Sjezd sudetských Němců, který se poprvé koná v České republice a do kterého se Brno stalo dějištěm, rozdělil veřejnost na ostře proti. V anketě, kterou na téma uspořádal pořad, označilo akci za provokaci přes 80 procent hlasujících, za zbytečnost zhruba 15 procent a jako akt smíření ji vidělo sotva jedno až dvě procenta. Z toho čísla je patrné, jak málo lidí věří tomu, že se po více než osmi desetiletích od konce druhé světové války hodí mluvit o smíření zrovna touto formou.
Sjezd v Brně: smíření, nebo provokace?
Smíření mezi státy je dávno vyřešené mezinárodními smlouvami i česko-německou deklarací — k tomu se ostatně přiklání i bývalý ministr zahraničí Cyril Svoboda, dnes pedagog, který se k tématu vyjádřil v rozhovoru pro XTV. Podle jeho čtení jde o chybnou politickou akci: kdokoli z Němců, kdo by tu chtěl žít, sem v rámci schengenského prostoru může přijít a koupit si dům i pole, a ti, kterých se odsun týkal, prožili život ve svobodné a prosperující zemi. Kdo se má tedy s kým smiřovat, když „není s kým se smiřovat"? Sdružení, které dnes v Bavorsku už nehraje téměř žádnou roli, se najednou dostává na výsluní a z celé věci se dělá zbytečně velký problém.
Problém přitom není v tom, že se sjezd koná, ani v tom, že se koná v Brně, ale v tom, co se tam odehraje a jak to poškodí česko-německé vztahy. Pikantní je, že na akci má dorazit bavorský premiér, kterého pak český prezident přijme na Hradě — a to v době, kdy premiér prosí, aby se sjezdu žádný představitel výkonné moci neúčastnil. Z takového střetu mohou vzejít jen konflikty.
Celá akce přesto působí odpudivě a urážlivě. To, že záštitu festivalu, v jehož rámci se sjezd koná, udělil český prezident, je plivnutím do tváře občanům této země. Druhá světová válka nebyla dílem jednoho popleteného malíře z Rakouska — stály za ní tisíce lidí a miliony Němců nacistický režim podporovaly. Československo položilo na oltář války více než tři sta tisíc životů, a každý, kdo vidí jen kousek před sebe, musí vědět, co tomu předcházelo. Nejde o vyvolávání nenávisti k Němcům, ale o to nezapomenout, kdo válku rozpoutal a kolik lidí za ním stálo. Připomínat to je třeba v klidu, bez pokřikování a bez násilí — ale připomínat.
Mladá tvář, která chce vést komunisty
Hostem pořadu byl tento týden Roman Roun, mladý producent a marketér, který kandiduje na předsedu komunistů. Z pravicové perspektivy nejsou jeho východiska po chuti, ale jako diskutér působil příjemně a je třeba ocenit, že na rozhovor vůbec přišel a byl ochoten o věcech mluvit — byť místy dost vyhýbavě.
Jádrem jeho teze je, že většina světového majetku je v rukou několika rodin a že komunisté usilují o stejnou startovací čáru a sociální jistoty pro všechny. Na otázku, jak by takový majetek získali, odpověděl konkrétním příkladem: vykoupit minoritní akcionáře ČEZ a udělat z firmy stoprocentně státní podnik, podobně jako je tomu ve Francii. Stát by pak energii prodával přímo a občané by ji měli výrazně levnější — podle něj až o polovinu. Na námitku, že se řada lidí komunismu po historických zkušenostech bojí, kontroval tím, že se nezanedbatelná část lidí bojí i kapitalismu a jeho válek vedených pro zisk. Když měl odpovědět, zda by před rokem 1989 raději žil v Americe, nebo v Rusku, jasné rozhodnutí odmítl — což samo o sobě leccos vypovídá.
Náměstek z rodiny: motoristé a podezření z nepotismu
Dalším hostem byla poslankyně za Motoristy sobě Renata Vesecká, bývalá nejvyšší státní zástupkyně a advokátka. Před pár dny se objevila informace o možném nepotismu: jejím synovcem je Adam Šimice, který se stal náměstkem ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce. Vesecká spekulace odmítá. Jde podle ní o politického náměstka nominovaného přímo stranou Motoristé sobě, jehož angažmá s ní osobně nijak nesouvisí — Šimice ve straně pomáhal s kampaní a byl znám dřív, než se ke straně připojila ona. Náměstek navíc zpracovává agendu spojenou s Evropskou unií, pro kterou má zkušenosti. K věku 32 let připomněla, že ministři jako Pospíšil, Gross či Liška nastupovali do funkcí kolem třicítky. Důvod rozebírat rodinné souvislosti nevidí.
Vesecká přitom působí jako dáma, která to má v hlavě dobře srovnané. K poslanecké sněmovně po půl roce mandátu poznamenala, že je překvapena, jak málo je produktivní — příliš mnoho času zabírají řeči, které s legislativou nesouvisejí. Vkládá proto naděje do připravovaného nového jednacího řádu.
Konec monopolu: Česká televize už není to, co bývala
Spuštění vlastního placeného webového pořadu zkušeného moderátora, jehož premiéra připadá na neděli a jehož prvním hostem má být motoristický politik Petr Macinka, je překvapivě dobrá zpráva pro všechny. Je totiž fenomenálním důkazem, že veřejnoprávní média už hrají úplně jinou roli. Prostor pro politickou diskusi dnes není jen na obrazovkách České televize a Českého rozhlasu.
Kdokoli z dnešních hvězd veřejnoprávních médií si může koupit kameru, pronajmout prostory a vysílat sám za své peníze — přesně tak, jak to dělá řada nezávislých platforem. Stejnou cestou už šla i bývalá moderátorka, která opustila Kavčí hory, vzala kameru a začala honit politiky po sněmovně. Tito lidé tím černé na bílém dokazují, že Česká televize v roce 2026 už není molochem s monopolem na informace a diskusní pořady, jakým bývala.
Proto je dnes k smíchu, když někdo tvrdí, že zákon měnící financování České televize — z poplatků na povinný výdaj ze státního rozpočtu — ohrozí nezávislou žurnalistiku. Není to pravda. Lidé, kteří straší koncem nezávislé žurnalistiky, ve skutečnosti brání jen své vlastní, celkem pohodlně vydělané peníze. Stačí jim trocha odvahy a smysl pro riziko — a žurnalistiku jim dnes nikdo nebrání.
Závěr
Společným jmenovatelem večera bylo téma smíření — od sjezdu v Brně, který drtivá většina diváků vnímá jako provokaci, přes debatu o tom, kým by měla být veřejnoprávní média, až po politické kauzy kolem nových tváří ve sněmovně i v čele stran. Pod vším se táhne otázka, nakolik lze gesta usmíření brát vážně, když nepřicházejí ze strany těch, kdo by se měli omlouvat.
