Výrok prezidenta Petra Pavla, že federální Spojené státy evropské jsou pravděpodobně jediným možným řešením pro budoucnost Evropy, vyvolal silnou kritiku. Pronesl ho na veřejné debatě v Litomyšli a od té doby se v souvislosti s ním ozývá i vážné slovo: velezrada. Následující komentář bere tento výrok jako východisko a klade otázku, zda je hlava státu, která složila slib věrnosti ústavě, oprávněna veřejně volat po zániku samostatné České republiky.
Výrok o Spojených státech evropských jako rozpor s ústavou
Slovo „svrchovaný" v článku 1 odst. 1 Ústavy není dekorativní přívlastek. Je to materiální jádro ústavy, které podle judikatury Ústavního soudu nelze změnit ani ústavním zákonem, aniž by šlo o zásah do podstatných náležitostí demokratického právního státu. Ty jsou podle článku 9 odst. 2 nezměnitelné. Vznik Spojených států evropských by z povahy věci znamenal převod suverenity na nadnárodní federální entitu a podřízení českého lidu federální ústavě.
S tím souvisí i článek 2, podle nějž je zdrojem veškeré státní moci lid. V rámci evropské federace s přibližně 450 miliony obyvatel by se zdrojem moci stal evropský „demos", nikoli lid České republiky. Český hlas by představoval zhruba 2,3 procenta. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že přenos pravomocí na Evropskou unii má své meze a že pravomoci jsou Unii pouze propůjčeny, nikoli trvale odevzdány. Federalizace by tento princip rušila zcela.
Velezrada, nebo politický názor?
Velezrada je v ústavě definována jako jednání prezidenta směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky a proti jejímu demokratickému řádu. Výzva ke vzniku Spojených států evropských naplňuje hned několik těchto znaků: směřuje proti svrchovanosti, proti celistvosti i proti demokratickému řádu, protože by přesun suverenity proběhl bez referenda.
Právně nejslabším místem je ovšem otázka úmyslu a aktivního jednání. Velezrada vyžaduje konkrétní kroky, nikoli pouhé vyjádření názoru, a svoboda projevu chrání i kontroverzní politické postoje. Samotný výrok na debatě tak práh velezrady pravděpodobně nedosahuje. Zásadní výhrada ale zůstává: prezident není soukromá osoba. Je hlavou státu, která složila slib věrnosti České republice a její ústavě, nikoli slib propagace jejího zániku. I pokud výrok nedosahuje trestněprávní kvalifikace, jde přinejmenším o porušení ducha prezidentského slibu a o politickou diskvalifikaci, případně o ranou fázi systematického úsilí o federalizaci.
Čtrnáct kroků proti zájmům České republiky
Výrok o federalizaci není podle tohoto čtení ojedinělým úletem, ale součástí širšího vzorce. Následuje proto právní soupis čtrnácti kroků prezidenta, které jdou údajně proti zájmům České republiky.
Ohrožení svrchovanosti. Vedle propagace evropské federace (bod 1) sem patří dlouhodobá podpora přijetí eura (bod 2), kterou prezident skutečně opakovaně prosazuje. Ztráta vlastní měny by podle této kritiky znamenala převod měnové politiky na Evropskou centrální banku ve Frankfurtu, kde má Česko minimální vliv, a to bez referenda o tak zásadní otázce. Třetím bodem je podpora omezení práva veta v Radě EU ve prospěch hlasování kvalifikovanou většinou; veto je přitom pojistkou malého státu, který tvoří jen 2,3 procenta populace Unie. Čtvrtým bodem je jednání o majetkových nárocích lichtenštejnského rodu, vypořádaných po válce Benešovými dekrety. Prezident skutečně předal vládě lichtenštejnský návrh na mimosoudní vyrovnání; sám ovšem odmítá, že by chtěl Benešovy dekrety prolomit, a uvádí, že do rozhodování vlády nezasahuje. Kritika v tom přesto vidí precedent, který by mohl otevřít poválečné uspořádání.
Zatahování do válečných aktivit. Pátým až sedmým bodem je role prezidenta coby hlavního propagátora české muniční iniciativy pro Ukrajinu, jeho podle kritiky konzistentně eskalační rétorika a tlak na zvyšování výdajů na obranu nad dvě procenta HDP. Muniční iniciativa, která Ukrajině dodala miliony kusů munice, je v tomto pohledu líčena jako faktor, který z Česka dělá logistický uzel a stranu konfliktu. Tato část je výrazně hodnotící: zda jde o ohrožení, nebo o legitimní bezpečnostní politiku, je předmětem politického sporu, nikoli ústavněprávního faktu.
Podřizování zahraničním zájmům a vnitropolitika. Body osm až čtrnáct shrnují kritiku prozápadní orientace, údajné podřízenosti německo-francouzské ose, podpory migračního paktu, komunistické minulosti prezidenta a jeho působení ve vojenské rozvědce, dále výhrady k boji proti dezinformacím coby údajné zámince pro omezování svobody slova a konečně podporu evropské zelené dohody, jež podle kritiky zvyšuje náklady na energie. Část těchto bodů stojí na ověřitelných faktech (komunistická minulost, podpora eura, muniční iniciativa), část je interpretací motivů a důsledků, kterou je třeba číst jako názorovou polemiku, ne jako prokázané jednání.
Otázka po motivaci: produkt systému?
Třetí, nejspekulativnější část se ptá, proč se prezident takto chová. Odpověď nehledá v tajných spolcích, ale v sítích sdílených zájmů, které prý fungují otevřeně. Kariérní dráha od důstojníka komunistické armády a člena KSČ přes předsedu vojenského výboru NATO až k prezidentskému úřadu je v této úvaze popsána jako příliš přímá na to, aby šlo o pouhou zásluhu.
Následuje teze, že existuje vrstva globálních elit scházejících se na fórech jako Světové ekonomické fórum v Davosu, Bilderbergská konference nebo Mnichovská bezpečnostní konference, která považuje národní stát za překážku efektivního globálního řízení. V tomto rámování nebyl prezident zvolen, nýbrž „nasazen" jako předvídatelný, lojální a mezinárodně přijatelný kandidát, na rozdíl od chaotického Andreje Babiše. Jde o explicitně přiznanou hypotézu na hranici analýzy a spekulace; jednotlivé instituce sice existují, ale tvrzení o cíleném dosazování konkrétní osoby zůstává neověřitelné a je třeba je brát jako autorský výklad, nikoli jako fakt.
Nejodvážnější je psychologická rovina: prezident prý nepociťuje vnitřní konflikt, protože se nenaučil loajalitě k národu, ale k instituci, v níž právě stojí. V tomto čtení Česká republika pro něj příliš neznamená a vnímá ji jako administrativní jednotku v širším celku. Nejde tu o vědomou zradu, ale o člověka, jemuž je vůle dodávána zvenčí.
Proč na tom záleží
Závěr odmítá pohodlnou společenskou apatii. Rozhodnutí na nejvyšší úrovni dopadají na ceny energií, daně, hodnotu úspor i bezpečnost a budoucnost dětí. Nezájem zde není líčen jako neutralita, ale jako tichý souhlas s tím, co se děje bez nás. Apel se opírá o odkaz obránců českého jazyka a státnosti, od buditelů jako Josef Jungmann a František Palacký přes rok 1918 až po listopad 1989, a vyznívá jako výzva k bdělosti: udělat si k roli prezidenta i k jeho možnému druhému mandátu vlastní úsudek a nenechat se uchlácholit.
