Každý večer přesně ve 22:00 klesá výkon evropské elektrické sítě o více než tisíc megawattů. Příčina tkví v německém zákoně o ochraně před hlukem, který nutí provozovatele onshore větrných turbín v okolí zástavby odstavovat stroje na celou noc. Co se navenek jeví jako lokální regulace, se fyzikálně projeví v celé kontinentální Evropě — a datová analýza to dává do přímé souvislosti s opakujícími se frekvenčními propady, jež v posledních měsících sílí.
Stabilita sítě a frekvence jako její pulz
Kontinentální evropská přenosová soustava je fyzikálně propojený celek — od Španělska po Polsko sdílí všechny elektroměry tutéž frekvenci. Nominální hodnota je 50 Hz; jakákoliv odchylka signalizuje nerovnováhu mezi okamžitou výrobou a okamžitou spotřebou.
Komfortní provozní zóna je úzká: 49,9 až 50,1 Hz. Při poklesu pod 49,5 Hz vstupuje síť do regulačního pásma a záložní zdroje musí okamžitě kompenzovat deficit. Pod 49,0 Hz nastává nouzový stav — automatické odpojování průmyslových odběratelů, takzvaný rolling blackout. Nejhorší historické epizody se tomuto limitu nebezpečně přiblížily: britský blackout v roce 2019 zaznamenal 48,8 Hz, italský kolaps v roce 2003 dosáhl 47,5 Hz. Rozdělení evropské sítě na dva ostrovy v roce 2021 skončilo na 49,74 Hz.
Z hlediska robustnosti jsou na tom nejlépe uhelné a jaderné elektrárny — zvládají pracovat v rozsahu 48,5 až 50,5 Hz. Plynové turbíny a obnovitelné zdroje jsou citlivější. Větrné elektrárny jsou ze všech zdrojů nejnáchylnější na náhlé přechody výkonu, což je fyzikální vlastnost, která v kombinaci s regulatorními pravidly vytváří systémové riziko.
Záhadný propad přesně ve 22:00
Data německého operátora přenosové soustavy Amprion odhalila opakující se vzorec: každý večer kolem 22. hodiny dochází k frekvenčnímu propadu. Graf porovnávající únor 2025 a únor 2026 ukazuje, že propady jsou rok od roku hlubší. Ze 16 zaznamenaných epizod v období říjen 2025 — březen 2026, kdy frekvence klesla pod 49,9 Hz, koreluje drtivá většina s výrazným poklesem výkonu onshore větrných turbín právě v okně 21:45–22:00.
Hypotéza, která původně zněla nevěrohodně, se potvrdila: německé zákony nařizují, že větrné turbíny v blízkosti obydlených oblastí musí od 22:00 stát. Povolení k provozu je striktně časově omezené — vypnutí v 22:00, opětovné zapnutí nejdříve ve 6:00. Provozovatel přirozeně maximalizuje výrobu do poslední chvíle a pak turbíny zastaví. Výsledkem je náhlý, synchronizovaný pokles výkonu — prakticky skokový přechod stovek turbín z plného výkonu na nulu ve stejnou minutu.
Propad ze 24. března byl konkrétně změřen: frekvence klesla o 193 mHz za 62 sekund, což odpovídá ztrátě výroby přibližně 3 200 MW. Primární a sekundární regulace situaci zvládla a frekvence se do 21:10 vrátila do normálu — nicméně pro regulátory jde o hodnoty, které rozhodně nespadají do komfortní zóny. Spodní hodnota 49,87 Hz není kritická, ale přesahuje běžné provozní pásmo.
Přitom větrné turbíny vyrábějí nejvíce právě v noci, kdy fouká stabilnější vítr. Vypínat je systematicky v době jejich nejvyšší produktivity je z hlediska energetické bilance krajně paradoxní.
Tři faktory, které se sečetly
K prohloubení deficitu 24. března přispěly souběžně tři faktory. Prvním a dominantním byl právě skok výkonu větrníků ve 22:00 — pokles o zhruba 1 300 MW jen v onshore segmentu.
Druhým faktorem je takzvaný fenomén celé hodiny. Elektřina se na trhu obchoduje v hodinových blocích — od celé hodiny do celé hodiny. Obchodní svět předpokládá, že elektrárna přesně v čas zahájí nebo ukončí dodávku. Fyzikální realita je jiná: točivé stroje nastartovat přesně na vteřinu nedokáže nikdo. Jedna elektrárna začíná pomaleji, jiná sjíždí dříve. Ve výsledku vzniká mezera — chybějící výkon, který obchodní pozice nepočítá, ale fyzika s ním musí pracovat. V každou celou hodinu tedy vznikají drobnější odchylky, které se mohou kumulovat. Přečerpávací vodní elektrárny, jež měly deficit kompenzovat, v onom okamžiku startovaly pomaleji, než bylo zapotřebí.
Třetím faktorem byl smluvní export. Přeshraniční obchodní závazky jsou neodvolatelné — nesplnění by způsobilo problémy partnerské soustavě. Německá síť tak ve chvíli, kdy se sama dostávala do deficitu, začala fyzikálně exportovat elektřinu do Česka, Švýcarska a Norska. Fyzikální toky elektřiny nejdou zastavit obchodním rozhodnutím; vydají se tam, kde je nižší odpor. Vznikl celkový deficit kolem 3 200 MW, který regulace musela absorbovat v reálném čase.
Trend sílí, jaro je nejrizikovější
Statistika frekvenčních odchylek nad 100 mHz hovoří jasnou řečí. Zatímco v minulosti šlo o jednotky událostí ročně, v roce 2025 bylo zaznamenáno 325 takovýchto odchylek — v podstatě jedna denně. Odchylky jsou zároveň hlubší a trvají déle. Přeshraniční fyzikální toky se stávají méně předvídatelnými, jak roste podíl intermitentních zdrojů v soustavě.
Roční vzorec navíc ukazuje, že nejrizikovějším obdobím je jaro — konkrétně duben. Silná větrná výroba kombinovaná s nízkou spotřebou a vysokou proměnlivostí počasí vytváří podmínky pro největší nerovnováhy. Dubnový španělský blackout roku 2026 tento vzorec potvrdil. Operátoři soustav jsou na toto roční období obzvláště ostražití.
Řešení přitom nemusí být zdaleka tak komplikované, jak by se mohlo zdát. Místo skokového vypnutí všech turbín ve stejný okamžik by stačila tolerance v řádu minut — například povolení odstávky v okně 21:55 až 22:05, případně postupné snižování výkonu. Ráz, který dnes každou noc zasáhne celou kontinentální soustavu, by byl výrazně tlumen. Německá legislativa tuto možnost zatím nepředvídá a změna pravidel vyžaduje politickou vůli, která se v oblasti regulace hluku a větrné energetiky jen pomalu prosazuje.
