Osmnáctiletý konzervativec, který se na české politické scéně stal nečekaným zjevením — chodí na demonstrace Milionu chvilek s mikrofonem, konfrontuje Mikuláše Mináře a tvrdí, že pravicová většina v Česku existuje, jen se bojí mluvit. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, proč mladí lidé nezakládají rodiny, proč podle jeho čtení demokracie v Česku ohrožená není a proč svou veřejnou práci spojuje výhradně s motoristy.
Cesta od radikálního pravičáka k umírněnému
Politický obrat přišel hned na začátku střední školy. První inspirací byl Andrew Tate — odtud zájem o tradiční rodinu, odpor ke Green Dealu a touha mít děti brzy. Sledování Charlieho Kirka pak radikální postoje zmírnilo a dalo jim souvislejší rámec. Z toho podle hostových slov vzniknuly současné názory i cíle.
Maturita dopadla úspěšně, kterou školu navštěvuje, zveřejnit nechce — z pochopitelných důvodů. Přesto se mu na obhajobu informatiky dostavil nečekaný host: jistý pan Pšenák. Druhý den se chystal i další člověk z téhož okruhu, takže si organizátoři kvůli němu raději přesunuli časy.
Snížení volební hranice na 16 let je špatný nápad
Politici prvovoličům nadbíhají různými sliby; jedním z nich je snížení volebního věku na 16 let. To je ale špatně. V šestnácti letech člověk po právní stránce prakticky nemůže vést dospělý život — nemůže se oženit, nemůže podnikat, nemůže vstoupit do politiky. Logicky tedy nemá rozhodovat ani o tom, jak je země řízena.
Dětská mysl je navíc jednoduše ovlivnitelná. Šestnáctiletí by hlasovali podle toho, co jim kdo řekne — ať už by je ovlivňovala kterákoli strana. V pubertě se vzpíráte rodičům a automaticky souhlasíte s tím, kdo má opačný názor; postupem času se to umírní, ale v takhle mladém věku by se volit nemělo.
Pravicová většina existuje — jen se bojí mluvit
V menšině jsou pravicoví lidé jen tehdy, když se počítá podle toho, kdo se nahlas vyjadřuje na veřejnosti. Současné volby ale ukázaly, že pravicová menšina v Česku není — naopak je většinou. Lidé se jen bojí mluvit, protože mainstreamová média (Seznam, Novinky, Česká televize) jedou jednotný narativ a vytvářejí dojem, že wokeliberální menšina je tou skutečnou většinou.
Tahle obava ale otevírá prostor: když mlčící většina někde uslyší své vlastní názory vyřčené nahlas, řekne si „za ně mluví moje názory" a postaví se za toho, kdo to říká. Takových lidí je víc než těch, kteří by chtěli mluvčího umlčet — což je ostatně i důvod, proč hrozeb ze strany ideologicky vyhraněné levice ve stylu vraždy Charlieho Kirka se sice být vědom je, ale bát se odmítá. Strach jen zamezuje pořádné práci.
Minář se bojí mě víc, než já se bojím jeho
Veřejně známou tváří se host stal v okamžiku, kdy v pořadu České televize vytáhl na Mikuláše Mináře Ústavu — za vtipných okolností. Od té doby chodí konfrontovat účastníky chvilkařských demonstrací a klade jim přímé otázky.
Na první větší demonstraci od dlouhé doby — té na Staroměstském náměstí — se ukázalo, že místo obrazu „chvilkařů, kteří bojují za lepší Českou republiku" je všude vidět „nějaký retard s pusinkou", jak host sám sebe ironicky cituje slovy odpůrců, který natáčí, jak mu lidé říkají do kamery nesmysly. Tím se začal hroutit Minářův pečlivě budovaný obraz „lepších lidí", kteří „vědí všechno". Reakcí bylo aktivní blokování na dalších demonstracích — z neúplně potvrzených zdrojů údajně i s pomocí jistého „Oganesyan gangu", protože Mike Oganesyan se podle hosta s devadesáti procenty jeho názorů ve skutečnosti shoduje.
Na poslední demonstraci — pochodu k úřadu vlády — se ale podařilo proklouznout. Po Minářově výzvě do mikrofonu, aby s ním nikdo nekomunikoval, ho host odchytil na mostě a nechal ho mluvit, ať se vybarví sám. Závěr: víc se násilí na hostovi bojí samotný Minář, než host samotný.
Demokracie ohrožená není, srazy jsou silnější než demonstrace
Žádné právo nikdo nikomu nebere — ani právo volit, ani právo kandidovat, jak se snaží tvrdit chvilkaři. Smysluplnější než demonstrace jsou srazy lidí se stejnými názory. Demonstrace předpokládá společný objekt nenávisti; sraz naopak ukazuje, že lidé s tradičními hodnotami nejsou sami. První takovou veřejnou akci se podařilo uspořádat, plánují se další v Praze i na Ostravsku.
Pokud jde o ohrožení demokracie: vláda vzešla z voleb, vládne a činí rozhodnutí. Prezident i veřejnoprávní média si „mohou prskat, co chtějí", ale o směřování země rozhoduje vláda. Riziko by přišlo, kdyby se po příštích volbách dostala k moci opozice s dnešními postoji.
Mladí, kteří demonstrují za Českou televizi
Proč tedy vrstevníci hosta vycházejí do ulic s transparenty na záchranu „nezávislé" České televize? Stejný důvod jako u volebního věku 16 let: dětská mysl je snadno ovlivnitelná a kolem mladých zní stále stejná sugesce — ve škole od učitelů, kteří jsou platově závislí na státu, na sociálních sítích i v generační paměti. Česká televize je v ní zafixovaná jako „naše nezávislá záchrana svobody a demokracie", proto se mladí staví na její obranu, aniž by si všimli, že nezávislá není.
Není to úplně jejich vina — vina je na těch, kdo cíleně využívají křehkost mladé mysli a krátkodobé myšlení místo skutečné péče o jejich budoucnost. Stejný princip se týká Green Dealu i nelegální migrace: krátkodobý ekonomický zisk, dlouhodobé poškození. Americká zkušenost s migrací z dřívějších staletí, která se nedokázala asimilovat, je názorným varováním.
Proč mladí nezakládají rodiny: drahé bydlení a špatné vztahy
Téma tradiční rodiny, kterou opozice rámuje jako něco, co se vnucuje, je pro hosta klíčové. Mladý člověk vychází ze střední školy v devatenácti letech a je rád, když utáhne kolej (kterou většinou platí rodiče). V Praze stojí nejlevnější dvoupokojový byt kolem osmnácti tisíc, ale je na sídlišti — plném Ukrajinců, „kteří dělají na plechu" a nejsou vychovaní, plném Romů a „smažek". Tam dítě vychovávat nechcete. A pořádnou práci, která by rodinu uživila, ve dvaceti pěti letech ještě nemáte.
Druhý důvod jsou vztahy. Mladým lidem se nedaří najít partnera, se kterým by stálo za to žít — a vina je na obou stranách. Tradiční rodina stojí hlavně na muži: má přinést peníze, ochránit rodinu před vnějším nebezpečím a zajistit, aby žena mohla doma vychovávat děti. Jenže muži slyší ze všech stran, že to není pravda, že jsou ve vztahu podřazení a že stačí jeden dotek a hrozí žaloba za sexuální obtěžování — naposledy podle hostova čtení v souvislosti s hlasováním v Evropském parlamentu, kde to už vypadá, „jako kdybychom potřebovali smlouvu na sex".
Ze strany žen je problémem, že se jim říká, že je v pohodě „mít kolik chlapů chcete" nebo „dát nohy prvnímu, koho vidíte". S takovým partnerem muži rodinu zakládat nechtějí. Faktorů je víc, řešení leží na obou stranách — muži se mají snažit být silnější, ženy by měly některé věci umírnit. Ústřední politickou odpovědí by ale měly být menší daně: nechat lidem v peněženkách co nejvíc peněz.
Motoristé jako jediná reálná cesta k tradiční politice
Opozice s nabídkou kandidatury hosta ani jednou nekontaktovala. V Americe je politických influencerů jeho typu hodně, v Česku do dvaceti let prakticky nikdo — z toho plyne výhoda. Veřejná práce přitom patří jediné straně: motoristům. Bez podepsaných oficiálních konexí, ale z přátelství a vzájemné podpory. Otevřená kandidatura by motoristům naopak ublížila — média by to využila k označení „mladého náckovi" na jejich kandidátce.
Vláda jako celek pokračuje minimálně v poslancích Babišovy strany v mnohém z toho, co dělala vláda minulá. Ale lídr motoristů Petr Macinka podle hostova hodnocení na svém ministerstvu udělal velkou personální čistku, posunul akcelerační zóny a dělá toho opravdu hodně — za poslanecký plat a hlavně pro ideu. Filip Turek je v hostově čtení rovněž kompetentní postavou koalice. Bez Filipa Turka a motoristů by tahle vláda vůbec nevznikla, protože koalice by se bez nich nesestavila.
Ostrá vyjádření typu „deratizovali jsme" jsou v hostově čtení uvolněný humor, ze kterého médiím nestojí za to dělat kauzu — naštvou se ti, kterých se to týká, a týká se jich to z důvodu.
Závěr
Rozhovor s mladým konzervativcem ukazuje generaci, kterou starší pravice obvykle nevidí: lidi, kteří se hlásí k tradiční rodině, ke zmenšování státu a k odporu vůči Green Dealu, a kteří přitom neutíkají před konfrontací s druhou stranou. Hostovo hodnocení současného mocenského pole je střízlivé — demokracie není ohrožená, dokud vládne vláda vzešlá z voleb. Z osobní roviny zaznívá i plán: do dvou let první dítě.
