Bývalý premiér a dnešní předseda ČSSD Jiří Paroubek přišel bilancovat první půlrok Babišovy vlády, spor kabinetu s Hradem i vlastní politické účty. Řeč byla o zbrojních výdajích, o médiích veřejné služby, o rozpadu sociální demokracie i o tom, proč se podle něj levice musí spojit, má-li se za tři roky vrátit do sněmovny.
Půlrok Babišovy vlády: obrat dovnitř země
Nová vláda se podle Paroubka snažila a proti předchozím čtyřem letům jde o změnu ve všech směrech. Vnitřní politiku charakterizuje důraz na to, že se stát bude starat o české občany, ne přednostně o Ukrajinu; v zahraniční politice je kabinet výrazně opatrnější v tom, aby se angažoval v konfliktu na východě Evropy nebo v Perském zálivu, byť členství v NATO a Evropské unii zůstává rámcem, který nikdo nezpochybňuje.
Za pokusný balónek, který vyšel, považuje Paroubek cestu předsedy sněmovny Okamury do Číny. Po čtyřech letech, kdy vztahy s tímto obchodním gigantem prakticky neexistovaly a nahrazovalo je osočování, se podle něj otevřela cesta zpět k ekonomické spolupráci. Půl roku je ovšem krátká doba a vláda od začátku čelí soustředěnému tlaku politických i zájmových skupin, kterým prostě nevyhovuje.
Zbrojní výdaje: každá pátá koruna z rozpočtu
Za částí tlaku na vládu stojí podle Paroubka zájmy zbrojařů, na které je navázaná skupina lidí kolem prezidenta republiky. Odtud pramení požadavek, aby Česko v poměrně krátkém čase vynakládalo pět procent hrubého domácího produktu na obranu. V přepočtu by to letos znamenalo zhruba čtyři sta třicet miliard korun a s růstem ekonomiky by to za pět let mohlo být půl bilionu.
To by byla každá pátá koruna z příjmů státního rozpočtu, tedy podle jeho čtení zjevně mimo kapacitní možnosti českého státu. Peníze, které by na zbrojení odešly, by chyběly na důchodech, na podpoře mladých lidí, na komunální bytové výstavbě, na dopravní infrastruktuře, ve školství i ve zdravotnictví.
Vláda a Hrad: střet nesmiřitelných zájmů
Otázka, jestli za rozkolem mezi vládou a Hradem není kus politické neohrabanosti, Paroubka nepřesvědčila. Kauza kolem Filipa Turka byla podle něj jen spouštěč; skutečnou příčinou jsou diametrálně odlišné zájmy. Skupina kolem prezidenta reprezentuje zájmy zbrojařské a zahraniční, tři vládní strany naopak chtějí sloužit české veřejnosti a čekají na ukončení konfliktu na Ukrajině, po němž by se podle Paroubka věci vrátily k normálu: levné suroviny, odbyt zboží, obchod se světem.
Na námitku, že předseda vlády se s prezidentem prostě domluvit musí, odpovídá skepticky. Srovnání s dobou, kdy sám vládl vedle prezidenta Václava Klause, podle něj nesedí: Klaus měl na řadu věcí jiný názor, ale sledoval národní zájem. Vyhlídku na zlepšení proto vidí až v prezidentských volbách za necelé dva roky.
Sociální sítě, mainstream a peníze za médii
Dnešní doba je pro politika náročnější v tom, že na sociálních sítích se i drobná chyba rozprskne do obludných rozměrů. Dřív stačilo počítat s televizí a mainstreamovými médii, která byla podle Paroubkova odhadu z devadesáti procent proti straně, kterou vedl; dnes k tomu přibyly mocné zájmové skupiny.
Zvlášť ho zaujaly statusy, které na sociálních sítích rozkrývají pozadí financování jednoho z tuzemských deníků. Jde podle nich o miliardáře, jimž jsou zájmy běžného českého člověka lhostejné: chtějí zbrojit, chtějí co nejnižší daně a co nejhubenější veřejné služby. Národní zájem podle Paroubka vidí ve své vlastní kapse.
Ministr zahraničí a umění nenechat se předhodit davu
Výkon ministra zahraničí Petra Macinky hodnotí Paroubek jako velmi dobrý, místy až bravurní. Do některých sporů by se ale nepouštěl: nemá smysl vydávat se tam, kde je předem jasné, že vás vypískají. Sám takovou chybu jednou udělal, když se nechal zasypat vejci, a věděl přitom dopředu, co ho čeká.
Proto považuje za rozumné, že se ministr kultury vyhnul zahájení karlovarského festivalu a veřejné pohaně, která ho tam čekala. Kruhy, které Paroubek označuje za kávovou sedlinu, si podle něj rády někoho předhodí, aby ho zmasakrovaly, a přes nátlakové akce a hlasy z kulturní obce se snaží utvářet veřejné mínění. Do stejné kategorie řadí i představu, že Česká televize je zárukou svobody.
Trestní oznámení místo telefonátu
Symbolem toho, jak vztah vlády a Hradu začal, je pro Paroubka lednová aféra kolem SMS zpráv. Ministr Petr Macinka poslal zprávu prezidentovu poradci a prezident na něj podal trestní oznámení. Takhle podle Paroubka spolupráce hlavy státu a vlády nikdy nezačínala; on sám nikdy trestní oznámení na prezidenta Klause nepodal a Klaus je nepodal na něj.
Vinu ovšem nesvaluje jen na jednu stranu. V takovém tónu se podle něj SMS psát neměla, jenže když už taková zpráva přijde, nemá se zveřejňovat. Řeší se to telefonátem, ne oznámením na policii; u vzdálenějšího odesílatele se to podle jeho zkušenosti neřeší vůbec.
Konec po volbách 2010 a nástupci, kteří na to neměli
Jedinou zásadní politickou chybu, kterou si sám připouští, je podle vlastních slov to, že po volbách v roce 2010 skončil. Vysvětluje ovšem, proč jinak nemohl: Věci veřejné byly ochotné jednat, ale ne se dohodnout, a on věděl, že jde o past. Volební výsledek kolem dvaadvaceti procent byla karta, se kterou se dá hrát jen do chvíle, než se za zády dohodne většina.
Odhad, že se pravicové strany za čtyři roky samy znemožní, mu vyšel. Sociální demokracii to ale podle něj nepomohlo: jeho nástupci se spolu nedokázali dohodnout a Sobotka, který aspoň něčemu rozuměl, byl bohužel introvert, což je ve vysoké funkci sebevražedná vlastnost. Hamáček, Chovanec ani Jana Maláčová si podle Paroubka nikdy nepřipustili, že na to nemají, a stranická oligarchie zároveň nepouštěla nahoru schopné lidi. Jediným, kdo mu před volbami 2010 skutečně pomáhal, byl podle jeho slov Michal Hašek. Jako člověka, který na sobě pracoval a dozrál, jmenuje Jeronýma Tejce, dnes ministra spravedlnosti; u Birkeho vidí těžiště v komunální politice v Náchodě a limit ve zdravotním stavu.
Zákon o médiích veřejné služby a pluralita v České televizi
Nový zákon o médiích veřejné služby letos podle Paroubkova odhadu schválen nebude, příští rok ano, a platit tak může od roku přespříštího. Hysterii, kterou kolem něj rozpoutaly zájmové a politické skupiny, nepovažuje za namístě: jestli se veřejnoprávní televize platí ze státního rozpočtu, nebo z poplatků, je podle něj svým způsobem jedno. Připomíná, že ve většině zemí Evropské unie se veřejnoprávní média z rozpočtu financují, aniž by to mělo prokazatelný vliv na svobodu slova.
Problém vidí jinde. V České televizi několik let kromě povinných štěků nebyl, zatímco jiné politiky s opačným názorem tam vídá pravidelně. Televize podle něj není svobodná a dělá politiku ve prospěch současné opozice, stejně jako ji dřív dělala ve prospěch minulé vlády; ovládá ji přitom úzká skupina redaktorů. Jedinou cestou, jak se do vysílání dostal, byla losovaná debata neparlamentních stran, kde se ocitl vedle Cibulky. Debata s někým, kdo místo argumentů uráží, podle něj smysl nemá, zbývá jen odrazit urážku a mluvit k věci.
Kam míří ČSSD: spojování levicových sil
Klasická sociální demokracie už pod touto značkou neexistuje a Paroubek dnes vede stranu, která zkratku ČSSD užívá. Jeho hlavním cílem je spojit levicové síly. Na podzim jde jeho strana zhruba na šedesát kandidátek, většinou s komunisty, někde se sociální demokracií; to je podle něj mezistupeň před krajskými volbami a hlavně před sněmovními volbami za tři roky.
Námitku, že namlouvání se s komunisty může být kontraproduktivní, odmítá prostou aritmetikou: samostatně už pět procent nedá ani jedna z těch stran. Podmínkou je podle něj program bez nesmyslů; odchod z Evropské unie je neproveditelný, protože i Švýcarsko a Norsko musely přístup na unijní trh nahradit stovkami asociačních dohod a ještě za něj platí. Pro slabší českou ekonomiku by to podle něj byla likvidace.
Evropská unie v tomhle módu táhne do války
Unie v podobě, v jaké dnes funguje, je podle Paroubka špatná: táhne členské země do války a k vysokým výdajům na zbrojení, což znamená snižování životní úrovně. Připomíná roky 2022 a 2023, kdy inflace v součtu dosáhla nejméně třiceti procent a znehodnotila vklady, platy i důchody; vinu klade vedení Evropské unie, tehdejší české vládě i Američanům.
V hlavních evropských zemích podle něj chybí formáty typu Gerharda Schrödera nebo Jacquesa Chiraka. Kancléř Merz má podporu kolem dvaceti procent Němců, francouzský prezident Macron je rád, že je rád, a britští labouristé museli vyměnit vlastního premiéra. Německá SPD, kterou Paroubek dobře znal, se propadla na dvanáct procent, protože prosazuje zbrojení, a voliči jí utíkají k AfD. Vedle AfD zmiňuje jako projev nových politických elit i stranu Le Penové a Farageho; za tři roky podle něj mohou být tyto strany v klíčových zemích ve vládách a začne se hledat nové paradigma evropské spolupráce.
Proxit ne, rozdělení unie ano
Odchod z Evropské unie Paroubek odmítá jako nepraktický: když už jsme uvnitř, je potřeba z toho vytěžit co nejvíc. Připouští ale, že unie se může rozdělit na část, která bude chtít pokračovat rychleji, a část pomalejší.
Zásadní je pro něj bilance členství. Pomalejší země daly těm rychlejším trh, odbyt a prosperitu, přičemž jen na dividendách podle jeho čísel odchází z České republiky ročně nejméně tři sta miliard korun, zejména do Německa. K tomu má přibýt požadavek na desítky miliard ročně na pokračování války na Ukrajině, na čemž se podle něj Česko podílet nebude.
Rozdělená společnost, vymírající Evropa a nedostupné bydlení
Na divácký dotaz, proč se republika tak rozdělila a proč se všude nevybíravě nálepkuje, odpovídá Paroubek jednoduše: menší část společnosti vedená současnou parlamentní opozicí a prezidentem používá nálepky jako politický nástroj, kterým chce ostatní umravnit. Kde dojdou argumenty, nasadí se viněta trolla, proruského agenta nebo Putinovy bestie.
Za nejpodstatnější problém původní Evropy považuje demografii a s ní spojenou bytovou politiku. Státy podle něj nedělají dost pro to, aby mladí lidé mohli založit rodinu a dostali za rozumných podmínek nájemní byt. V Česku se komunální byty prakticky nestaví, staví se jen byty na hypoteční financování, tedy z velké části investiční, které majitel pronajme co nejdráž. Tlak na trh podle něj zvýšil i příchod ukrajinských uprchlíků; ceny bytů proto míří tam, kde jsou dnes ve Vídni, a za patnáct až dvacet let tam, kde jsou dnes v Paříži nebo Londýně.
Kampaň bez peněz a kartel velkých stran
Kandidaturu v podzimních volbách Paroubek zvažoval a chtěl podpořit levicovou kandidátku v Praze na bázi spojené levice, nikoli být jedničkou. Skončilo to na penězích: partneři z komunistické strany dávají na kampaň dvě stě tisíc korun, jeho strana přispěla padesáti tisíci, zatímco pravicové strany a hnutí investují desítky milionů. Za čtvrt milionu se podle něj dá uspořádat jedno setkání s novináři a tím to končí.
Na námitku, že billboardy voliče spíš odrazují, odpovídá, že na běžného občana, který se politice věnuje pár desítek sekund denně, vnější vlivy působí, i když je jejich podíl na výsledku jen jednotky procent. Osobní kontakt sice funguje nejlépe, jak ukazuje pověst kampaní Vladimíra Mečiara na Slovensku, jenže pořádná kampaň se dělá čtyři roky a bez peněz se nedostanete ani do dvou set klíčových obcí se soustředěnou státní správou. Podařilo se to kdysi Sládkovi, ale i k tomu jsou potřeba peníze, které je navíc nutné doložit pod hrozbou vysoké pokuty. K tomu přibyla omezení politické reklamy na sociálních sítích, která podle Paroubka vedou k monopolizaci politického života.
Podpora vlády má hranici: miliardář a zájmy zaměstnanců
Babišovu vládu Paroubek prakticky podporuje, protože je podle něj lepší než to, co bylo. Přichází ale moment, kdy je zřejmé, že zájmy zaměstnanců nemůže dobře hájit miliardář. Hnutí ANO označuje za stranu pravičáků stojící v politickém středu, která loví hlasy voličů dřív hlasujících pro komunisty a sociální demokraty; to podle něj dlouho vydržet nemůže a vznikne prostor pro levici.
Ta ovšem musí přijít s novým programovým paradigmatem. Opírá se přitom o zjištění sociologa Daniela Prokopa, podle nichž jedno procento lidí u nás vlastní zhruba třetinu veškerého majetku a podstatně větší podíl majetku finančního. Takovou nerovnost považuje za ohromnou a je zvědavý, jak s ní bude premiér bojovat.
CzechTek: premiér policii zásah nenařizuje
Divácký dotaz na CzechTek Paroubek odbývá bez zaváhání. Politicky ho to podle vlastního hodnocení nepoškodilo: na jaře roku 2005 měla sociální demokracie deset procent preferencí a ve volbách v červnu 2006 získala přes třicet procent, tedy skok o víc než dvacet procentních bodů, i když volby nevyhrála.
Především ale odmítá, že by šlo o jeho rozhodnutí. V žádné demokratické zemi nemůže premiér nařídit policii, aby zasáhla; to, co se s tím spojuje, považuje za propagandu vedenou proti sociální demokracii a proti němu osobně.
Spojená levice a hledání osobnosti
Obavu, že spojená levice je optický klam odvozený z jednorázového úspěchu pravicové koalice, Paroubek nesdílí. Odkazuje na Francii, kde se dokázali spojit komunisté, radikálně levicoví zelení, socialisté i stoupenci Mélenchona, ačkoli mezi nimi jsou větší ideové rozdíly než mezi českými levicovými stranami.
Osobnost v čele podle něj zatím nevidí, což ale neznamená, že nevznikne; hledat se musí uvnitř stran i mimo ně a stejně důležitý bude tým lidí, kteří se dohodnou na programu. Konečnou označuje za vynikající debatérku, nejlepší na dnešním politickém trhu, vytýká jí ale, že do svého projektu nezapojila lidi, které mohla, včetně jeho samotného. Důvody považuje za malicherné: nepohodlný hlas, který by upozorňoval, že některé věci jsou sice líbivé, ale neproveditelné, protože na odchod z Evropské unie nebo z NATO nemáte partnera.
Komunisté dnes a nabídka levicovým voličům
Na námitku, že komunismus znamená diktaturu proletariátu a společné vlastnictví výrobních prostředků, reaguje Paroubek jako na schématický pohled ze školních lavic. V Kremlu už podle něj nesedí Stalin, diktatura proletariátu i světová revoluce jsou mrtvé a většina dnešních komunistů to chápe. Připomíná, že komunisté měli před rokem 1948 v programu vícesektorovou ekonomiku. Veřejné vlastnictví části výrobních prostředků podle něj dodnes funguje třeba v Rakousku a jeho úplné rozprodání nebylo moudré; smysluplnou cestou je pro dnešek podpora družstevního podnikání.
Levicoví voliči podle něj zatím nemají nabídku a on sám by byl radši, kdyby ji formuloval někdo mladší, než je on. Zkušenost nabídnout může, ale připomíná vlastní lekci z čela sociální demokracie: svojí přítomností zakrýval pravý stav věcí. Chce proto kolektivní práci a program vzniklý z diskuse zdola, opřený o skutečné analýzy sociální situace, ne o dojmy.
Závěr
Rozhovor drží pohromadě jedna myšlenka: česká levice se buď spojí a přijde s programem postaveným na datech o nerovnosti, nebo v příští sněmovně nebude vůbec. Vládě Paroubek dává podmíněnou podporu, spor s Hradem čte jako střet nesmiřitelných zájmů, který se sám nevyřeší, a pětiprocentní zbrojní cíl považuje za částku, kterou si stát nemůže dovolit, aniž by na to doplatily důchody, bydlení a infrastruktura.
