Obezita je nemoc — ne kosmetický problém ani projev lenosti. Tuto tezi rozvíjí přední český gastroenterolog a obezitolog Evžen Machytka, který spolupracuje s televizní show o redukci hmotnosti a vydal letos dvě knihy. Hubnutí pouze úpravou stravy a pohybu je podle něj u pacientů s rozvinutou obezitou statisticky neúspěšná strategie — pravděpodobnost dlouhodobého výsledku odhaduje na pouhá tři procenta.
Multidisciplinární tým, ne dieta na vlastní pěst
K účasti v reality show o redukci hmotnosti vede podle Machytky jediný důvod — formát se podle něj zásadně liší od běžných „doc reality" o hubnutí tím, že kolem pacienta pracuje celý multidisciplinární tým. Vedle obezitologa je v pořadu kvalitní nutriční terapeut, psycholožka, plastický chirurg pro estetické úpravy po hubnutí a samozřejmě trenér, který je divácky nejviditelnější. Co lékař vidí jako klíčový game changer, je síla vůle samotných pacientů — kombinace televizního štábu, videodeníků a vidiny operace zdarma vytváří motivační prostředí, jakého se v běžné ordinaci dosáhnout nedá.
Že obezita je skutečná nemoc, přijal podle vlastních slov i sám jako lékař teprve po dlouhých letech praxe. Stále se v Česku najdou kolegové, kteří na obezitu nahlížejí jako na otázku estetiky a osobní nezodpovědnosti. Machytka připomíná i postoj uznávaného obezitologa Rajka Dolečka, který podle něj do hodnocení promítal generační důraz na vůli pacienta — sám si přitom mohl dovolit jíst cokoli, protože nepřibíral.
BMI 27 jako první zvonění v divadle
Z lékařských klasifikací používá Machytka nejčastěji body mass index — pásmo 25 až 30 označuje za nadváhu, nad 30 za obezitu. Klíčové číslo ale podle něj není 30. Když se zakreslí závislost výskytu chorob na BMI, začínají se nemoci exponenciálně množit už od hodnoty 27 — tu označuje za „první zvonění v divadle".
Pozor je podle něj nutné dávat i u jídel, která jsou vnímána jako lehká. Restaurační salát zalitý dresinkem (kombinace tuku, cukru a něčeho kyselého) může být kaloricky bohatší než klasický segedínský guláš s dietnější přílohou. Hodnota jídla není v jeho názvu, ale v složení.
GLP-1 agonisté: účinné injekce s celou řadou „ale"
Moderní injekční léky na hubnutí, takzvaní GLP-1 agonisté, napodobují přirozený lidský hormon GLP-1, který střevo uvolňuje po jídle a který signalizuje mozku sytost. Aktuálně se používají tři účinné látky — liraglutid (aplikace každý den, nejméně účinný), semaglutid (aplikace jednou týdně, váhové úbytky 15–20 procent tělesné hmotnosti, dle lékaře zlatý standard) a nejnovější tirzepatid (jednou týdně, nejúčinnější podle studií). Obchodní názvy preparátů Machytka v rozhovoru zásadně neuvádí — argumentuje, že obchodní pojmenování není věc medicínská a jeho rolí není konkrétní přípravky propagovat.
Léky podle něj nejsou univerzální spásou. Vidí stále více pacientů, kterým agonisté nezabírají dostatečně, nesedí jim, nebo si dlouhodobou léčbu finančně nemohou dovolit. Kontraindikací je rodinný výskyt medulárního karcinomu štítné žlázy, vzácné endokrinní syndromy, prodělaný zánět slinivky nebo alergie na účinnou látku. K efektu navíc lék potřebuje odbornou supervizi a dlouhodobé užívání — bez nutričního terapeuta, lékaře a ideálně celého týmu efekt nedrží.
Opaření tenkého střeva: nová endoskopická metoda
Endoskopické metody léčby obezity prošly dvěma fázemi. Klasickými výkony jsou nitrožalúdeční balón a takzvaná gastroplastika (remodelace žaludku endoskopem zevnitř). Chirurgický bypass mezi endoskopické metody nepatří. Nová metoda na hraně klinického nasazení je takzvané opaření tenkého střeva — endoskopem se do tenkého střeva zavede balón naplněný horkou vodou kolem 92 až 94 stupňů, který spálí povrchovou vrstvu sliznice. Předtím se sliznice pomocí jehel podpíchne fyziologickým roztokem, aby se nepoškodila hlubší vrstva střeva.
Předpoklad je, že u pacientů s metabolickým syndromem je povrchová sliznice tenkého střeva patologicky pozměněná průmyslově zpracovanou, nadměrně tučnou a sladkou stravou. Po jejím spálení sliznice z kmenových buněk doroste — ale už ve zdravější verzi, a může zasáhnout do kaskády vedoucí k inzulinové rezistenci, cukrovce a dalším onemocněním. Podle nedávných amerických studií metoda pomáhá zejména pacientům, kteří chtějí po dosažení váhového úbytku vysadit GLP-1 agonisty a udržet si váhu — přibírají sice zpátky, ale výrazně méně než ti, kdo léky vysadili bez navazujícího zákroku.
Tři procenta a obezita jako diagnóza
Machytkův závěrečný argument vychází z dat: pacient s rozvinutou obezitou, který chce hubnout pouze úpravou jídla a pohybu, má podle něj jen tříprocentní pravděpodobnost, že se mu podaří dlouhodobě zhubnout. Zbylých 97 procent buď nezhubne vůbec, nebo si váhový úbytek neudrží — a tím podle něj paradoxně zhorší vyhlídku na úspěch při dalším pokusu.
Doporučení proto formuluje obráceně, než tradice radí: u rozvinuté obezity považuje hubnutí pouze přes životosprávu téměř za škodlivé. Reálné šance dává kombinace lékařsky vedeného postupu, případně medikamentózní léčby a v indikovaných případech endoskopického zákroku — vždy s týmem, který pacienta provádí, ne jako jednorázová ordinační rada.
Závěr
Jádrem rozhovoru je posun obezity z pásma osobní zodpovědnosti do pásma medicíny — s tím, že efektivní léčba dnes znamená kombinaci moderních léků, endoskopických zákroků a multidisciplinární péče. Pro běžného čtenáře z toho plyne praktická zpráva: jakmile se dostane do pásma BMI 27 a výš, je už čas se na obezitu dívat jako na chronickou nemoc — ne jako na věc, kterou stačí „prostě začít cvičit a méně jíst".
