Průměrný znalostní pracovník vydrží u jedné obrazovky 47 sekund, než ho vyruší jiná. Číslo ze studie uvádí neurovědkyně Sahar Yousefová, která celou akademickou dráhu prošla na Kalifornské univerzitě v Berkeley a dnes vede laboratoř zaměřenou na produktivitu a lidský výkon. Mozek podle ní zvládá v jednu chvíli jen jednu věc a za každé přepnutí pozornosti platí časem i energií. Technologie, které nás rozptylují, přitom navrhovali lidé s jejím vzděláním. Stejnou vědu proto chce obrátit zpátky ve prospěch uživatelů.
Zákony biologie platí i v kanceláři
Fyzikální zákony nikdo nezpochybňuje. Nikdo se jednoho rána nerozhodne, že gravitaci zruší. Zákony biologie ale podle Yousefové s klidem ignorujeme. Děti se ve škole neučí, jak funguje jejich mozek, aby se mohly učit snáz, ponořit se do práce nebo zvládat fyziologický stres, a dospělí nevědí nic o základech spánku. Firmy řeší hlavně co – výstupy, roční a čtvrtletní cíle – a skoro vůbec jak. I inovace, kterou je Silicon Valley posedlé, ale vzniká v biologickém systému. Dává proto smysl nejdřív pochopit, jak ten systém funguje.
Největší překážkou je dnes podle ní technologie, paradoxně jeden z nejúžasnějších vynálezů moderního člověka. Svůj díl práce vidí v tom, vrátit do života lidí vědu o soustředění, energii a pozornosti, aby mohli dělat velké věci a přitom zůstali šťastní.
Mozková mlha: lidé přestali slyšet vlastní myšlenky
Nejčastěji slyší Yousefová od lidí o mozkové mlze. Utkvěla jí věta jedné ředitelky, se kterou pracovala: „Znovu slyším vlastní myšlenky.“ V tom je podle ní smutná pravda. Každou vteřinu mezi úkoly, schůzkami a hovory vyplní scrollování a lidé nepřetržitě konzumují. Kdy pak má mysl přijít s vlastním nápadem? Za tím vidí jakési celosvětové nepohodlí z toho, být sám se sebou.
Yousefová založila a řídí laboratoř Becoming Superhuman Lab. Jejím cílem je, aby lidé udělali co nejvíc za co nejkratší čas a s co nejmenším stresem. Oborem Yousefové je kognitivní neuroplasticita, tedy to, jak se mozek mění a vyvíjí. Když se mozek neustále mění, může se i zlepšovat – odtud její zájem o delší pozornost, lepší paměť a vyšší fluidní inteligenci.
Šéf ve skleněné kanceláři a 47 sekund soustředění
Yousefová pracovala s řadou vrcholových manažerů. Několik dní je při práci pozorovala – co jedí a pijí, jestli dělají přestávky, jak vedou schůzky – a pak jim práci přestavěla. Jednu zkušenost považuje za zlom. Šéf technologické firmy z první desítky žebříčku Fortune seděl v prosklené kanceláři uprostřed rušného patra, viděl na všechny a všichni viděli na něj. Chystal důležitou prezentaci pro správní radu, na druhém monitoru měl otevřenou poštu, vedle sebe dva telefony displejem nahoru, na zápěstí chytré hodinky a kolem chodili lidé. Soustředit se vydržel podle ní možná 30 sekund.
Kdyby někdo dostal miliardu dolarů na to, aby s nejlepšími mozky světa vyléčil rakovinu, sotva by je podle Yousefové ověsil chytrými hodinkami a notifikacemi a zasypal jim den schůzkami a hovory. Chtěl by pro ně prostředí, které nerozptyluje a neplýtvá jejich nejlepším myšlením. Proto mluví o digitální hygieně. Složitější věci, které studovala, musí počkat, nejdřív je potřeba odklidit překážky. „Zapomeňte na to stát se nadlidmi. Nejdřív se musíme stát lidmi,“ říká.
Spánek: nejdřív uhasit hořící auto
Základem je spánek. Za Yousefovou chodí vyčerpaní zakladatelé firem, kteří se chtějí zlepšit o procento, a přitom spí v průměru pět hodin. Připomíná jí to majitele, jehož auto hoří, zatímco se mechanika ptá, jestli by mu nevyladil motor. Nejdřív je potřeba uhasit požár, jinak nejde ani změřit výchozí výkon. Minimem je podle ní sedm hodin spánku za noc. Kdo ho nemá, platí horším myšlením i horším zvládáním emocí a v práci i mezi lidmi je podrážděný.
Bez pozornosti není paměť
Hned po spánku přichází vztah k technologiím. Tento problém se podle Yousefové týká všech od dětí po seniory. V rozhovoru proto zamkne telefon do krabičky. Ne každý ji nutně potřebuje, jde o princip: mozek je stroj na soustředění na jednu věc. Pozornost a paměť od sebe nejde oddělit. Zapamatovat si jde jen to, čemu člověk věnoval pozornost, takže cokoli, co rozptyluje, poškozuje i paměť, a tedy učení. Schopnost udržet pozornost podle ní od nástupu chytrých telefonů soustavně klesá. Nejde přitom jen o telefony, ale o notifikace obecně. Kdo má celý den otevřenou poštu, jak chce dojít k hlubší myšlence?
Výchozí nastavení slouží firmám, ne vám
Typická námitka zní: co když se něco stane? Co když přijde důležitý e-mail nebo zpráva od partnera? Takové požáry Yousefová bere vážně. Řešení ale podle ní dávno známe z pošty. Důležitá zásilka nezůstane ležet přede dveřmi, kurýr zaklepe a chce podpis. Takové zaklepání je notifikace. Všechno ostatní stačí strčit do schránky.
Lidé by si podle ní měli vážit sami sebe natolik, aby nebrali výchozí nastavení aplikací, pošty a telefonů jako dané. Navrhují je kognitivní a behaviorální neurovědci, kteří ve firmách pracují na tom, aby si lidé na produkt navykli. Netýká se to jen sociálních sítí, ale i nudných nástrojů, na kterých běží svět. Firma, která jiné firmě prodává komunikační software, si obnovení smlouvy zajistí čísly o zapojení: podívejte, všichni spolu komunikují nepřetržitě, bez nás to nepůjde. Výchozí nastavení proto maximalizují zapojení, ne produktivitu. Je to jako u výrobce sladkostí, který chce prodat co nejvíc a nehlídá, jestli zákazník nedostane cukrovku. I zvuk odeslaného e-mailu nebo vibrace telefonu jsou podle Yousefové vyladěné tak, aby člověka udržely u přístroje. Nástroj, který si říká software pro produktivitu, nemá zájem na vaší produktivitě, ale na tom, kolik ho používáte.
Technologie přitom podle ní špatná není. Lidstvo nikdy nemohlo komunikovat a spolupracovat v takovém měřítku. Doporučuje si ale opakovat: „Zasloužím si víc než výchozí nastavení.“
VIP seznam místo neustálého vyrušování
Na otázku, co má dělat člověk, kterému telefon ukazuje deset hodin denně u obrazovky, má Yousefová jasnou první radu: nastavit VIP notifikace v telefonu, v poště i ve všech komunikačních aplikacích. Na seznam patří partner, nadřízený a jeho nadřízený, u lidí v kontaktu se zákazníky třeba patnáct nejdůležitějších klientů. Jen tito lidé projdou filtrem okamžitě. Sama má v poště nastavená tři klíčová slova, mezi nimi své neobvyklé křestní jméno. Když ji někdo ve vlákně osloví jménem, chce to vědět hned. Nepotřebuje ale pípnutí pokaždé, když si dva kolegové v kopii řeší vlastní problém. Přehled mít chce, vyrušovat se nechat nemusí.
Kdo se umí soustředit, musí se často naučit říkat ne. Lidé mají podle Yousefové výchozí nastavení i v povaze. Ona sama na všechno ráda kývne, její manžel naopak spíš odmítá. Chrání svůj čas a pozornost a tvrdí, že lidé časem zjistí, že jeho přínos na schůzce, kam nepřišel, by stejně nebyl podstatný. Místo toho dokončil něco, z čeho mají užitek všichni.
Mozek dělá jednu věc a utíká před nepohodlím
Mozek je podle Yousefové stroj na jednu úlohu a celý je navržený pro přežití. Fyzicky jsou lidé v živočišné říši spíš slabí, převahu jim dává schopnost plánovat, přemýšlet a soustředit se. Zhruba třetina mozkové kůry slouží jen zraku a sluchu, takže jsme stavění na ostražitost vůči všemu, co se v okolí pohne. Otevřená kancelář, kde kolem stolu neustále někdo prochází, jde proti tomu.
Rozptýlení přichází dvojí cestou. Buď se ozve notifikace, nebo ho člověk sám vyhledá, když narazí na něco obtížného. I to má biologický důvod. Mozek řeší problémy a nepříjemných pocitů – zahlcení, stresu, úzkosti, zmatku, osamělosti nebo frustrace – se chce zbavit. Může se jim postavit čelem, což dá hodně práce, nebo se jim vyhnout. Telefony podle Yousefové nabídly velmi rychlý a levný únik z reality. Prvním krokem je přiznat si, že se to děje.
Telefon podle receptu potravinářů
Způsob, jakým technologie ovládly mozek, se podle Yousefové nápadně podobá tomu, jak potravinářský průmysl naučil lidi závislosti na cukru a průmyslově zpracovaném jídle. Recept má tři kroky a technologické firmy ho podle ní převzaly téměř beze změny.
Prvním krokem je zvýšit stimulaci. Do jídla se přidá cukr i tam, kde nemusí být – v USA ho podle ní obsahuje skoro každý balený chléb. Sůl, tuk a cukr byly pro naše předky znamením vzácné hostiny, a proto po nich prahneme. Druhým krokem je snížit tření: jídlo je naporcované, zabalené a k dostání kdykoli. Třetím je snížit sytost, tedy odstranit bílkoviny a vlákninu, které člověka zasytí. Technologie postupují stejně. Stimulaci zvyšují sytými barvami ikon a světlem displeje, na které reaguje velká část mozkové kůry, zrakové centrum v týlním laloku. Ani v kasinu nikdo nevsadil na neutrální barvy. Dalším stimulem jsou krátká rychlá videa, od kterých nejde odtrhnout oči.
Algoritmus šetří to nejlepší na chvíli, kdy chcete odejít
Algoritmus podle Yousefové zná člověka velmi dobře a má pro něj v zásobě obsah, který ho jistě nadchne. Na začátku mu ho ale neukáže. Dokud má jeho pozornost, servíruje průměrné věci, a protože ví, jak dlouho daný člověk vydrží, trefí se do černého přesně ve chvíli, kdy se chystá odejít. Jde o princip proměnlivé odměny. Lidé nejsou nejvíc závislí na odměně stálé, ale na té, která přichází nepravidelně a nečekaně. Stejně fungují výherní automaty, naprogramované tak, aby hráč nejdřív hodně prohrál a pak část získal zpátky, i toxické vztahy, ve kterých se střídá mlčení s návaly náklonnosti. Kdyby feed ukazoval jen to, co člověk chce vidět, byl by paradoxně méně návykový.
Nekonečný feed a iluze společnosti
Tření technologie snížily nekonečným scrollováním. Na počátku sociálních sítí člověk viděl jen příspěvky lidí, které sledoval, a když je prohlédl, měl pro ten den hotovo. Dnes konec neexistuje. Yousefová to přirovnává k bufetu, kde člověk otevře pusu a pás mu do ní bez přestání sype jídlo a sladkosti.
Třetím krokem je snížení sytosti. Člověk potřebuje kontakt a sounáležitost stejně jako jídlo. Sociální sítě podle Yousefové vytvářejí jen iluzi společnosti a data podle ní ukazují, že čím déle na nich lidé tráví čas, tím jsou osamělejší. Je to jako sníst při hladu pytlík bonbonů. Kalorie to jsou, ale za pár hodin hlad přijde znovu. Stejně tak potřebujeme novost a učení. Třicetisekundové video se dvěma rychlými fakty vyvolá dojem, že se člověk něco naučil, po vypnutí si z něj ale nic nepamatuje. Yousefová doporučuje si to vyzkoušet.
Šedý displej vrací hodinu denně
Svět se podle Yousefové začíná probouzet. Když firmy použily neurovědu, aby lidi připoutaly, dá se obrátit. Pokud zvyšují stimulaci, je potřeba ji snížit. Nejjednodušší cestou je přepnout telefon v nastavení do odstínů šedi. Šedý displej působí mrtvě, méně stimuluje a telefon se snáz odkládá, hlavně pozdě večer, kdy je vůle nejslabší. V její laboratoři si velká skupina zdravých pracujících lidí přepnula telefon do šedé na tři týdny. V průměru s ním pak trávili o hodinu denně méně, tedy sedm hodin týdně. To je podle ní čas na cvičení nebo na knihu, na kterou člověk jinak nemá kdy.
Dlouhý obsah a skuteční lidé
Dalším krokem je dávat přednost dlouhému obsahu před krátkým. Dobrý film podle Yousefové prokazatelně zvyšuje empatii u mladých lidí. Neříká, že každá obrazovka je zlo, jde o vyvážený obsahový jídelníček. Kdo se chce dívat na film, ať se dívá pořádně: pyžamo, popcorn, zhasnutá světla. Dnes ale u filmu všichni drží v ruce i telefon a obsah se natáčí s předpokladem, že se divák dívá jinam. Jak se pak mají děti učit ve škole, když neudrží pozornost ani u filmu?
Příliš mnoho krátkého obsahu podle ní vede k větší depresi a úzkosti, k rozbité pozornosti a k tomu, že mozek pracuje na nižší úrovni. Je to volba každého, lidé by ale měli vědět, že základní potřeby nezmizí. Nasytí je skutečné učení a čas s lidmi: objímat se, mluvit spolu, pořádat večeře, být s přáteli a s rodinou. Kdo tuto potřebu naplní, zjistí, že ho krátká videa přestanou tolik lákat, a nebude scrollovat do dvou do rána.
Porce pod kontrolou
Platformy podle Yousefové využívají toho, že lidé tráví čím dál víc času o samotě a mají hlad po kontaktu. Jednou z nejlepších obran je vrátit do konzumace obsahu kontrolu porcí, tedy zvýšit tření. Vypnout notifikace znamená snížit stimulaci, zvýšit tření znamená mít telefon z očí, například odložený na vyhrazeném místě. Kdo ví, že je něco návykové, a chce toho mít méně, nemá to mít po ruce. Nikdo by abstinujícímu alkoholikovi nepostavil při práci na stůl pivo. Tento postup by se podle ní měli naučit všichni mladí lidé a patří do škol. Rodiče, se kterými většinou mluví, už nechtějí doma pořád hrát zlého policajta.
Sprint soustředění: nejdřív zápis do kalendáře
Hlubokou práci nazývá Yousefová sprintem soustředění. Podle výzkumu její laboratoře lidé díky této metodě udělají až dvakrát víc práce než obvykle, s menším počtem chyb a s lepším pocitem, protože pracují v souladu s mozkem a tělem. Sprint má pět kroků.
Prvním je zablokovat si čas v kalendáři předem. Mozek a tělo podle ní umějí předvídat. Kdo ví, že ho čeká důležitý projev, dostane dávku kortizolu a adrenalinu, aby byl soustředěnější a měl víc energie. Stejnou vzpruhu dostane, když ví, že ho čeká hodinový sprint. Veřejný kalendář navíc kolegům ukáže, že se dotyčný soustředí, a uleví mu od pocitu viny, že nereaguje na všechno hned.
Krok druhý: cíl jako hotový výstup
Druhým krokem je přesně určit, co se bude dělat. Místo předsevzetí, že na něčem bude pracovat, potřebuje člověk cíl, který skutečně dokončí. Souvisí to s dopaminem, molekulou motivace, která nás pobízí k úkolu a odměňuje, když uděláme víc, než jsme čekali. Z dlouhého seznamu úkolů je potřeba vybrat jeden a rozložit ho na malé části s odhadem času: třetí snímek prezentace za sedm minut, potom e-mail kolegovi kvůli datům k sedmnáctému snímku, potom tabulka. Kdo dokončí dílčí krok a hned neví, co dál, začne vymýšlet postup a v tu chvíli soustředění ztrácí. Pravidla hry se podle Yousefové nevymýšlejí uprostřed zápasu.
Seznam úkolů jako lednička
Seznam úkolů doporučuje Yousefová brát jako ledničku. Co se zkazí nejdřív, třeba rozmražené kuře, musí přijít na řadu jako první. Každé ráno se má člověk zeptat, kolik času má k dispozici, a podle toho vybrat jeden, dva, nejvýš tři nejdůležitější úkoly dne, v její laboratoři označované zkratkou MIT. Jsou to věci, které den udělají úspěšným. Jiná otázka, kterou její tým zkoumal, zní: za co mi budoucí já poděkuje?
Opakem jsou úkoly nejmenší důležitosti, zkráceně LIT: e-mail, podpis dokumentu, objednávka toaletního papíru. Zaberou pár minut a odškrtnutí přinese rychlou dávku dopaminu. Firmu i život ale posouvají spíš věci s pomalým dopaminem. Drobnosti podle Yousefové vyplní mezery mezi schůzkami samy, nerušenou hodinu je třeba věnovat nejdůležitějšímu úkolu. Sprint může patřit buď jednomu velkému úkolu rozloženému na části, nebo celé dávce drobností.
Smrtelná postel jako kompas
Kdo nepozná, který úkol je nejdůležitější, musí podle Yousefové udělat krok zpátky a ujasnit si dlouhodobé cíle: kde chce být za pět let a co je jeho Everest. Kdo ví, kde Everest leží, ví i, kam vykročit. Nejlepší perspektivu podle ní dává představa vlastní smrtelné postele. Co musím zažít, dokázat a udělat, abych odcházel s úsměvem a s pocitem, že jsem žil dobře?
Na smrtelné posteli nikdo nelituje, že neviděl víc seriálů nebo že víc scrolloval a méně času strávil s dětmi. Někdejší hospicová zdravotní sestra Bronnie Ware se umírajících ptala, čeho litují, a jejich odpovědi si zapisovala. Nejčastější lítost podle Yousefové zněla: kéž bych žil víc podle sebe a méně se staral o to, co si myslí ostatní.
Rozsypat sýr po celém bludišti
Nejdůležitější úkol s pomalým dopaminem je podle Yousefové jako bludiště s velkým kusem sýra na konci. Cesta k němu je dlouhá a namáhavá. Drobné úkoly jsou naopak drobečky sýra přímo před nosem. Cílem je proměnit velký úkol v řadu drobků, tedy rozsypat sýr po celém bludišti. Nejlépe to podle ní vystihl Lao-c’: i cesta dlouhá tisíc mil začíná jediným krokem. Průvodci na Kilimandžáru, kam vystoupal její manžel, opakují pole, pole – pomalu, pomalu. Kdo myslí jen na vrchol a nedělá každý den další krok, nahoru nedojde.
Krok třetí: odstranit rozptýlení
Třetím krokem je odstranit překážky. Signál se nejsnáz zesílí tak, že se ztlumí šum: telefon z dohledu, notifikace vypnuté. S hudbou je to individuální, někoho ruší a dává přednost tichu. Kdo ticho nemá, může sáhnout po sluchátkách s potlačením hluku, podle Yousefové ale ne na déle než tři až čtyři hodiny denně. Mozek si jinak zvykne na svět, ve kterém je slyšet spadnout špendlík. Skutečný svět je mnohem hlučnější, takže po sundání sluchátek přichází přestimulování a úzkost a přizpůsobí se i sluchový systém. Taková sluchátka proto doporučuje jen na sprinty. Hudba by měla být bez textu, případně s textem v jazyce, kterému člověk nerozumí. Pomáhá i jeden playlist, který si mozek časem spojí se soustředěním, a jiný na e-maily nebo na večerní zklidnění.
Krok čtvrtý: časovač
Čtvrtým krokem je nastavit časovač. Lidi i většinu savců podle Yousefové silně ovlivňují ukazatele postupu – když vidíme, jak čas ubíhá, pracujeme rychleji. Pro produktivitu se jí nejvíc osvědčuje odpočítávání. Ukazují to úklidové písničky ve školkách po celém světě. Malé děti se při uklízení hraček rozptýlí po třetí věci, ale když hraje písnička s jasným začátkem a koncem, vydrží u úkolu, a čím blíž je konec, tím rychleji uklízejí. Platí i Parkinsonův zákon: práce se roztáhne do času, který jí člověk vymezí. Kdo si na prezentaci dá hodinu, bude mu trvat hodinu, kdo si dá pět, bude mu trvat pět. Časovat se vyplatí cokoli, i úklid nebo pochůzky.
Smyslem celého postupu je vrátit lidem jejich čas. Kdo celý den odpovídá na zprávy a chodí na schůzky, má večer pocit, že se nikam nepohnul, a práci dohání po večerech a o víkendech na úkor rodiny. Časovač pomůže práci zhustit, aby zbyl čas na odpočinek a na jiné věci.
Krok pátý: přestávka, při které mozek opravdu odpočívá
Přestávka pro mozek je podle Yousefové krátká doba, kdy nezpracovává informace. Lidé ale nejčastěji odpočívají u dalšího rozptýlení. Studie v časopise Nature z roku 2024, na kterou odkazuje, změřila únavu lidí před prací a po ní a pak je rozdělila do čtyř skupin: bez přestávky, se scrollováním krátkých videí, s pohledem do přírody a s pouhým zíráním před sebe. Nejlépe vyšla příroda, těsně za ní nedělání ničeho. Nejhorší přestávkou bylo scrollování, protože mozek dál zpracovává informace. Je to jako mezi sériemi v posilovně zvedat lehčí činky místo odpočinku. Platí to i pro čtení zpráv.
Nedělat nic je zpočátku těžké. Yousefová proto doporučuje systém místo vůle. Zbavit se svačin, které jdou sníst jednou rukou, a dělat věci oběma rukama: ukrojit si sýr z většího kusu, postavit vodu na čaj nebo kávu. Kdo potřebuje obě ruce, nemůže zároveň scrollovat. Ideální je jít na denní světlo, na čerstvý vzduch a na krátkou procházku. Dobrou přestávkou je i činnost dost náročná na to, aby člověk nemohl myslet na starosti.
Nápady přicházejí, když od problému odejdete
Tvůrčí vhled podle Yousefové začíná tím, že člověk problém důkladně pochopí a nahraje si do hlavy všechna související data, aby byly příslušné neuronové sítě aktivní. Pak přichází na řadu citát připisovaný Albertu Einsteinovi, i když sama přiznává, že není jisté, jestli ho opravdu řekl: žádný problém nejde vyřešit na stejné úrovni myšlení, která ho vytvořila. Kdo přemýšlí o problému, je podle ní v mozkovém stavu problému, ne řešení, jako v dopravní zácpě. Dalším krokem je proto odejít: vyvenčit psa, umýt nádobí, osprchovat se. Nový podnět a nové prostředí uvolní zaseklé sítě, zapojí jiné a nápad, tedy setkání dvou neuronových sítí, se najednou objeví.
Ruminace: síť, kterou krmíte, sílí
Podobně to podle Yousefové funguje u negativních myšlenek. Dnešní svět podle ní považuje za normální donekonečna rozebírat vlastní traumata. Tím se ale příslušné neuronové sítě jen prohlubují. Pocity je potřeba uznat a prožít, z kolotoče stále stejných myšlenek ale vede jen jedna cesta: přerušit ho. Opakované vyprávění o tom, že je člověk obětí, se stejně jako jiný zvyk může rychle stát identitou. Yousefová radí pochopit, proč se ruminace objevuje, a pak pokaždé, když začne, přesměrovat pozornost jinam – k vlastnímu Everestu nebo k jiné verzi příběhu. Mozek je sval jako každý jiný a každý je jeho zahradníkem. Silnější a hlasitější bude ta síť, kterou člověk krmí myšlenkami, časem a pozorností.
Skřivani, sovy a dvoufázoví
Kromě toho, co a jak, záleží podle Yousefové i na tom, kdy. Lidé nesdílejí jeden cirkadiánní rytmus. Jeho varianty se nazývají chronotypy a jsou genetickým a biologickým profilem hormonů a energie během dne. Existují tři. Ranní typy, asi čtvrtina populace, mají brzy ráno vysoký kortizol. I když je někdo nechá vzhůru do dvou do rána a pak spát v dokonale zatemněném a tichém hotelovém pokoji, probudí se v pět, nevyspalí. Svět je podle Yousefové uspořádaný kolem nich: škola začíná v devět, takže se vstává v sedm. Nejlepší výkon podávají hned ráno a během dne slábnou.
Večerní typy tvoří podle dat její laboratoře asi 16 procent lidí. Ponocují, rádi si přispí a energie jim během dne roste. Evolučně to dává smysl, kmen potřeboval, aby někdo bděl i v noci. Večerní typy mají podle ní sklon být nejvíc umělecky založení a tvořiví. Zbytek, tedy většina lidí, jsou dvoufázové typy. Ráno se tři čtvrtě hodiny až hodinu rozjíždějí, pak mají vrchol, odpoledne nejhlubší útlum ze všech tří typů a když to dobře rozehrají, večer druhý vrchol.
Člověk podle Yousefové není stroj, ale velký pytel krve, vnitřností a chemie. V osm ráno, ve dvě odpoledne a v osm večer je jinou verzí sebe a jeho pozornost není konstantní. Znát svůj chronotyp proto pomáhá načasovat sprinty soustředění.
Nabídky za čtyřnásobek platu
Yousefová se zabývá tím, jak se mozek mění a jak ho trénovat. Důležitou součástí je strategická automatičnost, tedy dostat lidi k tomu, aby něco dělali bez rozmýšlení. Podobně jako večerní čištění zubů, ke kterému se člověk dostane, i když předtím usne na gauči. Pro kognitivní trénink je to cíl, a proto o lidi s jejími znalostmi stojí technologické firmy. Najímaly je podle ní horem dolem už v letech 2010 až 2014 a jí samotné nabízely práci víckrát, než dokáže spočítat. Jmenovat je nesmí. Jeden e-mail, který dostala, zněl zhruba takto: narazili jsme na vaši práci o strategické automatičnosti, chceme zvýšit zapojení uživatelů a udělat produkt návykovějším, nešlo by si zavolat? Plat v přiložené nabídce dosahoval čtyřnásobku jejího tehdejšího ročního platu ve veřejném výzkumu.
Nikoho přitom nepovažuje za zlého, jde prostě o pracovní příležitosti. Digitální závislost ale podle ní bude Everestem lidského druhu. Technologie, a zvlášť umělá inteligence, může přinést obrovský pokrok od medicíny po ekonomiku, když se ale používá špatně, má velké stinné stránky. Vztah k technologiím podle Yousefové rozhodne o tom, jestli lidstvo bude na planetě dál vzkvétat.
Myslící třída
Největší obavu Yousefové živí skutečné schůzky s lídry v oblasti umělé inteligence, kterých se účastnila. Pokud se nic nezmění, vzniká podle ní budoucnost s takzvanou myslící třídou. Malá vzdělaná skupina, která si udrží pozornost a schopnost soustředit se natolik, aby kriticky myslela, kladla otázky a přicházela s nápady, bude řídit svět. Od ostatních se myšlení očekávat nebude, budou jen dělat, co se jim řekne. Rozptýlené a nepřemýšlející obyvatelstvo se ovládá mnohem snáz.
Minulé století bylo podle ní pro vzdělání úžasné. Vzdělání získalo víc lidí než kdy dřív, zvlášť ženy, a myslící třída se rozšířila. Teď se kvůli algoritmům a umělé inteligenci znovu zmenšuje. Umělá inteligence nám myšlení bere, protože jí to dovolujeme. Odolat bude těžké, protože mozek je stavěný na zkratky – v dobách nedostatku jídla by bylo hloupé je nevyužít. Zesnulý Daniel Kahneman, někdejší profesor v Berkeley a podle Yousefové první psycholog s Nobelovou cenou za ekonomii, proslul popisem kognitivních zkreslení, tedy právě takových zkratek. Jeden jeho citát má Yousefová obzvlášť ráda: myšlení je pro lidi jako plavání pro kočky – umějí to, ale raději se mu vyhnou. Přemýšlení spaluje energii a jde proti pudu šetřit silami.
Kdo zjistí, že je na scrollování závislý, by se podle ní neměl stydět. Na tom, aby byly aplikace co nejnávykovější, pracovaly stovky odborníků, a mozek zareagoval přesně tak, jak se dalo čekat. Prvním krokem je zjistit, jak na tom člověk je, podobně jako u krevního testu. Lidé chodí jednou ročně na preventivní prohlídku, ale vlastní mysl si nekontrolují a čekají, až začne hořet. Yousefová proto prosazuje, aby vědecké testy pozornosti a digitální závislosti byly dostupné veřejnosti. Věda má podle ní sloužit lidem, ne ziskům.
Pokus: multitasking stojí desítky procent výkonu
Multitasking je podle Yousefové mýtus a dokazuje to jednoduchým pokusem. Na papír se napíšou dva řádky: nahoru věta „Jsem skvělý multitasker“, dolů čísla od 1 do 20. Nejprve po řádcích, s měřením času. Moderátorovi to trvalo 31 sekund. Potom se totéž píše střídavě – písmeno nahoře, číslo dole, další písmeno, další číslo. Za stejný čas se moderátor dostal jen k číslu osm, byl tedy zhruba o 60 procent pomalejší. Pokus měří cenu přepnutí, tedy čas a energii, které padnou na každé přesunutí pozornosti. Biologický zákon podle Yousefové zní: nic není zadarmo.
Moderátor popsal, že při každém přechodu musel znovu zjišťovat, kde v písmenech nebo v číslech skončil. Tomu se říká pozornostní reziduum. Yousefová raději mluví o pozornostním zavazadle, které si člověk z předchozího úkolu nese do dalšího. Proto radí každou věc uzavřít, jako když se zavře záložka v prohlížeči. Kdo přepíná, sotva se do nového úkolu pořádně ponoří. Průměrný znalostní pracovník podle odhadu, který cituje, ztratí přeskakováním mezi obrazovkami a úkoly přes dvě hodiny denně.
Štěstí jako nastavená mysl
Na závěrečnou otázku, jak mít víc štěstí, odpovídá Yousefová: naučit mysl štěstí hledat. Nejdřív je ale potřeba vědět, v čem ho chce člověk mít – znát svůj Everest, svou představu dobrého života a své cíle – a každý den si je připomínat a udělat k nim malý krok. To je zesilování signálu, zatímco většina rozhovoru se věnovala tlumení šumu. Mozek hledá data, která potvrzují jeho přesvědčení. Kdo zůstane v roli oběti a soustředí se na vlastní nedostatky, uvidí jen zavřené dveře. Kdo má cíl stále na mysli, začne si všímat příležitostí. Svět podle ní není plný cihlových zdí. Ty zdi jsou dveře a mají kliky.
Závěr
Yousefová netvrdí, že technologie jsou zlé. Výchozí nastavení telefonů a aplikací ale podle ní slouží zapojení, ne lidem, kteří je používají. Obrana stojí na jednoduchých krocích: spát aspoň sedm hodin, pouštět k sobě jen VIP notifikace, přepnout displej do šedé, dávat přednost dlouhému obsahu a skutečným lidem, pracovat v časovaných sprintech podle vlastního chronotypu a odpočívat bez obrazovky. V sázce je podle ní víc než osobní produktivita: jestli většina lidí zůstane schopná myslet sama.
