Radím státu: jak vybrat víc na daních, aniž byste je zvyšovali

Stát jako nejagresivnější předplatné na světě

Daně nejsou vznešená společenská smlouva — jsou to nejagresivnější předplatné na světě. Pravidelné odvody jsou subscription, DPH jsou mikrotransakce v aplikaci a přestěhování za konkurenčním státem je tak nákladné, že ho drtivá většina poplatníků nikdy nepodnikne. Vendor lock je dokonalý: nové občanství, přestěhování, papírování — transakční náklady na změnu dodavatele jsou příliš vysoké.

Přesto většina politických debat o daních řeší jedinou proměnnou: výši sazby. Zvyšovat, nebo nesnižovat. Kreativita úředníků pak bývá destruktivní — slovenská transakční daň ukusuje z každého bankovního převodu 0,4 % a z výběru hotovosti 0,8 %, nizozemská daň z nerealizovaných zisků (vermogensaanwasbelasting) zdaňuje příjmy, které ještě neexistují, sazbou 36 %. Obě inovace jsou jen sofistikovanějším způsobem, jak sáhnout hlouběji do kapsy bez toho, aby bylo jasně vidět, o kolik se koláč zmenšil.

Co se stane, když odvedete 150 milionů korun na daních

Zákazník, který svému poskytovateli služeb zaplatí 150 milionů korun ročně, patří mezi nejcennější klienty na planetě. Přesto to nejlepší, co může takový plátce od státu čekat, je — ticho. Žádné poděkování, žádný přehled, co za ty peníze vzniklo. To nejhorší, co ho může potkat, je zahájení daňové kontroly, dokládání dokladů a doměření daně s penále.

Spotify po roce shrne posluchačské statistiky a poděkuje. YouTube tvůrcům posílá plaketky za milníky. Dodavatelé posílají na Vánoce víno. Každý tržní poskytovatel služeb, který si váží zákazníka, mu dá najevo, že si ho váží. Finanční správa tyto základní principy zákaznické zkušenosti ignoruje, přestože má k dispozici veškerá data potřebná k jejich zavedení.

Gamifikace a poděkování jako nástroj vyššího výběru daní

Finanční správa disponuje přesnými daty o výši odvedených daní každého poplatníka. Na jejich základě by mohla zasílat personalizovaná poděkování: oznámení, že plátce patří do top 100 fyzických osob, přehled toho, co konkrétně jeho odvody financovaly — například kilometr dálnice nebo půldruhé školky. Taková komunikace nestojí téměř nic, nevyžaduje zákon a je realizovatelná na úrovni ministerstva nebo Generálního finančního ředitelství.

Lidé rádi ukazují výsledky své činnosti. Možnost dobrovolně zveřejnit svůj daňový příspěvek — ne proto, že to někdo nařídil, ale protože finančák zákazníkovi poslal hezky zpracovaný přehled — je forma gamifikace, která pracuje s přirozenou lidskou motivací. Dobrovolný flex je účinnější než hrozba sankcí. Stačí udělat jednoduchou rozesílku s hezky zpracovaným informačním produktem. Data jsou tam. Chybí jen vůle je použít jinak než ke kontrole.

Česko a promarněná příležitost daňové soutěže

Státy soutěží o kapitál a obyvatele stejně jako firmy soutěží o zákazníky. Estonsko umožňuje obchodním korporacím neplatit daň z příjmů, dokud nevyplácejí dividendu — a tento model způsobuje měřitelný odliv podnikatelů z Česka. Itálie nabízí flat tax: zaplatíte paušálně stovky tisíc eur ročně a neřešíte celosvětové příjmy vůbec. Švýcarsko umožňuje individuálně sjednávanou fixní daňovou povinnost podle kantonů.

Praha je bezpečná, Česko je atraktivní destinací s relativně nízkým zdaněním kapitálových příjmů, příznivým časovým testem na krypto i nemovitosti. Přesto sem přichází zlomek těch, kdo by přijít mohli. Chybí koncepční přístup: nabídnout daňovým nerezidentům fixní roční odvod — například 5 nebo 10 milionů korun — bez ohledu na celkové celosvětové příjmy. Takový člověk kromě fixní daně přináší DPH, výdaje v ekonomice a nepřímé daňové příjmy. Jeden high net worth individual je pro státní rozpočet jednoznačná výhra. Bez jasné strategie, jak tyto zákazníky přilákat, zůstává obrovská hodnota ležet na stole.

Právní jistota jako placená služba

Pokud děláte něco složitějšího — podnikáte, investujete, strukturujete — narážíte neustále na otázky bez jednoznačné odpovědi. Judikatura mnoho situací ještě neřešila. Koordinační výbory, kde se finanční správa setkává s daňovými poradci, existují, ale dostat se k nim je věc konexí a politikaření. Závazné stanovisko Generálního finančního ředitelství není skutečně závazné — úředník v terénu ho nemusí respektovat.

Výsledek: pracovat s daňovou nejistotou je vždy nákladné. Nejistotu je třeba zaceňovat jako riziko v každém podnikatelském rozhodnutí. Přitom existuje model, který funguje: zaplatit za závaznou odpověď státu, jak konkrétní situaci posoudí. Výjimky existují v oblasti převodních cen a DPH, ale v přímých daních — kde je sporných otázek nejvíc — tato možnost chybí. Stát tak svým zákazníkům ani za peníze neprodá právní jistotu, přestože by ji mohl prodat a zároveň zvýšit předvídatelnost celého systému.

Chaos v daňových zákonech jako zbytečně generovaný náklad

Příkladem legislativního chaosu je limit na osvobozený prodej akcií a podílů. Do roku 2024 platilo osvobození po časovém testu bez limitu. Pro rok 2025 bylo zavedeno přechodné ustanovení umožňující uplatnit jako náklad ocenění podílu k 31. 12. 2024, přičemž investoři si na základě toho nechávali zpracovávat znalecké posudky. V průběhu roku 2025 se ukázalo, že zákon platný ani ne půl roku bude zrušen a pro rok 2026 se vrátí ke stavu roku 2024 — bez limitu. Stát tak vytvořil přechodné období, aniž cokoliv éra trvale změnil, ale generoval zbytečné náklady na znalecké posudky po celé zemi.

Podobný vzorec se opakuje napříč daňovým právem: zákony se mění každý rok, vrstvené novely si vzájemně neodpovídají, formuláře jsou stavěny bez jakéhokoli product designu. Daňové poradenství je obrovský trh právě proto, že stát generuje zbytečné dodatečné náklady. Daň z nemovitých věcí je ilustrativním příkladem: stát má kompletní data o vlastnictví nemovitostí, přesto poplatník musí při každém nabytí podávat přiznání sám. Technicky by stát mohl přiznání vyplnit za poplatníka — ale neudělá to.

Zákazník, nebo poddaný — kam míří politika zdanění

Společnost je v otázce daní rozdělena na dva tábory, které se od sebe vzdalují. Na jedné straně přesvědčení, že daně jsou krádež; na druhé, že neplatit daně je krádež. Oba tábory se potkávají čím dál méně. Mezitím se bohatší zákazníci mají čím dál větší možnost volby — stěhování za výhodnějším daňovým systémem je pro ně stále dostupnější.

Všechna navrhovaná opatření jsou dobrovolná. Nezvyšují povinné odvody ani o korunu. Místo toho pracují s tím, co každý tržní poskytovatel služeb dávno pochopil: zákazník chce být uznán, chce mít jednoduché prostředí, chce občas vidět výsledek své platby a chce mít možnost se tím pochlubit. Státy, které se ke svým občanům budou chovat jako ke zákazníkům, budou v nadcházejících desetiletích konkurenceschopnější. Ty, které zůstanou u modelu poddaných, budou ztrácet — nejprve ty nejlepší zákazníky, potom i ostatní.