Úspěch země se nepozná podle toho, kolik lidí je chudých, ale podle toho, kolik jich každý rok přestane být závislých na výplatě. Přesně tak měří stav Ameriky podnikatel ze Silicon Valley David Friedberg, kterého prezident letos v březnu jmenoval do poradního sboru pro vědu a technologie (PCAST). Jeho diagnóza je nepříjemná: přechod od práce ke kapitálu se zadrhl, a co přijde místo něj, nebude reforma, ale socialismus.
Krize dostupnosti: nač stát sáhne, to zdraží
Třiašedesát procent Američanů žije od výplaty k výplatě. Nemají odloženo ani pět set dolarů, takže nezaplatí nenadálý výdaj v domácnosti, a ceny jim rostou rychleji než mzdy. K tomu se přidává pocit třídního rozdělení na nás a na ně, který živí politiku stejně spolehlivě jako čísla v rozpočtu.
Vysvětlení, které se v Americe neposlouchá dobře, zní takto: čím víc se stát snažil lidem služby zpřístupnit, tím dražší je udělal. Vzdělání, zdravotnictví a bydlení nejsou trhy, kde by peníze zmizely — na druhém konci vždy někdo tu službu poskytuje a účtuje si za ni. Když stát přihodí další peníze, cena vystoupá za nimi.
Nejnázorněji to jde vidět na vysokých školách. Federální program studentských půjček nerozlišuje, jak dobře si škola vede, jaký obor si student vybral ani jestli po škole sežene práci — peníze potečou do univerzity tak jako tak. Univerzitě proto nic nebrání zvednout školné o pět, osm, deset procent a přijmout další lidi. Podle Friedbergových čísel tvořila před třiceti lety administrativa amerických vysokých škol zhruba desetinu personálu, dnes je to většina, a rozumné vysvětlení pro šestinásobek úřednictva na univerzitách nikdo nenabídl. Rozdělte si položky rodinného rozpočtu na dvě skupiny a vyjde jednoduchý vzorec: co stát nechal být, zlevňuje; co si vzal na starost, zdražuje.
Od práce ke kapitálu: co je skutečný americký sen
Jediné měřítko, které za něco stojí, je podíl lidí, kteří za rok překročí hranici mezi prací a kapitálem. Do té doby žijete z výplaty: přijde částka, odejdou daně, zaplatíte účty a čekáte na další. Za hranicí máte majetek, který vydělává sám — a s ním svobodu rozhodnout se, co budete dělat.
Friedbergova vlastní cesta ten přechod ilustruje. Vysokou dokončil s devatenácti tisíci dolarů dluhu, dluh splatil z platu a majetek mu vznikl teprve tehdy, když firma, kde pracoval, vstoupila na burzu. Teprve v tu chvíli měl na výběr.
Odtud plyne i výhrada k socialismu, která nemá nic společného s obranou boháčů: socialismus tu hranici ruší. Když stát zajistí všechno, zůstane každý navždy na straně práce a nikdo se přes tu čáru nedostane. Rozumný cíl by přitom byl skromný — dostat přes ni každý rok dvě procenta obyvatel. Vlastní dům do této definice mimochodem nepatří: kdo splácí hypotéku, pojištění a opravy a kvůli tomu musí každý měsíc do práce, americký sen nežije.
Dluh, tištění peněz a proč je socialismus na spadnutí
Chcete vědět, odkud se bere inflace? Odsud. Státní dluh někdo koupit musí, a tím kupcem je centrální banka, která si peníze na nákup vytvoří. Nové dolary doputují do bank, banky je půjčí dál a v ekonomice je jich najednou víc. Splacení se odkládá donekonečna, přibývání ne.
Druhé číslo je ještě výmluvnější. Sečtěte zaměstnance federálních, státních i místních úřadů, dodavatele těchto úřadů a lidi žijící z veřejné penze nebo sociálního zabezpečení — vyjde téměř polovina Američanů. Pro polovinu země je tedy jediným myslitelným zdrojem zlepšení stát. Odtud vede přímá cesta ke stavu, kdy jedenapadesát procent odhlasuje, že si vezme majetek zbývajících devětačtyřiceti. A hranice se nezastaví u miliardářů: posune se k padesátimilionářům, pak k milionářům, pak níž.
Rámec pro takové uvažování dodává známý cyklus impérií, jak ho popisuje investor Ray Dalio — šest velmocí za posledních pět set let, Spojené státy na sestupu, Čína na vzestupu. Součástí toho cyklu je vnitřní rozklad, který se obvykle přelije do konfliktů navenek; spokojený národ do války nechodí. Sestup ale zatím není nevratný. Země, kde se milionkrát opakoval příběh přistěhovalce, který se vypracoval bez protekce, o svůj potenciál nepřišla. Problém tvoří stovky milionů lidí, na které se taková příležitost nedostala.
Zdanit transakci, ne majetek
Zdanit bohaté? Ano — ale kapitál stejnou sazbou jako práci. Dnešní systém dělá pravý opak: z každé výplaty odejde daň hned, zatímco majetek roste nezdaněn tak dlouho, dokud ho nikdo neprodá. Kdo se nedostane k úsporám, nikdy nezačne skládat úroky na úroky, a rozdíl se rok od roku prohlubuje.
Majetková daň ale tento problém neřeší, protože nezdaňuje výnos, nýbrž vlastnictví. Vypsat každý rok soupis všeho, co vlastníte, a nechat úřad rozhodnout, kolik si z toho smíte nechat — to nemá se zdaněním příjmu nic společného a v americkém právním prostředí naráží na ústavní ochranu vlastnictví. Historicky jde o výdobytek, ne o samozřejmost: ve většině Evropy i Asie po staletí platilo, že majetek patří vrchnosti, a v prvních návrzích americké Deklarace nezávislosti stálo vedle života a svobody právě vlastnictví.
Existují přitom nápravy, které se dají provést hned. Srovnat daň z kapitálových výnosů s daní z příjmu. A hlavně zdanit úvěr proti akciím: kdo drží velké portfolio, dostane od banky bez potíží padesát až sedmdesát procent jeho hodnoty v hotovosti, nic neprodá, nezaplatí ani dolar daně a za půjčené peníze koupí další aktiva. Bohatství se tak přelévá do dalšího bohatství úplně mimo daňový systém. Půjčka proti majetku je fakticky obchod s tím majetkem, takže by měla být zdanitelnou událostí.
Proti majetkové dani mluví i prostá aritmetika. Celkové čisté jmění v USA dosahuje asi 183 bilionů dolarů, z toho miliardáři drží zhruba osm. I stoprocentní zabavení jejich majetku by pokrylo jediný rok federálních výdajů. Spodní polovina obyvatel má dohromady šest bilionů, kdežto široký střed včetně lidí s desítkami milionů drží zhruba 160 bilionů — bohatství leží tam, ne u pár set jmen. A odchod horní vrstvy není hypotéza: francouzská majetková daň připravila stát o víc příjmů, než sama vybrala, protože poplatníci odešli, a po jejím zrušení se vrátili. Britští milionáři dnes odcházejí do Dubaje a do Států.
Vlastní dům jako past
Nejrozšířenější rada, kterou dostane každý absolvent — sežeň si hypotéku a kup dům — patří mezi velké lži. Vlastní bydlení soustředí celý majetek domácnosti do jediného aktiva, které se navíc samo nezhodnocuje zadarmo: platíte daň z nemovitosti, pojištění, opravy. Aby model fungoval, musí ceny nemovitostí trvale stoupat, a přesně o to se politika celá desetiletí starala.
Výsledek je znát. Generace, která domy koupila levně, na nich zbohatla a drží dnes většinu majetku země, zatímco absolvent vysoké školy si na bydlení nesáhne. Oblíbená námitka v diskusích — koupil jsem dům před dvaceti lety za tolik a dnes má takovou cenu — je vlastně doznáním problému: čím víc ten dům vyrostl, tím hůř dostupný je pro toho, kdo ho má koupit jako další.
Alternativa přitom leží na dosah ruky. Široký akciový index vydělává dlouhodobě kolem deseti procent ročně, nechce daň z nemovitosti, pojistku ani řemeslníka a koupí se z telefonu. Řada domácností by na tom za posledních třicet let byla lépe než s vlastním domem. Zatím platí opak, a mladý člověk, který si nemůže koupit bydlení, si logicky řekne, že chce socialismus.
Zlatá husa: nerovnost jako cena pokroku
Volný trh posouvá hranici poznání, jenže roste nerovnoměrně. Představte si husu, která snáší zlatá vejce. Kdo ji má první, bohatne; než si husu pořídí ostatní, má jich on celé hejno. Zvenčí to vypadá jako propastná nerovnost — a přitom nakonec husu má každý, včetně lidí, kterým by se o tom před třiceti lety nesnilo. Stejný odstup vidíme dnes u nejmodernějších buněčných terapií proti rakovině, které stojí obrovské částky a dostane se k nim zlomek pacientů, i u samotné umělé inteligence: kdo ji používá, jde rychleji dopředu než ten, kdo ji nemá.
Do této mezery vstupuje stát s nabídkou, že to zaplatí všem — a tím spustí přesně to zdražování, o kterém byla řeč výš. Nabízí se proto srovnání s Dánskem: vyšší důvěra ve stát, policii i sousedy, sedmatřicetihodinový pracovní týden, pět až šest týdnů dovolené, nižší strop bohatství, ale výrazně vyšší dno a stabilně lepší umístění v žebříčcích spokojenosti. Většina lidí by takový model volila, o tom není sporu.
Cenou je tempo. Odvaha pustit se do něčeho bláznivého se vyplácí tam, kde vysoké riziko nese i vysokou odměnu — a právě z takového prostředí vzešly genové terapie, editace genů, pokroky v zemědělství i umělá inteligence. Otázka tedy zní, jestli chceme maximalizovat počet spokojených lidí, nebo počet svobodných, protože pokrok pak dorazí i k ostatním, jen s odkladem. Čína přepíná mezi obojím doslova jako pákou: chvíli volný trh, chvíli plánování.
Vezme AI práci? Co říká historie technologických vln
Strach z umělé inteligence dopadá nejtvrději na lidi, kteří už dnes nevycházejí. Slyší, že přijdou o práci, a jako náhradu jim někdo nabízí nepodmíněný příjem — jenže práce není jen výplata, ale i společenství a smysl.
Data z předchozích vln ale ukazují něco jiného. V roce 1963 vyšel v americkém tisku článek varující, že sálové počítače seberou práci účetním a písařkám. V osmdesátých letech se totéž říkalo o stolních počítačích. Photoshop měl vyhubit fotografy, protože jim vezme retuše — a místo toho vzniklo tolik snadno upravitelných snímků, že se prodej časopisů znatelně zvedl. Za celou dobu technologických revolucí zaměstnanost neklesla; rostla, protože nová technika zvýší výkon jednoho člověka a jeho práce se lépe zaplatí.
Malíř pokojů, který místo štětky řídí pět robotů, zvládne pětkrát víc zakázek a víc si vydělá. Námitka, že zakázek je jen tolik a tolik, počítá s pevně velkým koláčem — ten ale v praxi pokaždé narostl. Za průmyslové revoluce pracovalo v zemědělství šedesát procent lidí, dnes zhruba dvě, a ti, kdo odešli do továren, si polepšili. Před padesáti lety navíc neexistoval lektor jógy, venčitel psů ani podcaster.
Právě sem podle Friedberga míří i další vlna: hodnota se přesune k tomu, co se nedá odbýt strojem. Kavárny nenahradí automat, spíš zdraží: za kávu, kterou vám podá člověk, si lidé rádi připlatí, protože si kupují i setkání s ostatními. Cvičení, koncerty, večeře. Živý svět zdraží.
Kdo tvrdí, že AI sebere práci, a proč
Chování se dá odhadnout z pobídek, a pobídky velkých firem jsou v tomto případě čitelné: oznámení, že díky umělé inteligenci potřebujeme méně lidí, se dobře poslouchá akcionářům. Zvláštní je hlavně obrat těch, kdo dřív varovali nejhlasitěji. Sam Altman v únoru 2015 psal, že vývoj superinteligence je pravděpodobně největší hrozbou pro další existenci lidstva. Elon Musk mluvil už v roce 2014 o vyvolávání démona a umělou inteligenci opakovaně označoval za nebezpečnější než jaderné zbraně. Dario Amodei loni v květnu předpověděl masakr mezi kancelářskými profesemi: polovinu nástupních kancelářských míst pryč a nezaměstnanost deset až dvacet procent během jednoho až pěti let. Dnes titíž lidé mluví smířlivě o prospěchu pro celé lidstvo. Máme věřit tomu, kdo nás nejdřív straší a pak uklidňuje?
Kolem jednoho případu se navíc točí celá debata: firma, která veřejně nahradila část zákaznické podpory umělou inteligencí, snížila počet zaměstnanců z přibližně šesti tisíc na méně než tři tisíce, zatímco tržby zdvojnásobila. Její zakladatel ale současně tvrdí, že v době levné a všudypřítomné umělé inteligence poroste cena lidského kontaktu, a prémiovou podporu proto u něj dělají lidé. K tomu platí, že rychle rostoucí startup, který po náboru přistoupí ke škrtům, není žádný důkaz o budoucnosti práce.
Kde se změna projevuje měřitelně, je nástup do profese. V softwaru se přestali nabírat junioři: umělá inteligence sice napíše hodně kódu, ale vytěžit ji umí ten, kdo kódu rozumí, takže se firmy perou o zkušené vývojáře a začátečníka nikdo neposadí k první funkci. Podobně mizí část asistentských úkolů — třídění pošty a správu kalendáře dnes obstará program. Loňská stanfordská studie naměřila u lidí ve věku 22 až 25 let v profesích nejvíc vystavených generativní inteligenci třináctiprocentní relativní pokles zaměstnanosti.
Protiargument zní, že ušetřené peníze nezůstanou ležet. Kdo je neinvestuje do nového produktu a náboru, koupí za ně podíly ve firmách, které nabírají — a peníze skončí u někoho, kdo z nich platí lidi. Signál k poplachu je proto jasně určený: klesající mzdy a rostoucí nezaměstnanost. Do té doby jde o spekulaci, a zastavit vývoj kvůli spekulaci znamená přenechat ho jinému kontinentu.
Otevřené modely a čínská konkurence
Kdo bude umělou inteligenci vlastnit, rozhodne otevřený kód. Připomíná to začátky internetu: Netscape prodával serverový software i prohlížeč, takže za vstup na síť se platilo na obou koncích. Pak přišel bezplatný server od Apache a prohlížeč Firefox a brány spadly — teprve díky tomu vznikla vlna podnikatelů, kteří na webu vydělali.
Dnes hrají stejnou roli modely s otevřenými váhami. Stáhnete je, spustíte na vlastním počítači a nikomu neplatíte licenci; jediný náklad je výpočetní výkon, který zlevňuje. Čínské otevřené modely přitom dosahují kvality uzavřených amerických, a někdy je předčí, přičemž milion tokenů výstupu vyjde zhruba na půl dolaru oproti desítkám dolarů u komerčních. Americké firmy je proto chtějí používat a ve vládě se vede spor, jestli jim to dovolit.
Námitka o zadních vrátkách v čínských modelech míjí podstatu: model s otevřenými váhami není spustitelný program se skrytou funkcí, ale obrovský seznam čísel. Vážnější je otázka zneužití — z volně dostupné inteligence se dá odvodit návod na kybernetickou i biologickou zbraň. Jenže sekvenátory a syntetizátory DNA se také nezakázaly, přestože se s nimi teoreticky dá vyrobit virus; obrana se staví na detekci a ochranných systémech, ne na zákazu nástroje. A zastavit vývoj stejně nejde — jakmile někdo vynalezne katapult, katapult je na světě. Skutečná otázka tedy nezní, jestli modely a datová centra vzniknou, ale kde.
Z toho plyne i předpověď, kterou stojí za to si zapamatovat: během deseti let vyroste miliardář, který dnes nemá nic, stáhne si otevřený model a postaví na něm firmu. A nezůstane u jednoho.
Stárnutí jako nemoc: přepínače na DNA
Nejzajímavější odbočka opouští ekonomiku a míří do buňky. Každá lidská buňka nese tutéž DNA. Úsek DNA zvaný gen se přepíše a v ribozomu se podle něj sestaví řetězec aminokyselin, který se složí do trojrozměrného stroje — bílkoviny. Bílkoviny dělají v těle veškerou práci: vyrábějí energii, rozvádějí kyslík, staví a bourají.
O tom, které geny v dané buňce běží, rozhodují molekulární značky usazené na DNA. Fungují jako přepínače, a proto se oční buňka liší od srdeční, přestože mají shodný genetický základ. Sklenice alkoholu, sluneční záření, cigareta i připálené jídlo přitom DNA přetrhávají. Buňka umí zlom opravit a dělá to nepřetržitě, jenže při každé opravě se přepínač může nepatrně posunout. Za desítky let se jich posune tolik, že buňka přestává vyrábět, co má, tkáň se zadrhává a přicházejí vrásky, horší zrak, sluch i reakce. Tohle je stárnutí — a protože zlomy vznikají všude stejně často, postupuje po celém těle rovnoměrně.
V roce 2006 objevil japonský badatel Šinja Jamanaka čtveřici bílkovin, které dokážou přepínače v buňce vrátit do stavu kmenové buňky. Později se ukázalo, že při mikrodávce se buňka ke kmenovému stavu nevrátí — omladí se jen na mladší verzi téhož typu. Oční buňka zůstane oční, ale mladá. Tomu se říká epigenetické přeprogramování a v pokusech na zvířatech se povedlo obrátit část projevů stárnutí. Riziko je známé: příliš velká dávka posune buňku k embryonálnímu stavu, a odtud vede cesta k nádoru. Základ tedy stojí, zbývá inženýrská práce s dávkováním. Nejdál je oční medicína, kde se u primátů podařilo obnovit zrakové funkce a klinické hodnocení na lidech dostalo zelenou.
Roli umělé inteligence v tomto oboru vystihuje jedno přirovnání. Kdyby byla jedna bílkovina velká jako člověk, měla by buňka rozlohu Manhattanu — a to, co se v ní odehraje za jedinou sekundu, odpovídá deseti miliardám lidí, kteří by v takovém městě osmdesát let bez přestávky stavěli a mluvili spolu. Takovou složitost nelze projít pokusem za pokusem. Model umí navrhnout milion kandidátních bílkovin, přehrát jejich chování v počítači a zúžit seznam na hrstku, kterou má smysl vyzkoušet v laboratoři — a laboratoře se mezitím automatizují. Pravděpodobnost, že se z nápadu stane lék, tím stoupá řádově.
Velké lži, na kterých stojí americká střední třída
Půlstoletí americké politiky drží pohromadě několik slibů, které neplatí. Vystuduj cokoli na jakékoli škole a čeká tě dobré místo. Kup si dům a máš splněno, a všechny úspory patří do něj. Sociální zabezpečení se o tebe ve stáří postará a je spravedlivé — peníze, které do něj lidé odvedli, se ovšem průběžně utratily za běžné výdaje, takže systém míří k nesolventnosti.
Čtvrtý slib se týká penzí s definovanou dávkou. Buď je fond špatně investuje a zkrachuje, nebo naopak vydělá víc, než kolik vyplatí, a účastník dostane méně, než měl. Firmy proto přešly na individuální penzijní účty s vlastním portfoliem — a právě ony stojí za majetkem střední třídy, která dnes drží většinu bohatství země. Spodní polovina, odkázaná na veřejný systém, mezitím na svých penězích vydělávala sotva pár procent ročně.
Jedinou výjimkou je zdravotnictví, kde Friedberg hotovou odpověď nemá. V civilizované společnosti nemá nikdo zůstat bez péče, a jak to zařídit, aniž by se náklady utrhly ze řetězu, je na samostatnou debatu.
Zato u vzdělání zní návrh nekompromisně: zrušit federální studentské půjčky. Vypadá to nemilosrdně, ale mechanismus je stejný jako u nájemného v Argentině, kde po zrušení regulace nájmy klesly. Soukromý věřitel se totiž ptá, jestli má škola a obor smysl, protože chce půjčku zpátky — a škola, která si účtuje dvě stě tisíc dolarů za titul bez uplatnění, ho přestane dostávat. Cena vzdělání spadne, kvalita stoupne, stipendia zůstanou zachovaná. Dnešní systém dělá pravý opak: stát půjčí komukoli na cokoli, student uvěří, že když mu peníze schválili, práce ho čeká, a zůstane mu dluh.
Datová centra, energie a otázka vlastnictví
Zbývá otázka, kterou si klade oněch třiašedesát procent: co z toho budu mít já? Odpověď zní vlastnictví. Penzijní účty by měly držet podíly ve firmách, které z nové vlny těží, aby si člověk mohl na telefonu ověřit, že mu kus toho pokroku patří.
Že hodnota umělé inteligence skončí u dvou tří firem, Friedberg nevěří — otevřené modely tento scénář rozbily. Používat je bude každá firma, takže užitek se rozptýlí po celé ekonomice. Levnější modely přitom neznamenají menší poptávku po výpočtech: čím levnější provoz, tím víc se toho spustí, a tím víc datových center bude potřeba.
Obavy z ceny elektřiny přitom bere vážně. Řešení navrhuje jako standard, který by měl platit pro každý nový projekt: datové centrum si vyrábí vlastní energii, běží mimo veřejnou síť a přebytek do ní dodává. Cena proudu by pak klesala všem, ne jen provozovateli. A protože se taková zařízení dají držet přes veřejně obchodované společnosti, může na nich mít podíl kdokoli.
Závěr
Celý výklad drží pohromadě jediná myšlenka: pobídky vedou k výsledkům bez ohledu na to, co si o nich kdo myslí. Politika, která zdražuje služby a zároveň slibuje jejich úhradu, vede k dalšímu přerozdělování, ať už se to komu líbí, nebo ne. Technologie zároveň otevírá největší příležitost, jakou kdo pamatuje — od zvrácení stárnutí po nové materiály. To, jak bude vypadat příští desetiletí, se rozhodne v tom, jestli se z nové vlny stane majetek mnoha lidí, nebo příjem několika málo z nich.
