Na letné demonstraci Milionu chvilek v březnu 2026 se sešly stovky tisíc lidí. Jedním z řečníků byl herec Ivan Trojan, jehož projev se stal okamžitě předmětem živé debaty. Trojan v něm odmítl výtky, že demonstranti nerespektují výsledky sněmovních voleb, a vyslovil větu, která zafungovala přesně jako bumerang: „Vítěz voleb je jasný, ale současnou politiku do značné míry určují strany, které by se možná už ani nedostaly do Sněmovny." Tím nechtěně potvrdil přesně to, co mu oponenti vytýkají — volby sice formálně uznává, ale jejich výsledek fakticky odmítá, protože se mu nelíbí složení koalice. Výsledky voleb totiž nelze přepsat průzkumem veřejného mínění ani počtem přítomných na pláni.
Demonstrace na Letné bezpochyby ukázala mobilizační sílu Milionu chvilek — čtvrt milionu lidí na jednom místě je číslo, které nelze přehlédnout. Jenže to samé platí i pro parlamentní volby: ANO získalo přes tři miliony hlasů, tedy desetinásobek návštěvnosti pláně, a právě těmto voličům se vláda zodpovídá. Mikuláš Minář na demonstraci opět vyzval k finanční podpoře spolku. Spolek zároveň musel upozornit, že hotovostní sbírky probíhající přímo v davu mu nepatří — tedy že se mezi demonstranty pohybovali neoprávnění výběrčí. Celý model funguje tak, jak to popsal i samotný Minář: organizace staví na dlouhodobé aktivitě, kterou je potřeba soustavně financovat — a nejlépe v předvolebním čase.
Téma financování médií dominovalo celé diskusi. Babišova vláda oznámila záměr zrušit koncesionářské poplatky pro Českou televizi a Český rozhlas, přičemž cílový termín byl stanoven na rok 2027. Když se v médiích — například na Seznamu — objevily titulky hlásající, že vláda od záměru couvá, ukázalo se, že jde o standardní mediální manipulaci: záměr nebyl zrušen, byl pouze upřesňován a doplňován o první legislativní kroky. Kdo sledoval vládní sociální sítě a prohlášení premiéra, věděl, o čem je řeč. Kdo spoléhal na titulky mainstreamových médií, mohl nabýt opačného dojmu — a přesně o to jde.
Česká televize a Český rozhlas jsou státní média v přímém slova smyslu — vznikly jako státní instituce, jejich zadání určuje stát, a po roce 1989 se přejmenovaly na veřejnoprávní, aniž by se cokoliv zásadního změnilo na tom, kdo ve skutečnosti rozhoduje. Argument, že bez poplatků přijdeme o hokej nebo Stardance, vyvolal záplavu komentářů: hokej vysílají komerční stanice, Stardance si licenci koupí jiná televize, a pokud jde o detektivky — Prima a Nova je zvládají také bez nucených příspěvků od diváků. Tím spíš je obtížné vysvětlit, proč by povinné televizní poplatky ve výši miliard ročně měly být nutnou podmínkou pro zachování kultury v Česku.
Výsledky průzkumu důvěry přinesly zajímavé číslo: ministru pro evropskou politiku Filipu Turkovi důvěra po jmenování vzrostla — a to u voličů jeho vlastní strany výrazně, ale zčásti i u části ostatních respondentů. Pavel tím, že Turka odmítal jmenovat, nejenže popřel svou ústavní roli — jmenování ministrů na návrh premiéra je jeho povinností, nikoliv volitelnou preferencí — ale ještě z Turka nadělal mučedníka. Turek teď vstupuje do debaty o Green Dealu jako ministr životního prostředí s politickým kapitálem, který mu prezident paradoxně pomohl nashromáždit. Ministerstvo životního prostředí přitom není jen úřadem pro ochranu přírody: rozhoduje o emisních povolenkách a dotacích na věci, které trápí firmy i domácnosti.
Prezident Pavel si mezitím vypracoval zajímavou disciplínu: veřejně zpochybňuje politiku vlastní vlády, přestože ústava ho staví do pozice hlavy státu v parlamentním systému, kde suverénem je Sněmovna, nikoliv Hrad. Na zahraničních summitech věnovaných výdajům na obranu a závazkům vůči NATO se Pavel pouštěl do projevů, které stavěly jeho vládu do nepříznivého světla. Každý soudný premiér by ho na taková fóra nevzal — nebo přinejmenším nepustil ke slovu způsobem, který oslabuje českou vyjednávací pozici. Výsledkem je permanentní napětí mezi Strakovkou a Hradem, z něhož profitují hlavně ti, kdo vládě přejí co nejhorší.
Na okraji diskuse se objevilo téma financování neziskového sektoru a záměru vlády vytvořit registr transparentně mapující, odkud plynou peníze do organizací vstupujících do politického prostoru. Odpor části politické scény vůči tomuto záměru je přinejmenším pozoruhodný: politické strany zveřejňování sponzorů podléhají standardně, takže argument, proč by politicky angažované neziskovky měly být výjimkou, není snadné formulovat. Platit daně a zároveň financovat organizace, které usilují o přepsání výsledků voleb bez vlastní účasti ve volbách, je model, který si zaslouží veřejnou debatu.
