Umělé oplodnění vzniklo jako léčba. Mělo obejít srůsty na vejcovodech a pomoct párům, kterým se dítě nedařilo počít. Za tři desetiletí se z něj stalo něco jiného – odborně se tomu dnes říká tvorba rodiny a znamená to, že do vzniku dítěte vstupuje třetí, čtvrtá i pátá osoba: dárkyně vajíčka, dárce spermií, náhradní matka. Spolu s tím se posunulo i to, co od dítěte čekáme.
Dítě jako projekt s předem zadanými parametry
Role dítěte v rodině se za pár generací obrátila. Dřív se děti rodily i proto, že nebyla antikoncepce, a proto, že bylo potřeba pomoct na statku a mít komu předat majetek. Dnes je ta role emocionální: chceme někoho, koho budeme mít rádi.
Jenže spolu s tím se do jazyka vloudil obrat pořídit si dítě – a ten s asistovanou reprodukcí nemusí souviset vůbec. Bioetička a psycholožka Hana Konečná, která se v oblasti umělého oplodnění pohybuje třicet let, popisuje silný pocit, že dítě začíná být výsledkem projektu, u něhož si člověk myslí, že si dopředu může vybrat, jak má produkt vypadat.
Katalogy dárců a smlouva, která počítá s potratem
Katalogy dárců spermií i dárkyň vajíček jsou dostupné na internetu komukoli. Z evropské odborné konference lze přivézt VIP katalog dárkyň s fotografiemi, barvou vlasů, zájmy a koníčky; v Silicon Valley běží programy, které podle nahrané fotografie oskenují obličej a vyberou k němu vhodného dárce. V Česku zatím katalogy neleží na pultu v centru asistované reprodukce, ale zahraniční spermobanky a banky vajíček doručí objednaný vzorek zmražený.
Kam to vede, ukazuje spor, který se v zámoří řeší právě teď. Ve smlouvě mezi náhradní matkou a objednateli stálo, že v případě vážné vady plodu podstoupí žena potrat. Když se u dítěte prokázala těžká srdeční vada, na potrat nešla, dítě donosila a chce si ho nechat ve vlastní péči. Soud přiznal rozhodování o léčbě novorozence objednatelům, kteří dodali genetický materiál, a spor o svěření do péče i o peníze pokračuje.
Známé jsou i případy, kdy si objednatelé narozené dítě nepřevzali, převzali jen jedno z dvojice, nebo se ho pokoušeli vrátit. Při americké žalobě na zdravotnické zařízení, podané proto, že vybrané dítě nejevilo očekávané známky mimořádného nadání, vyšlo najevo, co katalogová logika přehlíží: nikdo neověřoval, jestli jsou informace, které o sobě dárci uvádějí, pravdivé.
Od léčby neplodnosti k tvorbě rodiny
Umělé oplodnění bylo původně vyvinuto pro ženy se srůsty na vejcovodech – vajíčko se vyndalo, posunulo jinam a ženě se pomohlo. Hana Konečná byla od začátku jeho zastánkyní a v pacientských organizacích prosazovala, aby se neplodnost uznala za nemoc hrazenou ze zdravotního pojištění jako každá jiná.
Rozlišovat je ale potřeba dvě různé věci. Umělé oplodnění s vlastními gametami řeší biologickou překážku v páru. Asistovaná reprodukce s pomocí třetí osoby – odborně third party reproduction – nemoc neléčí, ale obchází ji. A jakmile se problém obchází, nastupuje otázka, kam až. Mají se obcházet srůsty na vejcovodech? Nepřítomnost partnera? Nepřítomnost dělohy? Věk sedmdesáti let? Touha po dítěti je přirozená v každém věku a technicky je dnes možné skoro všechno.
Rovnost, ze které vypadli muži
Česká debata se točí kolem přístupu žen bez partnera k umělému oplodnění a jako hlavní argument používá rovná práva. Zvláštní na tom je, že o osamělých mužích nemluví nikdo. Neexistuje důkaz, že osamělý muž vychová dítě hůř než osamělá žena – a přesto návrh, který se opírá o rovnost žen a mužů, muže ze systému vylučuje.
Paradox je o to větší, že reprodukční medicína začínala přesně opačně. Heslem pacientských organizací bylo, že na umělé oplodnění musí být dva: dřív obíhala všechna vyšetření žena sama a muž přišel na řadu, až když měla svoje papíry v pořádku. Dnešní směr redukuje muže na pytlík spermií – formulace, za kterou si Hana Konečná vysloužila výtky, ale kterou obhajuje jako přesný popis stavu.
Etika už dávno není jedna
Laikovi připadají hranice zřejmé. V evropských i světových odborných organizacích si ovšem lze vyslechnout dlouhou etickou diskusi zakončenou tím, že sporná praxe je naprosto přijatelná. Důvod je prostý: nevycházíme už ze společných filozofických východisek, a etika není jeden směr, ale mnoho směrů, které docházejí k různým závěrům.
Ilustrací je debata o dětech vyrobených jako zdroj orgánů. Sperma z jedné banky, vajíčko z druhé, donosí to náhradní matka – a pak je tu dítě, kterým lze zachránit osm jiných. Utilitárně spočítaný výsledek zní: přijde o život jedno dítě, které nikdo nemá rád, protože bylo vyrobeno právě k tomuto účelu, a získá se osm rodin. Některé etické systémy tento počet přijímají. Dítě v nich přestává být svébytnou bytostí a stává se nedobrovolným dárcem orgánů.
A jak potom vybrat, který etický směr je ten správný? Losem, silou, přetahovanou? Odpověď zatím nikdo nemá.
Rozhodnutí, které platí několik generací
Neplatí, že by se na dítě v asistované reprodukci nehledělo vůbec. Evropská odborná společnost vypracovala doporučení, jak má informování probíhat: dárci i žadatelé mají projít důkladným pohovorem, informovaný souhlas se má podepsat jedině tehdy, když člověk rozumí tomu, že jeho rozhodnutí platí několik generací, a dítěti se má od malička vysvětlovat, jak vzniklo. Pak, když hledá své poloviční sourozence nebo dárce, má mít nárok na psychosociální podporu a psychologické poradenství.
Na papíře je z toho proces trvající desítky let. Týká se i dětí, které dárce sám vychovává – ty se mohou jednoho dne dozvědět, že mají desítky polovičních sourozenců, nebo je někdo z nich osloví přes internet. Někdy naopak dárce, který zůstal bez vlastních dětí, začne pátrat po dětech vzniklých z jeho darování. České příběhy tohoto typu zpracoval dokumentární film Darované děti; nejde o americkou specialitu.
Anonymitu zrušily DNA banky, ne zákon
Anonymitu dárcovství gamet měly zpočátku všechny země. Předpokládalo se, že dítě se narodí někomu, komu chybí jen ta jedna buňka, a že dárce nemá do rodiny zasahovat. Postupně řada států přešla k systému neanonymity, protože psychologové, právníci a etici prosadili právo dítěte znát svůj genetický původ. Česko má anonymitu v zákoně dodnes.
Celá psychosociální a etická debata se ale mezitím vyřešila mimo zákon. Komerční DNA banky nabízejí genetické testy, které dohledají poloviční sourozence i dárce, a dítě dárce může jednoho dne dostat na sociální síti zprávu od někoho, komu vyšlo příbuzenství. Anonymita, kterou zákon slibuje, je fakticky nedosažitelná.
Nabízí se otázka, jestli není neplodnost pojistkou přírody proti šíření chyby. Srůsty na vejcovodech ani varikokéla nejsou geneticky podmíněné, takže se na další generaci nepřenášejí. Existují ovšem poruchy plodnosti, které dané geneticky jsou, a odborně se diskutuje, nakolik je namístě je složitými zásahy obcházet, když se problém přenese na syna.
Dárkyně ve dvaceti a odpovědnost na celý život
Dvacetiletá dárkyně vajíček to někdy dělá proto, že chce pomoct. Jindy proto, že klinika nabídne dvacet nebo třicet tisíc korun. V obou případech podepíše informovaný souhlas s rozhodnutím, jehož důsledky se ukážou za deset, dvacet i třicet let – třeba tím, že jí zaklepe na dveře dospělá dcera z jejího vajíčka. Domyslet to ve dvaceti prakticky nelze.
Právě tady je vidět největší proměna oboru. Dokud šlo o pomoc neplodným párům, úspěch končil narozením zdravého dítěte. Jakmile jde o tvorbu rodiny s darovanými vajíčky, darovanými spermiemi, náhradním mateřstvím, darováním mitochondrií a v budoucnu darovanými částmi DNA, je asistovaná reprodukce celoživotní záležitostí. Psychologové se teprve začínají školit, peníze na podporu se hledají a v zemích, kde už nějaká byla – například ve Velké Británii – se naopak omezuje. Z odborné obce proto zaznívá, že u technologie se známými následky nelze odbýt věc podpisem souhlasu a rozloučit se.
Laboratoř pro ty, kdo na ni mají
Otázka, zda se jednou nevyplatí mít dítě přirozenou cestou, protože bude ve srovnání s vybraným dítětem z laboratoře znevýhodněné, už se v odborných kruzích probírá – a nejen u asistované reprodukce, ale i u nejrůznějších vylepšení mozku. Odpověď zní, že takové možnosti si budou moci dovolit bohatí a chudí ne.
Je v tom nečekaný obrat. Debata začala u nerovnosti mezi ženou s partnerem a ženou bez partnera a míří k nerovnosti úplně jiného řádu – mezi těmi, kdo si vybavení dítěte koupí, a těmi, kdo na ně nedosáhnou.
Byznys postavený na děloze
Náhradní mateřství vytváří vrstvu žen, které půjčí dělohu proto, aby uživily vlastní děti. Jedna strana má peníze, druhá dělohu – a obhájci tohoto uspořádání se odvolávají na autonomii ženy. Existují dokonce směry, podle nichž jde o skvělý způsob výdělku: když už tu dělohu mám, proč si na ní nevydělat.
Česká úprava náhradního mateřství je zatím u ledu, ale s další vlnou zrovnoprávňování se debata vrátí. Zajímavý je i skrytý předpoklad současného návrhu na umělé oplodnění žen bez partnera: počítá se s tím, že o ně budou žádat spíš ženy z vyšších socioekonomických skupin, které dítě finančně zvládnou – samoživitelky jsou přitom ohroženy chudobou víc než ostatní rodiny. V zákoně ovšem žádná taková podmínka není. Není tam nic o věku ani o zázemí, a výzkumy, kterými se argumentuje, že osamělé ženy zvládají rodičovství dobře, stojí na vysoce selektované skupině žen, jež si mohly dovolit umělé oplodnění v zahraničí.
Kdyby se takové podmínky doplnily, musel by někdo rozhodovat, kdo nárok má a kdo ne. Připomínalo by to interrupční komise minulého režimu – jen s obrácenou úlohou. Zakázat to ale nakonec nikdo nikomu nemůže, protože by čelil obvinění z diskriminace.
Sto sourozenců a evropské registry
Dárců spermií a dárkyň vajíček je málo a poptávka roste, takže se ti dostupní vytěžují. Vznikají tak sourozenecké skupiny o desítkách i stovkách dětí. Riziko, že se dva poloviční sourozenci potkají a založí spolu rodinu, roste, ale je to ten menší problém – větší je psychosociální zátěž zjištění, že člověk má padesát nebo sto sourozenců.
Evropská odborná společnost pro lidskou reprodukci proto letos v létě schválila dokument, který navrhuje strop padesáti rodin na jednoho dárce spermií, s výhledem na další snižování. I to je pořád vysoké číslo – rodiny navíc chtějí druhé dítě od téhož dárce – ale k nižšímu se dojít nedalo, protože lidé cestují a banky prodávají vzorky do celého světa. Připravovaná evropská legislativa o dárcovství částí lidského těla, pod kterou spadá i plazma, má proto zavést úplnou dohledatelnost a v budoucnu i evropské registry dárců.
Uvažovalo se dokonce o registrech dětí narozených z dárcovství, aby se daly rychle dohledat, kdyby se něco stalo. A protože se řada dětí pravdu od rodičů nedozví, padl v Radě Evropy nápad, že by jim to mohl oznámit stát. Dopisem. Nebo esemeskou.
Zákaz místo regulace
Po třiceti letech v oboru došla Hana Konečná k závěru, který je opakem toho, s čím začínala. Kdyby dnes mohla rozhodovat o české úpravě asistované reprodukce, zrušila by úplně věkové limity, o něž se donekonečna licituje, a zakázala by jakoukoli reprodukci s další osobou – dárcovství gamet i náhradní mateřství. Důvod je, že celá věc už je technologicky, společensky i právně tak složitá, že se regulovat nedá a přináší víc problémů, než slibovala vyřešit.
K náhradnímu mateřství patří mezi nejvýraznější odpůrce a je signatářkou Casablanské deklarace, která usiluje o jeho univerzální zákaz. Přiznává přitom, že je jí líto pětadvacetiletého páru s vážnou poruchou plodnosti, kterému by pomohla jediná zdravá spermie. Ani to na jejím závěru nic nemění.
Kdo debatu v Česku tlačí
Představa, že jde o čerstvý nápad jednoho aktéra, je mylná. Debata o rozšiřování asistované reprodukce jako nástroje tvorby rodiny běží nejméně dvacet let a v pravidelných vlnách se vrací – jednou jako zvýšení věkové hranice, podruhé jako přístup žen bez partnera, potřetí jako úprava náhradního mateřství. Je starší než vstup Andreje Babiše do byznysu s reprodukčními klinikami a od klinik samotných tento zájem nevzešel.
V etické komisi ministerstva zdravotnictví byl současný tlak popsán jako zájem neziskové sféry, pacientských organizací a ženských organizací, které usilují o změnu zákona. Kdo v Česku zákony fakticky připravuje a kudy do nich vstupují zájmové skupiny, shrnuje přehled neformálních cest legislativy. Sama komise se přitom na doporučení neshodla – společnou řeč její členové nenašli.
Za tím vším stojí dobová premisa, že se má všechno všem narovnat a že přírodní zákony jsou jen společenská konstrukce. Člověk je v ní ten, kdo všechno vytváří – a kdo se chce zbavit všeho smutného.
Kdy dítěti říct, jak vzniklo
Darovat vajíčko vlastní dceři u nás nelze. V zemích, kde to možné je, se na takové řešení psychologové dívají velmi kriticky: žena by byla babičkou a biologickou matkou zároveň, dcera matkou i sestrou dítěte. A to je ten nejmenší problém – horší je, že dcera může dítě vychovávat jinak, než si babička představuje, nebo se dítě narodí s potížemi a genetická matka ponese pocit odpovědnosti.
U načasování pravdy jde praxe proti běžné rodičovské intuici. Dětští psychologové doporučují některé potenciálně traumatické věci sdělit až dospělému člověku; u dárcovství a adopcí platí opak – vysvětlovat od malička, kdy dítě ještě nechápe, co je vajíčko a spermie, ale informaci už má a postupně jí začíná rozumět. Pozdní odhalení je šok; známé jsou i případy sebevraždy poté, co matka na smrtelné posteli synovi řekla, že jeho otec nebyl jeho otec. A dnes je odklad ještě rizikovější: jedenáctileté dítě může oslovit přes sociální síť někdo s výsledkem genetického testu.
Děti na objednávku pro chybějící profese
Dětských psychologů je nedostatek už dnes, pro děti počaté přirozenou cestou. Systém, který slibuje celoživotní psychosociální podporu dětem z dárcovství, tedy stojí na kapacitě, jež neexistuje – a na penězích, které nikdo nevyčlenil. Dítě si podporu samo zaplatit nemůže.
Odtud je jen krok k myšlence, která dnes zní jako fraška a za pár let znít nemusí: až bude za třicet let nedostatek popelářů, sociální inženýr navrhne vyrábět děti, které budou popeláři. Společnost složená ze samých modrookých blonďáků, mediků a sportovců bude potřebovat i ty, kdo jim ušijí košili a vynesou odpadky. Proti tomu stojí autonomie dítěte, které si svou budoucí roli nevybralo. Pořád ale dopadne lépe než dítě vyrobené na orgány.
Matka jako nositelka těhotenství
Výrobu dětí v továrnách i řízený život od narození do smrti vyřešil beletristicky už v roce 1932 Aldous Huxley v románu Konec civilizace. Je to sto let stará kniha a i o ní se tehdy nejspíš říkalo, že dělá z vážné věci frašku.
Mezitím se proměňuje jazyk. Ve Francii nahradila otce a matku ve formulářích dvojice rodič jedna a rodič dva, v americké praxi se náhradní matce říká gestational carrier, tedy nositelka těhotenství – snaha vyloučit z pojmu slovo matka, protože jde přece jen o pekárnu, která embryo donosí. A oficiální termín tvorba rodiny je přípustný, zatímco výroba dětí se říkat nemá, přestože popisuje totéž.
Tady se ukazuje hlavní rozpor. Západní civilizace si zakládá na lidském životě jako nejvyšší hodnotě a zároveň mluví o pořízení dítěte a o továrně na děti. Souvisí to s interrupcemi i s eutanazií – je to jedno téma. Jedním z argumentů pro rozšíření rodičovství na další skupiny je totiž to, že jinak se dítě vůbec nenarodí a ta hodnota je nesporná; současně se v etických debatách posouvá hranice, do kdy lze těhotenství ukončit, a zvažuje se, jaký je vlastně rozdíl mezi hodinou před porodem a hodinou po něm.
Závěr
Zásadní na této debatě není, že by někdo chtěl zlo. Nechtěl. Umělé oplodnění vzniklo z dobrého úmyslu, dárcovství gamet také, argument rovných práv zní vstřícně a slib regulace uklidňuje. Jenže každý další krok otevřel dveře dalšímu a následky se vždy hasily až potom – registry, psychologové, informované souhlasy, evropské limity.
Otázka, kterou si podle Hany Konečné máme klást, proto zní jednoduše: nevytváříme víc problémů, než slibujeme vyřešit? Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly – a v tomto případě se po ní jde s katalogem v ruce.
