Zkažené vejce, olomoucké tvarůžky, ponožky po celodenním pochodu v pohorkách. Ten pach si vybaví každý a o vejcích se odjakživa říká, že smrdí sírou. Jenže kdyby na stole ležel žlutý krystal čisté síry, necítili byste vůbec nic. Navíc tentýž prvek, který si lidé spojují s jedním z nejodpornějších zápachů, tělo nutně potřebuje, aby vůbec dokázalo využít kyslík z každého nádechu.

Zkažené vejce a tvarůžky: za zápachem stojí sirné sloučeniny

Sulfan a sirné sloučeniny v tvarůžcích

klip od 01:11

Typický smrad zkaženého vejce má na svědomí bezbarvý plyn sulfan. Jeho molekula se skládá z jednoho atomu síry a dvou atomů vodíku a vzniká mimo jiné tam, kde mikroorganismy rozkládají organickou hmotu.

U olomouckých tvarůžků je to o něco složitější. Když vědci měřili, co se ze sýra při zrání uvolňuje a co mu dává typický zápach, našli mezi těmito látkami tři sirné sloučeniny, mezi nimi i methanthiol. Mikroby v zrajících sýrech dokážou takové látky vyrábět například z methioninu, tedy z jedné z aminokyselin, z nichž se skládají bílkoviny.

Ať jde o vejce, nebo o sýr, část molekul se dostane do vzduchu a s nádechem až k čichovým receptorům v nose. Ty vyšlou signál a člověk okamžitě ví, že se kolem něj něco děje.

Zrádný nos: sulfan přestanete cítit, i když pořád hrozí

Otupění čichu a nebezpečnost sulfanu

klip od 02:29

Na tomhle varování má sulfan nepříjemnou vlastnost: může přestat fungovat, když je plynu kolem pořád hodně. Funguje to podobně jako u kolegy, který se ráno navoní tak, že voní celá kancelář, ale on sám už nic necítí. Na pach si nos zvykne a u sulfanu může čich po chvíli přestat reagovat. Zápach tak může zmizet právě ve chvíli, kdy je jako varování nejpotřebnější.

Sulfan je přitom sám o sobě nebezpečný. Americký institut NIOSH uvádí jako koncentraci bezprostředně nebezpečnou pro život nebo zdraví 100 částic sulfanu na milion částic vzduchu. Kolik ho ve vzduchu je, se podle síly zápachu poznat nedá, a při takové koncentraci ho člověk může přestat cítit během několika minut.

Právě to je zrádný okamžik. Prostředí páchne tak, že chcete odejít, pak zápach zmizí a nabízí se myšlenka, že se vyvětralo nebo že to nebude tak zlé. Plyn ale může být kolem dál, jen nos na něj přestal reagovat. Otrava sulfanem dráždí dýchací cesty, může způsobit točení hlavy a nevolnost, při silné otravě i křeče, bezvědomí nebo zástavu dechu. Ve chvíli, kdy nos přestane hlásit problém, může ten skutečný teprve začínat. Technicky vzato tedy příliš silný smrad z vajec opravdu může ublížit.

Čistá síra nepáchne, ale drží pohromadě vaše vlasy

Síra v krystalu a disulfidové můstky ve vlasech

klip od 04:27

Pořád jde ovšem o sloučeniny síry. Síra sama vůbec nepáchne. Každý její atom má v jádře 16 protonů, ať je v plynu, v tvarůžku, nebo ve žlutém krystalu na stole. V krystalu se atomy drží po osmi a tvoří malé prstence. V sulfanu je jeden atom síry spojený se dvěma vodíky. A když se síra poskládá ještě jinak, vzniknou vlasy.

Při pohledu na vlas zblízka by byla vidět dlouhá bílkovinná vlákna a kolem nich další bílkoviny, které vyplňují prostor mezi nimi. Některé z nich jsou navzájem propojené přes dva atomy síry. Takovému spoji se říká disulfidový můstek a dá se představit jako příčka mezi dvěma dlouhými řetězci. Když je příček dost, řetězce se proti sobě nemohou volně posouvat a vlas drží pohromadě.

Babička, která jde na trvalou, si tedy doslova hraje se sírou. Přípravek na trvalou část sirných můstků rozpojí. Jedna studie s kyselinou thioglykolovou ukázala, že se změna týká hlavně bílkovin obklopujících dlouhá vlákna. Vlákna uvnitř drží dál, ale celý vlas se dá mnohem snáz přetvarovat. Příčky se rozseknou, vlas se nechá natočený a další přípravek umožní, aby se sirné můstky znovu vytvořily v novém uspořádání. Po sundání natáček si vlas nový tvar víceméně podrží. Zvláštní pach kadeřnictví, obzvlášť při trvalé, tak z části dělají právě sirné látky v přípravku.

Síra v mitochondriích: každý nádech potřebuje železo a síru

Železo-sirné shluky v dýchacím řetězci

klip od 06:59

Tvar vlasů je jen jedna z věcí, které síra v těle dělá. Některé její sloučeniny umějí podráždit nos, a v úplně jiné podobě pomáhá síra tomuž nosu fungovat. Aby čichová buňka vůbec mohla něco ohlásit, potřebuje energii a tu jí z velké části pomáhají zajišťovat mitochondrie.

Když tělo zpracovává živiny, třeba cukry, vzniká oxid uhličitý, který nakonec vydechneme. Zároveň se elektrony předávají molekulám, které je donesou do mitochondriálního dýchacího řetězce. V jedné jeho části našli vědci za sebou poskládané drobné shluky železa a síry. Funguje to jako řada lidí, kteří si z ruky do ruky předávají kbelíky s vodou, jen místo vody putují elektrony. Síra drží železo v takovém uspořádání, aby shluky dokázaly elektrony přijímat a předávat dál.

Kyslík je přebírá až na samém konci řetězce. Mitochondrie mezitím využijí energii z tohoto přenosu k přesouvání protonů přes membránu. Když se protony vracejí zpátky, pohání to výrobu ATP, molekuly, ze které buňky berou energii na svou práci. Síra tak doslova drží pohromadě dýchání.

Při jediném nádechu se tak mohou potkat dvě úplně odlišné podoby síry. Jedna v molekule, podle které člověk pozná, že ve vzduchu něco opravdu páchne. Druhá pomáhá téže buňce získat energii, aby o tom vůbec mohla dát vědět. Prvek spojovaný s jedním z nejnepříjemnějších zápachů zároveň v buňkách zajišťuje něco, co drží člověka při životě.

Lavoisier, váhy a konec flogistonu

Lavoisier a hoření síry v uzavřené soustavě

klip od 10:28

Poznat, co síra vlastně je, bylo těžké, když měl člověk k dispozici jen žlutý kámen, trochu zápachu, váhy a laboratoř z 18. století. V roce 1789 vydal Antoine Lavoisier učebnici chemie, v níž síru zařadil do tabulky takzvaných jednoduchých látek. Jednoduchou látkou pro něj byla v zásadě taková, kterou tehdejší chemické metody nedokázaly rozložit na nic jednoduššího. O protonech tehdy nikdo nic nevěděl, látky se ale daly vážit a chemici mohli sledovat, co do reakce vstupuje a co z ní vychází.

Když síra shoří, vznikne plyn. Kdo ho nechá uletět, snadno dojde k závěru, že se ze síry něco ztratilo. V uzavřené soustavě, kde se celý obsah zváží před reakcí i po ní, však vyjde stejná celková hmotnost. Část hmotnosti, která byla původně ve vzduchu, tedy musí být v produktu hoření: síra reaguje s kyslíkem. Právě vážení a počítání se vzduchem jako součástí reakce pomohlo Lavoisierovi vysvětlit hoření v době, kdy se ještě pracovalo s představou, že z hořící látky uniká cosi zvaného flogiston.

Název, který prozradí oxidační číslo

Chemické názvosloví a koncovky oxidačních čísel

klip od 11:43

Lavoisiera zajímalo i to, jak se látkám bude říkat. Vitriol zní jako přísada do lektvaru, z názvu kyselina siřičitá nebo kyselina sírová se ale už dá něco vyčíst. Lavoisier a jeho kolegové chtěli, aby názvosloví odráželo složení látek. U těchto dvou kyselin rozlišovali, v jakém oxidačním stavu síra je a kolik je v ní kyslíku. Totéž rozlišení se promítá i do názvů jejich solí, siřičitanů a síranů.

České koncovky -ný, -natý, -itý, -ičitý, -ičný, -ový, -istý a -ičelý zná každý středoškolák. Málokdo si ale uvědomuje, co vlastně říkají: prozradí oxidační číslo prvku ve sloučenině. Kdo látky trochu zná, tomu už samotný název napoví, jak se budou chovat. A kdo to pozná jen podle jména, drží v ruce docela velkou moc: může s látkami pracovat, hledat ty, které se chovají podobně, a ptát se proč. Poznatky o látce pak pomáhají rozplétat i mýty a pověry.

Odysseus vykuřuje dům sírou

Očista domu sírou ve 22. zpěvu Odysseie

klip od 13:04

Ve 22. zpěvu Odysseie se Odysseus po dvaceti letech vrací na Ithaku. V jeho domě mezitím sedí nápadníci, kteří si chtějí vzít jeho ženu Penelopu. Odysseus je pobije a vypořádá se i se služebnictvem, což je brutální scéna i na poměry příběhu, v němž obludy běžně požírají lidi. Když je po všem, zavolá si starou chůvu Eurykleiu a požádá o dvě velmi konkrétní věci: oheň a síru. Chce jimi očistit dům.

Čistá síra, ze které na začátku nebylo cítit nic, totiž při hoření vytváří štiplavý oxid siřičitý. Vykuřování má v příběhu důležitý význam: zbavit dům toho, co po řeži zůstalo. Kromě špíny a zápachu je v tom i představa, že prostor po násilí je třeba nějak rituálně očistit.

Fascinující je, jak snadno se takové věci spojí. Když síra hoří, štípe to v nose, a tak se nabízí představa, že štiplavý dým funguje jako jakási éterická dezinfekce, která ze vzduchu vyžene něco zlého. Když se ale zápach začne zkoumat v laboratoři, když se váží, co do reakce vstupuje a co z ní vychází, dá se přesně pojmenovat, co při hoření vzniklo. A otevře se ještě zajímavější příběh.

Závěr

Štiplavý plyn v Odysseově domě má na svědomí oxid siřičitý. Tentýž prvek, síra, v úplně jiné podobě pracuje uvnitř buněk a pomáhá využít kyslík z každého nádechu. Díky tomu mohou buňky vůbec dát vědět, že člověk něco cítí. Někdy je zkrátka jednodušší a možná i lepší předat příběh vědě a nechat ji říct, co je zač doopravdy.