor připomíná Zelenského vzkaz Trumpovi: Ukrajina bude pokračovat v útocích na ruské rafinerie, a pokud to Američané nechtějí, musí dodat velké množství střel do systému Patriot. Drulák to považuje za směšné. Od Američanů podle něj Zelenskyj nedostane nic – ne proto, že by nechtěli, ale protože munici nemají. Proto podle Druláka zastavili masivní bombardování Íránu a nechtějí se pouštět do Húsíů. Když bude Zelenskyj Trumpa dál provokovat, povede to podle Druláka „k dobré věci“: Američané ho „ukončí“, podobně jako Joe Biden kdysi mluvil o Nord Streamu. Jakým způsobem, Drulák neví, nepochybuje ale o tom, že pokud budou chtít, udělají to rychle.
Mír bude blíž ruským podmínkám
Na otázku, kdy válka skončí, mluví moderátor o dvou protichůdných obrazech: podle jedněch Ukrajině dávno chybějí vojáci a muži jsou na frontu odváděni násilím z ulic, podle druhých je Rusko na kolenou a válku brzy nebude schopné vést. Drulák je přesvědčen, že Rusko na kolenou není. Kdyby bylo, bylo by podivné, jak dokáže hýbat světem, když se mu hned přičte jakýkoli problém na světě. V tom vidí nekonzistenci v narativu vládních elit.
Na začátku roku Drulák vyjádřil optimistické očekávání, že letošek by mohl být posledním rokem války. V září byl kvůli americkým sankcím spíš pesimistický. Teď, když vidí, jak se zhoršil vztah mezi Američany a Ukrajinou, má podle svých slov znovu důvod k optimismu. Přidává i „brutální taktiku“ Moskvy: Rusové podle něj odložili poslední rukavičky a ničí Ukrajinu způsobem, k jakému dosud nedocházelo.
Možná je tedy podle Druláka na konci tunelu světlo: Ukrajina přijme realitu a většinu ruských podmínek. Ne všechny – nějaké jednání bude a vstoupí do něj i Západ. Že bude mír blíž ruským podmínkám než ukrajinským, je ale podle něj jasné, stejně jako to, že to Ukrajina bude muset přijmout. Pod americkým tlakem se tak podle Druláka možná blížíme okamžiku míru.
Závěr
Petr Drulák v rozhovoru spojuje evropskou válečnou rétoriku, varování šéfa BIS a nálepkování kritiky jako ruského vlivu do jednoho obrazu: elity podle něj připravují veřejnost na eskalaci, jejíž náklady by nesly jiné země než ty, které ji prosazují. Za největší riziko považuje provokaci v Pobaltí, po níž by se zapojení Evropy, a tím i Česka, do války prodávalo jako nevyhnutelné. Naději vidí naopak v obratu Washingtonu: pod americkým tlakem podle něj přijde mír, který bude blíž ruským podmínkám než ukrajinským.
