Kdo se dožije 85 let, má téměř poloviční šanci, že onemocní demencí. Neurolog David Perlmutter, jehož otec zemřel na Alzheimerovu chorobu, přesto tvrdí, že velké části případů lze předejít. Klíčem podle něj nejsou léky proti beta-amyloidu, ale metabolismus a imunitní buňky mozku, mikroglie – a ty ovlivňuje pohyb, spánek, strava, alkohol i vztahy s lidmi.
Neurolog, který demenci přehlédl u vlastního otce
Osud mozku se podle neurologa Davida Perlmuttera rozhoduje dnes, ne v den diagnózy. Svět přitom vzkazuje opak: žij si, jak chceš, a až mozek přestane fungovat, neurověda už bude mít zázračný lék. Takový lék zatím neexistuje. Největším objevem neurovědy posledních let je naopak zjištění, že o budoucnosti mozku rozhodují každodenní volby.
Perlmutter vystudoval medicínu, prošel neurochirurgickou specializací a je atestovaným neurologem. K tématu má i osobní důvod. Jeho otec byl skvělý a soucitný neurochirurg, ve stáří však onemocněl Alzheimerovou chorobou. Syn-neurolog to poznal pozdě: na okamžik, kdy si konečně uvědomil, že otec má demenci a že to celou dobu přehlížel, nezapomene. Příznaky přitom byly zřetelné – ztrácení věcí, příchod do místnosti bez vědomí proč, dezorientace.
Účinnou léčbu medicína zatím nemá. Kdyby existovala, předepsal by ji i vlastnímu otci. Proto opakuje jediné sdělení: Alzheimerově chorobě lze z velké části předejít.
Demence je deštník, pod ním je společný mechanismus
Demence je zastřešující pojem pro selhávání kognitivních funkcí ve více oblastech najednou. Většinu případů tvoří Alzheimerova choroba, vedle ní stojí vaskulární demence z nedostatečného prokrvení mozku, demence s Lewyho tělísky a frontotemporální demence. Kognitivní potíže mohou mít i vratné příčiny, například vedlejší účinky léků nebo jiné zdravotní problémy.
Zdánlivě odlišné diagnózy podle Perlmuttera spojuje jeden mechanismus: narušení imunitního systému mozku. To je dnes podle něj velké „aha“ neurovědy – rozvrácená imunita mozku stojí v centru celé škály stavů, při nichž se zdravý mozek kazí.
Beta-amyloid ustupuje, do popředí se dostává metabolismus
Oficiální výklad stále považuje za hlavního viníka Alzheimerovy choroby hromadění bílkoviny beta-amyloidu v mozku: odstraň amyloid a problém zmizí. Tak to ale nefunguje. Mozek může být plný amyloidových plaků a jeho majitel přesto netrpí demencí. Před deseti lety mířila na amyloid zhruba třetina výzkumu Alzheimerovy choroby, dnes asi 14 procent. Zbytek se přesouvá k metabolismu a k imunitním buňkám mozku.
Čísla jsou vážná. Kdo se dožije 85 let, má riziko demence blízko 50 procentům – jako hod mincí. Ve Spojených státech je Alzheimerova choroba třetí nejčastější příčinou smrti. A ženy mají dvojnásobné riziko než muži.
Demenci podle Perlmuttera začínáme řešit pozdě. U infarktu nikdo nečeká, až přijde – lékař sleduje krevní tuky, tlak, pohyb a spánek dlouho předem. Stejné otázky by měli lidé slyšet ohledně mozku už ve třiceti a ve čtyřiceti letech. Alzheimerova choroba je totiž v první řadě metabolickým onemocněním mozku.
Jako doklad uvádí britskou studii AD-SMART, která na zhruba tisícovce pacientů zkouší dva léky: metformin na cukrovku a lék na ADHD. Metformin je metabolický lék, nemíří na amyloid – a už to, že se výzkum k takovému léku obrací, je podle něj přiznáním, že metabolismus hraje ústřední roli. Metabolismem se myslí způsob, jímž buňky vyrábějí energii a stavební látky. Jeho ukazateli jsou krevní cukr, krevní tlak, tělesný tuk a krevní tuky – a ty jsou důležité pro mozek, srdce i celé tělo.
První dvě karty: převzít odpovědnost a začít se hýbat
Na kartičky měl host sepsat pět faktorů životního stylu, které k Alzheimerově chorobě a demenci přispívají nejvíc. Na první místo dal postoj: nebrat na vědomí, že každý je architektem osudu vlastního mozku. Bez toho nemá zbytek seznamu smysl. Odpovědnost za mozek jsme podle něj přenechali farmaceutickému průmyslu a technologiím – což by dávalo smysl, kdyby existovalo něco opravdu účinného. Neexistuje. Opravovat střechu je třeba, dokud svítí slunce, cituje Johna Kennedyho.
Druhou kartou je sedavý způsob života. Pohyb je pro mozek univerzální nástroj: zlepšuje působení inzulinu, tlumí záněty, podporuje funkci mitochondrií i průtok krve. Jako „nejmodernější přístroj“ pro zdraví mozku pak host vytáhl z krabice pár běžeckých bot. Pohyb podle něj pohne se vším.
Geny nabíjejí zbraň, životní styl mačká spoušť
Otcova nemoc zvyšuje i Perlmutterovo vlastní riziko. Klíčovou roli hraje gen APOE, jehož varianty se označují 2, 3 a 4; každý člověk nese dvě kopie. Varianta 2 riziko výrazně snižuje, varianta 3 je neutrální. Variantu 4 nese zhruba čtvrtina lidí: jedna kopie zvyšuje riziko Alzheimerovy choroby asi pětkrát, dvě kopie až dvanáctkrát. O tom, že nese dvě kopie, mluvil veřejně herec Chris Hemsworth.
Lidé si dnes hromadně nechávají sekvenovat genom a čtvrtina z nich se dozví, že variantu APOE4 nese. Neurologům se kdysi radilo, aby to pacientům neříkali – vždyť jsou stejně na cestě k Alzheimerovi. Nic není dál od pravdy. APOE4 představuje genetickou predispozici, ne genetický osud, a životní styl ji dokáže vyvážit.
Dokládá to studie z časopisu JAMA z listopadu 2025, která sledovala zhruba čtyři tisíce účastníků Framinghamské studie srdce ve třech věkových skupinách a porovnávala výskyt demence s jejich fyzickou aktivitou. U lidí středního věku měli ti nejaktivnější asi o 45 procent nižší riziko než ti nejméně aktivní. Ve starší skupině měli nejaktivnější nositelé APOE4 riziko nižší přibližně o 67 procent. Tohle by lékaři měli pacientům vštěpovat, místo aby jim nabízeli nitrožilní léčbu každé dva týdny a doufali v nejlepší.
Svaly jako žláza s vnitřní sekrecí
Svaly jsou žláza s vnitřní sekrecí. Podobně jako nadledviny, štítná žláza nebo hypofýza vyrábějí látky, které působí jinde v těle – takzvané myokiny. Ty putují i do mozku a podněcují tvorbu BDNF, látky, která podporuje růst nových mozkových buněk, vyživuje neurony i spoje mezi nimi, synapse.
Pracující svaly navíc zlepšují působení inzulinu, takže krevní cukr zůstává tam, kde má být. Zvýšený krevní cukr je silným rizikem degenerace mozku a varovným ukazatelem Alzheimerovy choroby je i jednoduchý krevní test HbA1c, tedy průměrná hladina cukru. Pohyb dále tlumí záněty, které mění imunitní buňky mozku z pomocníků v ničitele, a zlepšuje prokrvení mozku.
Na otázku, zda je lepší aerobní, nebo silový trénink, odpověděla nedávná metaanalýza: obojí. Čím víc svalů, tím víc prospěšných látek, a protože s věkem se svalová hmota udržuje i buduje hůř, je dobré začít co nejdřív. Metformin z britské studie dělá mnohé z toho, co pohyb – pohyb ale dokáže víc.
Osamělost, oxytocin a dvě tváře mikroglií
Třetí kartou je nedostatek sociálních vazeb. První stopy přinesl výzkum takzvaných modrých zón, oblastí s dlouhověkými lidmi a nižším výskytem demence. Kromě stravy a každodenního chození do svahů a po schodech je spojuje i to, že jsou pevně zapojeni do komunity.
Mechanismus vysvětluje oxytocin, často zvaný hormon lásky. Tělo ho uvolňuje, když člověk někomu důvěřuje a cítí se s ním spojený. Oxytocin podporuje mikroglie – imunitní buňky mozku, které tvoří zhruba desetinu jeho buněk – v jejich pečující roli.
Mikroglie totiž existují ve dvou podobách. Pečující typ M2 udržuje synapse, hlídá hematoencefalickou bariéru, aby do mozku nepronikalo nic škodlivého, a stará se o zdraví neuronů. Jejich „zlé dvojče“ M1 je geneticky stejné, ale synapse ničí. Přechod z M2 na M1 je podle Perlmuttera základní spouštěcí událostí Alzheimerovy choroby. Ztrácíme spojení na mikroskopické úrovni a nakonec i na té lidské – se sebou, s ostatními i se světem.
O tom, kterým směrem se buňky posunou, rozhoduje jejich energetika. Pečující mikroglie čerpají energii z mitochondrií, ničivé z méně výkonné glykolýzy. Na M1 je posouvá zvýšený krevní cukr i zánět odkudkoli z těla, třeba z propustného střeva. Aktivované buňky M1 pak samy chrlí zánětlivé látky, které strhávají zdravé sousedy na „temnou stranu“ jako zombie. Přechod přitom není černobílý, existuje mnoho mezistupňů.
Co ukazuje sken TSPO
Aktivaci mikroglií lze zachytit speciálním PET skenem zaměřeným na receptor TSPO, který nesou ničivé buňky M1. Mozek s Alzheimerovou chorobou na něm doslova září. Podobnou aktivaci imunitních buněk ukazuje sken u celé řady neurodegenerativních onemocnění – a dobrá zpráva je, že se buňky mohou vrátit do pečující role. Vlivy, které je tam vracejí, máme ve vlastních rukou.
Perlmutter vzal v laboratoři do rukou asi stovku skutečných lidských mozků a viděl tisíce snímků. Mozek s Alzheimerovou chorobou se pozná podle atrofie: „údolí“ mezi závity se rozšiřují, protože se „hory“ zmenšují, a komory s mozkomíšním mokem se zvětšují, aby zaplnily uvolněný prostor. Mozek se s věkem zmenšuje přirozeně, rozsah na těchto snímcích je však extrémní.
Alzheimer jako návrat dětského prořezávání synapsí
Roční dítě vytváří asi milion nových synapsí za sekundu. Zároveň zhruba pětina spojů zaniká – mozek se tříbí a posiluje ty, které potřebuje. Tomuto procesu se říká prořezávání synapsí a provádějí ho právě mikroglie. Když je prořezávání nedostatečné, vznikají stavy nadměrného propojení mozku; patří k nim porucha autistického spektra nebo syndrom fragilního X.
Stejné mikroglie, které v dětství synapse prořezávají správně, je ve stáří ničí nepatřičně. V neurovědě proto sílí názor, že Alzheimerova choroba je znovu spuštěný vývojový děj, který byl kdysi normální. Proč se to děje, je otázka za milion dolarů. Data ukazují, že největším vlivem na přepnutí mikroglií je věk. Perlmutter se ale domnívá, že rozhoduje spíš biologický věk než počet narozenin – a ten lze ovlivnit pohybem a stravou.
Spánek, noční úklid mozku a dospělý v místnosti
Čtvrtou kartou je spánek, který neosvěží: je ho málo a má nízkou kvalitu. Spánkovou laboratoř si Perlmutter vyzkoušel a připadala mu strašidelná. Pro běžnou představu o délce a kvalitě spánku podle něj stačí nositelná zařízení, například chytrý prsten nebo hodinky.
Ve fázi REM si mozek ukládá vzpomínky a zážitky. V hlubokém spánku pracuje glymfatický systém, který z mozku odplavuje odpad – jako noční četa uklízející ulice; nový výzkum ukazuje, že k tomu přispívá i pohyb. Spánek také tlumí záněty a zlepšuje působení inzulinu. Už jediná špatná noc znatelně zhorší hospodaření s krevním cukrem i schopnost se rozhodovat.
O rozhodování se dělí dvě oblasti. Prefrontální kůra za čelem je „dospělý v místnosti“: plánuje, domýšlí důsledky a myslí i na ostatní. Mandle hluboko ve spánkovém laloku rozhoduje impulzivně a sobecky. V dospívání získá prefrontální kůra nad mandlí kontrolu shora. Toto spojení ale oslabuje zánět – a kdo je chronicky zanícený, rozhoduje špatně den co den.
Zánět přitom živí i strava. Takzvaná standardní americká strava se stala západní a dnes v podstatě globální: plná ultrazpracovaných potravin, které podporují zánět. Svět tak jí jídlo, které oslabuje „dospělého v místnosti“ a posiluje impulzivní „já chci, po mém“. Změny ve výživě lidstva tak Perlmutter dává do souvislosti s tím, co se dnes děje ve světě.
Osm lžiček cukru ve sklenici džusu a glukometr na paži
Pátou kartou je špatná strava. Do sklenice o objemu asi 350 mililitrů host sypal lžičky cukru tak dlouho, až jich bylo osm – tolik obsahuje pomerančový džus stejného objemu. Vitamin C ani vláknina to nevyváží. Moderátorovi je 34 let a právě jeho generace podle Perlmuttera tohle sdělení potřebuje nejvíc, protože se jí teď formuje metabolismus.
Na přednášce ve Vancouveru požádal publikum, aby zavřelo oči a představilo si, že je mu 85 let. Pak rozdělil sál napůl: jedné polovině právě diagnostikovali demenci. Ve které polovině budete? Právě o tom můžete rozhodnout. Jak řekl Benjamin Franklin, unce prevence vyváží libru léčby.
Jako nástroj personalizované medicíny doporučuje kontinuální glukometr – senzor na paži, který posílá data do telefonu. Perlmuttera překvapilo, jak moc mu zvedaly cukr kešu oříšky, které považoval za bezpečné a jedl jich příliš. Viděl i přechodný vzestup cukru při běhu, což je normální reakce. Senzor není nutné nosit pořád, ale je cenný a v USA je dnes dostupný bez předpisu. Když se proti tomu ozývali lékaři s tím, že lidé budou neurotičtí, odpovídal: pak bychom jim měli zakázat i koupelnovou váhu. Jak jinak poznat, jestli změny fungují, než je měřit?
Lepek a glyfosát
Citlivých na lepek je podle Perlmuttera víc, než se obecně připouští. Kromě celiakie, autoimunitního onemocnění s jasnými krevními markery a nálezem na tenkém střevě, existuje i definovaná neceliakální citlivost na lepek, kterou má víc lidí než celiakii. Na cestu ho přivedly práce Mariose Hadjivassilioua ze Sheffieldu, který popsal neurologické potíže spojené s lepkem i u lidí bez celiakie.
Vzpomíná na pacientku s celoživotními bolestmi hlavy, která kvůli nim brala opioidy. Po šesti týdnech bez lepku bolesti zmizely. Její gastroenterolog to označil za nesmysl, endoskopií celiakii vyloučil a poslal ji zpět k lepku. Bolesti hlavy se vrátily v plné síle.
Dalším faktorem může být glyfosát. Geneticky modifikovaná pšenice se v USA nepěstuje, přesto se glyfosátem pšenice před sklizní stříká, aby rychleji proschla. Jeho rezidua zůstávají v potravinách a ovlivňují střevní mikrobiom. Tvrzení, že herbicid působí jen na rostliny, neplatí: zasahuje i bakterie, na nichž závisí naše zdraví. Mitochondrie jsou navíc původem bakterie a podle Perlmuttera je glyfosát i mitochondriálním toxinem.
Polyfenoly, káva a hořká čokoláda
Ostružiny, borůvky, maliny, cibule, čokoláda nebo himálajská tatarka (pohanka tatarská) jsou bohaté na polyfenoly – látky, které dávají potravinám barvu. Cukr obsahují i ovoce, ale uvolňuje se pomaleji a spolu s polyfenoly. Ty slouží jako signál pro střevní bakterie, aby vyráběly antioxidanty a látky prospěšné celému tělu. Aktivují dráhu NRF2, která posiluje detoxikaci a tlumí záněty. Tatarka patří k nejbohatším zdrojům polyfenolů vůbec, nejvíc jich ale lidé přijímají v kávě.
Ultrazpracované potraviny polyfenoly téměř neobsahují, zato mají přidaná sladidla. V USA z nich dospělí přijímají 60 procent kalorií. Mezi dobré zdroje patří extra panenský olivový olej, klíč takzvané středomořské stravy – kterou ovšem dnes ve Středomoří už skoro nikdo nejí. Čokoláda ano, ale hořká s obsahem kakaa nad 80 procent, protože čím víc kakaa, tím méně cukru. Chuť na sladké je zakódovaná přežitím: sladké jídlo v přírodě nebývalo jedovaté a pomáhalo ukládat tuk na zimu.
Za jádro dnešních civilizačních nemocí považuje host nesoulad mezi tím, co očekávají naše geny vybroušené generacemi předků, a prostředím, v němž žijeme. Tím se zabývá od patnácti let. Tehdy otiskly noviny Miami News jeho dopis, podle něhož člověk nestihne geneticky přizpůsobit světu plechovek, betonu a hluku.
Cukrovka, Parkinsonova choroba a tuk jako orgán
Diabetes 2. typu zvyšuje riziko Alzheimerovy choroby podle novějších dat nejméně o 75 až 85 procent. Méně známé je, že diabetici mají asi o 85 procent vyšší riziko i Parkinsonovy choroby. V mozku parkinsoniků jsou totiž od konce 80. let vidět aktivované mikroglie, které ničí černou substanci produkující dopamin. Průlom přinesl případ narkomanů ze Stanfordu, kteří po nitrožilní droze kontaminované látkou MPTP – mitochondriálním toxinem – dostali Parkinsonovu chorobu během jediného dne. Na nedávné konferenci viděl Perlmutter pokus, v němž myši chránila před poškozením látkou MPTP látka RNS60, která působí na mikroglie.
Půlkilový kus tuku na stole budí odpor – a člověk s nadváhou kolem 13 kilogramů jich nosí na těle zhruba šestadvacet, často jako útrobní tuk kolem orgánů. Tuk není netečná zásobárna kalorií, ale orgán, který vylučuje zánětlivé látky, cytokiny. Zánět sám o sobě špatný není, bez něj bychom zahynuli. Škodí nadměrný zánět nebo nízký zánět trvající dlouho. Covid proslavil cytokinovou bouři; Alzheimerova choroba je podle Perlmuttera spíš cytokinové mrholení – slabé, ale trvající roky.
Alkohol: žádná rozumná dávka
Dlouho se věřilo v takzvanou křivku tvaru U: abstinenti měli určité riziko demence, s mírným pitím (sklenka vína denně pro ženy, dvě pro muže) riziko kleslo a s vyšší spotřebou zase stouplo. Nové vyhodnocení dat ale ukazuje, že pro mozek není dobrý pravděpodobně žádný alkohol. Argument polyfenoly v červeném víně neobstojí – alkohol je neurotoxin a polyfenoly lze brát z kávy a olivového oleje. Lidé v modrých zónách víno pijí a Perlmutter si ho občas dá také, ale považuje ho za hrozbu.
Alkohol působí přímo toxicky na neurony a posouvá mikroglie k ničivé podobě M1. Podobně působí vysoký krevní cukr, zánět, stres, nedostatek pohybu, špatný spánek i sociální izolace. Jak stojí v jeho knize, mikroglie vystavené 24 hodin nárazovému pití ztratily asi 15 procent schopnosti odklízet beta-amyloid. Ještě víc tuto schopnost podle něj sníží jediná probdělá noc.
Ničivé mikroglie rozvracejí neurony, narušují hematoencefalickou bariéru a hlavně ničí synapse. Neurověda proto začíná Alzheimerovu chorobu označovat za synaptopatii, nemoc synapsí.
Proč mají ženy dvojnásobné riziko
Ženy neonemocní Alzheimerovou chorobou dvakrát častěji jen proto, že žijí déle. Nově se ukazuje, že náhlý pokles estrogenu, zejména estradiolu, v menopauze vede k tomu, že se synapse označí signálními molekulami komplementu. Ty fungují jako signál „sněz mě“: přivolají ničivé mikroglie M1, aby synapsi zlikvidovaly. Tuto práci odvedla Beth Stevens z Harvardu, která proces zachytila přímo na snímcích.
Mikroglie k tomu aktivují i metabolické změny, záněty nebo znečištěné ovzduší, například jemné částice PM2,5 z lesních požárů. Celé téma podle Perlmuttera vysvětluje, proč s věkem riziko roste, a je dnes nejzajímavější oblastí výzkumu mozku.
Blikající světlo o frekvenci 40 hertzů
Li-Huei Tsai z MIT ukázala, že zdravý mozek má pravidelný základní rytmus, gama oscilace, zatímco u Alzheimerovy choroby je tento rytmus narušený. U laboratorních hlodavců náchylných k nemoci ho obnovilo světlo blikající čtyřicetkrát za sekundu. U lidí pak světlo a zvuk o frekvenci 40 Hz obnovily gama rytmus a vrátily mikroglie do pečující role. V intervenčních studiích s pacienty, kteří už nemoc mají, dosáhla lepších výsledků než léky cílené na beta-amyloid.
Ty jsou přitom v USA schválené. Perlmutter je ve své nedávné knize označuje za převážně neúčinné a značně nebezpečné a doporučuje je nepoužívat. Sám má generátor světla 40 Hz u monitoru. Dokázat, že mu pomáhá, nemůže – vědě ale věří.
Přídělový cukr z roku 1953
Kdy začít s prevencí? Obvykle Perlmutter odpovídá, že ve třiceti či čtyřiceti letech. Nová britská studie ale hodiny vrací mnohem dál. V roce 1953 ještě v Anglii platil válečný přídělový systém na cukr. Děti, jejichž matky během těhotenství a prvního tisíce dní života neměly k cukru přístup, mají dnes v šedesáti až osmdesáti letech asi o 40 procent nižší riziko Alzheimerovy choroby.
Mechanismů je víc. Zvýšený krevní cukr narušuje funkci mozku i jeho vývoj a cukr mění složení střevních bakterií a kvasinek. Dítě si přitom vlastní mikrobiom nevytváří v děloze, ale při porodu: při přirozeném porodu ho „pomažou“ bakterie, viry a kvasinky porodních cest, kdežto po císařském řezu vychází jeho mikrobiom z toho, co bylo na chirurgových rukavicích. Výzkumníci, mimo jiné na NYU, proto zkoušejí přenést novorozenci po císařském řezu výtěr z porodních cest do nosu a úst.
Střevní mikrobiom a léky na žaludeční kyselinu
Střevní mikroorganismy vyrábějí látky důležité pro mozek, například mastné kyseliny s krátkým řetězcem, a mění aktivitu genů v celém těle. Mikrobiom může narušit i řada léků. Typickým příkladem jsou inhibitory protonové pumpy, které lidé berou na snížení žaludeční kyseliny často jen kvůli reklamě. Změna kyselosti střeva mění jeho osazenstvo, střevní stěna se stává propustnější a v těle vzniká zánět. Zánětlivé látky se dostanou až do mozku a přepnou pečující mikroglie na ničivé.
Úrazy hlavy a mikroglie, které se nevrátí
Ničivé mikroglie M1 mají své místo: při akutním úrazu nebo infekci musí zasáhnout. Potíž nastává, když se po odeznění události nevrátí zpět. Proto hráči amerického fotbalu po letech nárazů hlavou dostávají progresivní neurodegenerativní onemocnění, chronickou traumatickou encefalopatii, i když už dávno nehrají. U boxerů se mluví o boxerské parkinsonské demenci; v rozhovoru padne jméno Muhammada Aliho. Nedávno se objevila studie o riziku u pilotů formule 1 a první případ jezdce s touto diagnózou.
Hlavu je proto třeba chránit. A kdo před úrazem trpěl cukrovkou 2. typu, má po něm horší prognózu – nemoc drží mikroglie v ničivé podobě a nedovolí jim vrátit se k pečující roli.
Mitochondrie a metformin
Každodenní rozhodnutí – co jíme, kolik se hýbeme, kolik pijeme – ovlivňují to podstatné: energetiku buněk. Obnovená funkce mitochondrií drží mikroglie v pečující roli. Existují už techniky transplantace zdravých mitochondrií do lidského srdce a brzy se mají dostat i k mozku. Počet a funkci mitochondrií i odstraňování těch vadných zlepšuje pohyb a také metformin.
Má ho tedy brát každý? Na menší konferenci o zdravém stárnutí asi před osmi lety zvedlo ruku zhruba 80 procent přítomných vědců, že metformin užívají. Perlmutter to plošně nedoporučuje; dává přednost pohybu. Velkou studii TAME, která má zkoumat vliv metforminu na dlouhověkost a demenci, se Neil Barzilai z Albert Einstein College of Medicine snaží rozjet, ale na zhruba 70 milionů dolarů nemůže sehnat peníze – lék už není chráněný patentem, takže na něm nikdo nevydělá. V rozhovoru zazní i výhrady: metformin může tlumit přínos cvičení a hrozí u něj nedostatek vitaminu B12. David Sinclair nedávno seřadil zásahy podle jejich vlivu na takzvané hodiny stárnutí a na prvním místě skončil pohyb.
Co nabídnout lidem, kteří už nemoc mají
Perlmutter plave proti proudu: tvrdí, že léčba schválená americkým úřadem FDA není správná cesta. Opírá se o malou studii, na níž se podíleli Rudolph Tanzi z Harvardu a Dean Ornish. Jednapadesát lidí s Alzheimerovou chorobou nebo mírnou kognitivní poruchou změnilo životní styl: víc se hýbali, přešli na převážně rostlinnou, středomořskou stravu bohatou na polyfenoly a zdravé tuky, snížili stres, hodinu denně meditovali a víc se stýkali s lidmi. Za 20 týdnů se u 70 procent z nich stav stabilizoval nebo zlepšil. Rada zní: hlídat krevní cukr, zhubnout a hlavně se hýbat.
Nedávná Cochranova analýza 17 studií s 20 342 pacienty se ptala, zda léky cílené na beta-amyloid fungují a zda jsou bezpečné. Podle Perlmuttera zjistila, že průběh nemoci smysluplně nezpomalují, natož aby přinášely zlepšení.
Naději na budoucí léky přitom nezavrhuje. Zmiňuje studii z Havany s erytropoetinem, hormonem z ledvin, podávaným nosem: zatímco skupina s placebem se na standardní škále zhoršila o čtyři body, pacienti s léčbou se o čtyři body zlepšili.
Ketogenní dieta a energetická mezera mozku
Ketogenní dieta, tedy strava s velmi nízkým obsahem sacharidů (pod zhruba 50 gramů denně) a s více zdravými tuky z olivového oleje, ořechů a semínek, míří stejně jako pohyb na mitochondrie – a ty rozhodují, zda budou mikroglie pečující, nebo ničivé.
Mozek potřebuje glukózu, a když se stane odolným vůči inzulinu, trpí oblasti, které na inzulin spoléhají: hipokampus pro paměť, hypotalamus řídící metabolismus, prefrontální kůra pro rozhodování a čichový bulbus. Právě v nich se Alzheimerova choroba projevuje – zapomínáním, rozhozeným metabolismem, ztrátou výkonných funkcí i čichu. Ketony tuto energetickou mezeru obcházejí, a to i u Parkinsonovy choroby. Zabývá se tím novozélandský výzkumník Matthew Phillips, s nímž Perlmutter napsal kapitolu do knihy.
Ketodietu není nutné držet pořád. Cílem je metabolická pružnost: aby tělo při jednodenním půstu nebo vynechaném jídle přešlo do ketózy rychle a nemuselo si na ni zvykat týdny. Všechno, co chrání před degenerací mozku, mimochodem zlepšuje i jeho každodenní výkon.
Doplňky stravy podle genetiky
Doplňky Perlmutter užívá. Kvůli genetické odchylce MTHFR hůř zpracovává vitaminy skupiny B a měl zvýšený homocystein, aminokyselinu, která je významným rizikovým faktorem srdečních chorob i Alzheimerovy choroby. Bere proto metylované vitaminy B; podobnou potřebu má podle něj asi čtvrtina světové populace. Dále užívá rybí olej, u něhož sleduje obsah DHA – denně ho přijme asi 1000 miligramů.
Pět let otcova odcházení
Lidé se ze všech nemocí nejvíc bojí Alzheimerovy choroby – víc než rakoviny nebo nemocí srdce. Bojí se ztráty schopnosti rozhodovat o sobě a postarat se o sebe. Na začátku nemocní vědí, že se něco děje, a je to pro ně nesmírně tíživé. Později si to přestanou uvědomovat, což je svým způsobem milosrdenství.
Od změn v otcově chování do jeho smrti uběhlo asi pět let. Byl to mimořádný člověk, i když víc pro ostatní než pro rodinu – i to podle syna vysvětluje, proč ho celý život hnala touha po uznání. Zpočátku nemoc popíral, sváděl vinu na jiné a obviňoval lidi, že mu přemisťují věci. Pak se nemoc stávala čím dál menším problémem pro něj a čím dál větším pro všechny okolo. Nakonec nevěděl, kdo je, a jen ležel s prázdným pohledem. Nemoc ho zabila – všechno se postupně vypnulo.
Otec žil v domově, jehož okna byla přes parkoviště naproti Perlmutterově ordinaci pro pacienty s Alzheimerovou chorobou. Když mu rodiny pacientů říkaly, že netuší, čím procházejí, ukázal jim to okno: tam teď bydlí můj otec a umírá na tuhle nemoc. Zda otec nesl variantu APOE4, neví; rizikových genů je navíc asi osmdesát. Platí ale, že geny nabíjejí zbraň a životní styl mačká spoušť.
Je mu 71 let a se ztrátou se podle svých slov nikdy úplně nesmíří. Dodává mu to ale odvahu říkat nepopulární věci: nevkládejte víru do léků a změňte svůj život dnes. Spoléhat na zázračný lék je podle něj nevhodné, špatné a kruté.
Dopis od syna a výzva znovu se propojit
Na závěr dostal Perlmutter dopis od syna Austina. Ten v něm píše, že otec vždy ztělesňoval vášeň pro pomoc druhým a že je nyní výjimečným dědečkem i pokračovatelem díla svého otce. Dojatý Perlmutter připomněl dalajlamova slova, že kdo chce být šťastný, má být soucitný, a dodal, že lékař znamená učitel, ne léčitel. Osvícení podle něj znamená najít, v čem je člověk dobrý, a dát to k dispozici ostatním.
Jeho poselství se vejde do jednoho slova: znovu se propojit. S ostatními lidmi, ve vztazích i s planetou. Se synem Austinem napsal knihu Brainwash, která popisuje syndrom odpojení – v mozku, kde slábne vliv prefrontální kůry, i mezi lidmi, kteří se od sebe vzdalují. Jeho nejnovější kniha Brain Defenders se věnuje tomu, jak imunitní buňky mozku využít k jeho ochraně.
Závěr
Alzheimerova choroba podle Davida Perlmuttera nezačíná v ordinaci, ale desítky let předtím – v tom, kolik se hýbeme, jak spíme, co jíme a pijeme a s kým trávíme čas. Společným jmenovatelem je metabolismus a imunitní buňky mozku, které se mohou z pečovatelů změnit v ničitele a zase zpátky. Geny nabíjejí zbraň, ale spoušť mačká životní styl. Nejúčinnějším „lékem“ jsou podle něj zatím běžecké boty.
