Úterní večerní stream se protáhl na dvě hodiny a nabídl pohled vicepremiéra a ministra zahraničí Petra Macinky, lídra Motoristů, na hektické období české diplomacie i vnitřní politiky. Od podnikatelské mise v Tel Avivu přes nehodu Filipa Turka až po summit NATO v Ankaře, který podle Macinky zplodil dvě delegace a dva zcela odlišné příběhy jednoho jednání – jeden pro geopolitiku, druhý pro domácí publikum.
Ekonomická diplomacie v Tel Avivu a chmurný briefing od Mosadu
Macinka popisuje, proč přijel na vysílání rovnou z letiště: v Tel Avivu doprovázel skupinu asi čtyřiceti nejvýznamnějších českých podnikatelů na česko-izraelské podnikatelské fórum, kde se potkali se zástupci zhruba 170 izraelských firem. Podle jeho bilance proběhlo za necelý den přes 320 byznysových jednání, dvanáct izraelských firem projevilo okamžitý zájem investovat v Česku a potenciál kontraktů odhaduje na 12,5 miliardy korun. Smysl těchto cest shrnuje jako podporu exportu a diverzifikaci trhů mimo Evropskou unii, jejíž „zelené náboženství“ podle něj prosperitu spíše dusí.
Návštěva ale přinesla i méně příjemné zprávy. Macinka mluví o hodinu a půl trvajícím briefingu s novým ředitelem izraelské zpravodajské agentury Mosad o situaci v Íránu a jeho tzv. proxy silách – libanonském Hizballáhu, jemenských Hútíích a Hamásu – a také o antisemitismu jako druhém velkém tématu. Regionální konflikty podle něj mají dnes globální dopady, které Češi vidí i na účtenkách za pohonné hmoty.
Nehoda Filipa Turka a „lidový soud“
Poslanec a vládní zmocněnec pro Green Deal Filip Turek (Motoristé) měl v pondělí dopravní nehodu na jedné z nejnebezpečnějších pražských křižovatek u I. P. Pavlova. Do vyšetření policií dočasně složil funkci zmocněnce s tím, že pokud bude označen za viníka, rezignuje natrvalo. Macinka tento krok označuje za mimořádně dospělý a staví ho do kontrastu s tím, jak podle něj koaliční i opoziční politici v minulosti odmítali vyvozovat důsledky.
Sám se odmítá stavět do role dopravního experta a nechává věc na policii. Zároveň ale zpochybňuje část mediálního obrazu: Turek podle něj popřel, že by šlo o sanitku, a tvrdí, že do křižovatky vjel na zelenou. Záběry z městských kamer, na které se odvolávají média, přitom zachycují okamžik před střetem s vozem s výstražnými světly – případ tak zůstává otevřený a čeká na závěr policie. Macinka celý tlak rámuje jako opakovaný „lidový soud“ a dvojí metr, a připomíná dřívější obvinění vůči Turkovi, která podle něj vyšla naprázdno.
Dvě delegace v Ankaře – ústavní spor vlády a prezidenta
Jádrem večera byl summit NATO v Ankaře. Nová vláda chtěla, aby českou delegaci poprvé vedl předseda vlády, nikoliv prezident, jak bývalo zvykem – s odůvodněním, že o obraně, financích a armádě rozhoduje vláda, ne hlava státu. Prezident Petr Pavel se ovšem obrátil na Ústavní soud, který v rekordním čase nařídil vládě prezidenta do delegace akreditovat. Nerozhodl však, že ji má vést. Šlo o vůbec první případ, kdy český prezident kvůli zahraniční cestě žaloval vládu.
Bezpečnostní pravidlo, podle nějž prezident a premiér nesmějí letět jedním letadlem, si podle Macinky vyžádalo druhé letadlo za zhruba dva miliony korun. Prezident pak podle jeho líčení seděl na summitu v druhé řadě mezi ministry zahraničí a dělal si zápisky, což Macinka popisuje jako nedůstojné. Smysl celého kroku vlády shrnuje jednoduše: zajistit, aby u hlavního stolu i na neformální večeři nejmocnějších lídrů seděl premiér Andrej Babiš, a ne vůdce opozice.
Dva příběhy jednoho summitu a rozdělená společnost
Z Ankary podle Macinky vznikly dva příběhy pro dvě publika. Ten vládní popisuje jako práci: dlouhá tajná jednání ministrů zahraničí, schůzku s americkým ministrem zahraničí Rubiem i s katarským státním ministrem. Ten druhý, „prezidentský“, prý servírovala spřízněná média jako alternativní vyprávění o statečném mocnáři.
Macinka odtud přechází k obecnější tezi o rozpolcené společnosti. Prezidenta líčí jako nejviditelnějšího opozičního lídra a jeho pokus přenést spor k Ústavnímu soudu jako snahu posunout Česko směrem k poloprezidentskému režimu. Varuje před tím, co nazývá „studenou občanskou válkou“ a „sametovou kontrarevolucí“. Cestu ven vidí v příštích prezidentských volbách za dva a půl roku – kandidát by podle něj měl vzejít ze společnosti, ne z vlády, aby rozdělení dál neprohluboval.
„Poslali jsme peníze Ukrajincům?“ Fond PURL a interceptory
Poslední velké téma vyvolalo rozhořčení zejména mezi voliči koaliční SPD: média psala, že vláda „otočila“ a pošle peníze na zbraně pro Ukrajinu. Macinka to odmítá. Česko podle něj přesměrovalo zhruba 140 milionů korun (6,5 milionu dolarů) do amerického fondu PURL, tedy nikoliv přímo Ukrajincům. Program PURL slouží k tomu, aby spojenci platili americkou vojenskou techniku pro Ukrajinu; Macinka ale trvá na tom, že český příspěvek půjde výhradně na interceptory protivzdušné obrany, jimiž podle něj nelze útočit, protože slouží jen ke sražení balistických střel mířících na civilní obydlí.
Krok popisuje jako taktické rozhodnutí před summitem: předchozí vládě Petra Fialy prý v plnění závazku dvou procent HDP na obranu chybělo asi 14 miliard korun a Česko nechtělo zůstat jedinou zemí, která do fondu nepřispěla, zvlášť za situace, kdy prezident kritizuje amerického prezidenta. Za tvrzení, že vláda tímto podvedla své voliče, ostře napadá bývalého premiéra Fialu – pro Macinku je prioritou stabilita koalice ANO, SPD a Motoristů a vztah s předsedou SPD Tomiem Okamurou i s premiérem Babišem.
Závěr
Tři témata, jedno vyznění: obhajoba kroků vlády, ostrý střet s prezidentem i s částí médií a důraz na soudržnost vládní koalice. Zda šlo v Ankaře skutečně o dvě delegace a dva příběhy, nebo o jeden ústavní spor s dvojím čtením, ukáže i to, jak dopadne kompetenční žaloba u Ústavního soudu a vyšetřování Turkovy nehody.
