Válka v Íránu pokračuje, propaganda praská ve švech a mýty druhé světové války se stávají nástrojem každého nového konfliktu. Libertarián a podcaster Dave Smith a Tucker Carlson si dali tři hodiny na to, aby rozpitvali, proč se Západ nemůže zastavit — ani tehdy, když ví, že chybuje.
Propaganda se rozpadá — a nikdo to nezastavil
Za posledních dvacet let vlády, mediálního establishmentu a zpravodajských agentur zalhal každý velký příběh. Zbraně hromadného ničení v Iráku neexistovaly. Přeočkovaný nemůže přenášet COVID. Demenci prezidenta hlavní média tři roky popírala. Pokaždé se to provalilo.
Výsledek? Obrovský přesun důvěry. Víc lidí sleduje podcasty než CNN. Tucker Carlson je dnes větší než kdy byl na Fox News. Dave Smith, stand-up komik a libertarián, dosáhl v debatech o zahraniční politice publika, jakého by před deseti lety nedosáhl nikdo mimo mainstreamová média.
Zvláště pozoruhodný je posun veřejného mínění v otázce Izraele a Palestiny. Průzkum z doby po 7. říjnu ukázal, že Američané sympatizují s Palestinci o 48 bodů více než s Izraelem. Za necelé dva roky. To je podle Smithe výsledek otevřeného mediálního prostředí — poprvé v historii mohla druhá strana argumentovat bez toho, aby ji okamžitě utnuli.
Válka v Íránu: eskalační past bez úniku
Válka v Íránu je podle Smithe zásadně jiná než Irák nebo Afghánistán. Íránský režim má širší a hlubší kořeny než Saddámova vláda nebo afghánský státní aparát. Ale to není hlavní problém.
Hlavní problém je geografie. Polovina Perského zálivu je perská — a bez stabilní autority v Íránu hrozí chaos a pirátství v jedné z nejdůležitějších námořních tepen světa. Bez funkční vlády tam nelze energetiku ani hnojiva dostat ven. Svět si nemůže dovolit mít Írán jako Libyi nebo Sýrii.
Trump přitom čelí „sunk cost fallacy" — každý krok ho zaplétá hlouběji. Čtrnáctidenní válka měla být rychlá. Teď jsou zpět v konfliktu a eskalační past se zavírá. Každý úspěch si vyžaduje další závazek. Kritizovat válku uprostřed konfliktu působí jako zrada padlých. Smith tento mechanismus zná z Iráku, z Afghánistánu, z každé americké zahraniční války posledních třiceti let.
Mýty druhé světové války jako „nosné lži" moderní politiky
Filosof Daryl — jak ho Smith cituje — mluví o „loadbearing myths": příbězích, na nichž stojí legitimita nejsilnějších mocenských struktur. Druhá světová válka je největším z nich.
Smith není popírač holokaustu. Hitler zabil miliony Židů — to je fakt. Ale kontext je: šedesát milionů mrtvých celkem. Vítězné mocnosti bombardovaly civilisty, de-industrializovaly západ Německa, rozdělily Evropu, předaly polovinu kontinentu Stalinovi, zřídily CIA a národní bezpečnostní stát, jehož jsou Američané dnes plně pod nadvládou. Výsledky „nejlepší války v historii" jsou přinejmenším rozporuplné.
Proč na tom záleží? Protože tento mýtus slouží jako šablona. Každý nový nepřítel je Hitler. Saddám = Hitler. Miloševič = Hitler. Putin = Hitler. Trump = Hitler. Každý, kdo je proti válce, je Chamberlain z Mnichova. Odmítl jsi eskalaci? Jsi appeaser. Výsledek: nikdy nemůžeme odejít, vždy musíme „vyhrát" — a sunk cost fallacy se točí dál.
Clean Break Memo a izraelská lobby
V roce 1996 napsal David Wurmser — společně s dalšími neokonzervativci — strategický dokument pro Benjamina Netanjahua v jeho prvním funkčním období. Dokument se nazýval „Clean Break" a navrhoval sérii vojenských akcí v regionu: Irák, Sýrie, Írán. Cíl nebyl boj proti terorismu — cíl bylo rozbití arabského světa tak, aby Izrael nikdy nemusel uzavřít skutečný mír s Palestinci.
Smith tento dokument opakovaně cituje ve veřejných debatách. Kritici ho za to označují jako antisemitu. Smith odmítá: být proti konkrétní zahraniční politice konkrétní vlády není nenávist vůči skupině. Jde o zásadní rozeznávání, které mainstreamový diskurz záměrně mísí.
Tucker a Smith se shodují, že vztah USA a Izraele překračuje normální spojenectví. Politici jako Huckabee nebo Ted Cruz otevřeně tvrdí, že jejich loajalita k Izraeli je primární. To by v případě jakéhokoli jiného zahraničního státu vyvolalo skandál — v případě Izraele jde o kariérní výhodu.
Amerika od svobody k největšímu státu na světě
Mezi roky 1865 a 1913 federální vláda USA spotřebovala přibližně 2 % národního důchodu. Neexistovala daň z příjmu, minimální regulace, žádné velké zahraniční války. Výsledkem byl největší ekonomický vzestup v lidských dějinách — průměrná rodina si mohla dovolit auto, prázdniny, posílat děti do škol.
Dnes jsou Spojené státy největší vládou světa v absolutním vyjádření. Cesta tam vedla přes dvě světové války, studenou válku, globální válku proti teroru a COVID. Pokaždé vznikl nový byrokratický aparát, který se nikdy nezmenšil. Lord Acton měl pravdu: moc korumpuje — a USA jsou nejkomplexnějším příkladem v moderních dějinách.
Závěr: pravda jako jediná zbraň
Smith zakončuje s optimismem, který Tucker trochu závidí. Vyhrát argument — byť pomalu, byť za cenu vyhazovů a ostrakizace — je možné. Za dvacet let debaty o zahraniční politice, Izraeli, válce v Iráku a Afghánistánu se veřejné mínění změnilo. Alternativní média fungují. Propaganda se nedá udržet donekonečna.
Otázka není, zda se svět změní. Otázka je, jak bolestná bude cesta k té změně.
