Německý podnikatel Kim Dotcom, který na internetu provozoval úložiště pro sdílení velkých souborů a kterého se Spojené státy od roku 2012 pokoušejí dostat z Nového Zélandu před svůj soud, popisuje současný internet jako prostředí, ze kterého už úniková cesta nevede. Sledování podle něj není vedlejší produkt digitální doby, ale hlavní funkce celého systému — a umělá inteligence z něj udělá nástroj, který o každém člověku bude vědět všechno.
Dohled, který nikoho nevynechá
Soukromí občanů — na Novém Zélandu i ve Spojených státech — je podle Kim Dotcoma prakticky nulové, protože vlády sledují všechny. Rozsáhlé programy dohledu jsou stavěné tak, aby zachytily každý telefonát, každý videohovor a v podstatě jakoukoli aktivitu.
Smysl toho sběru není jen bezpečnostní. Z nasbíraných dat vzniká profil občana, lidé se podle něj třídí do kategorií a na ty se pak dá cílit. Dohled tak podle Dotcoma přechází v ovlivňování: propaganda se skládá na míru jednotlivým skupinám podobně, jako reklamní systémy cílí inzeráty. Když stát potřebuje podporu pro válku, má nástroj, jak si ji vyrobit.
Jediná úniková cesta vede offline
Na otázku po úniku má Dotcom jedinou odpověď: nebýt připojený k internetu. Je to vysoká cena, ale kdo online je, musí podle něj počítat s tím, že všechno, co dělá, někdo sleduje a poslouchá.
Důvod, proč neexistuje telefon, notebook ani tablet, přes který by se dalo komunikovat bez odposlechu, je podle něj prostý: americká vláda má prsty ve všech vrstvách technologie. Navštívené weby, používané nástroje i samotný hardware jsou pod její kontrolou, takže se problém nedá obejít výběrem lepšího zařízení.
Stíhání, které začalo penězi pro WikiLeaks
Obžaloba proti němu padla v roce 2012 a formálně se týkala porušování autorských práv — odpovědnost za soubory, které na jeho weby nahrávali uživatelé. Skutečným spouštěčem byla podle Dotcoma finanční podpora WikiLeaks a Juliana Assange poté, co ho zasáhlo zveřejněné video Collateral Murder. Od té chvíle se z něj stala pro americké úřady zajímavá osoba a všechno další podle svých slov schytal za to, že se postavil na stranu pravdy.
Namítá přitom, že podle stejné logiky by měly nést odpovědnost i velké platformy za každého zločince, který používá jejich produkty nebo vyhledávač. Rozdíl je podle něj jediný: ty peníze WikiLeaks neposlaly. K obvinění se navíc přidala kvalifikace organizovaného zločinu podle zákona RICO, tedy tvrzení, že to plánoval s dalšími lidmi. Hrozící trest: 186 let vězení.
Vydání do Spojených států se americká strana domáhá dál, i po mrtvici, kterou Dotcom prodělal. Sám říká, že po ní už není stejný člověk a že pokud opravdu chtějí pokračovat, čeká je těžký souboj. Že ho dosud nevydali, nepřipisuje přesvědčování novozélandských úřadů, ale samotné délce řízení — jeho právníci vydání napadají všemi dostupnými procesními prostředky, protože nic jiného dělat nemůže.
Zadní vrátka nejsou volba, ale povinnost
Šifrovaný komunikační nástroj sám kdysi provozoval v době, kdy stál za službou Mega; jejímu dnešnímu vedení už ale nedůvěřuje. Proč něco podobného nevznikne znovu, vysvětluje regulací: kdo ve Spojených státech vydá skutečně šifrované zařízení, dostane podle něj úřední dopis s požadavkem na zadní vrátka. Kdo odmítne, jde do vězení.
Z toho vyvozuje ostrý závěr — soukromá komunikace je v zemi, která se hlásí ke svobodě slova, fakticky nelegální. Ochrana soukromí sice plyne z Charty OSN, jenže Spojené státy to podle Dotcoma nezajímá. A protože odposlouchávají ony, což je známo od Snowdenových odhalení, dělají to i všichni ostatní.
Signal, WhatsApp ani iMessage podle něj nechrání
Žádná z běžných komunikačních aplikací není podle Dotcoma bezpečná a Signal je z nich nejhorší — právě proto, že ho používají všichni a americká vláda má podle jeho tvrzení přístup dovnitř. Lidé, kteří mají co ztratit a spoléhají se na něj, jsou tedy podle něj na omylu.
Jeho doporučení zní tvrdě: nepoužívat žádný komunikační nástroj. Na námitku, že pak nelze zorganizovat ani odpor proti tyranii, odpovídá, že to skutečně nejde, protože všechny nástroje jsou pod dohledem. Své tvrzení o prolomení konkrétních aplikací nijak nedokládá.
Umělá inteligence dostane přístup ke všemu
Umělá inteligence je podle Dotcoma nebezpečná hlavně proto, že dostane přístup k americkým databázím a bude nad nimi dolovat data. Výsledek: systém, který ví o každém všechno. Zastavit to podle něj nelze; jediná obrana je nemít ani umělou inteligenci, ani internet.
S tím spojuje i stavbu obřích datových center. Denní přírůstek nasbíraných dat odhaduje na zhruba deset petabajtů — veškerá komunikace, všechno. Srovnávat americké tempo s čínským přitom podle něj nemá smysl: to, co se o závodu ve vývoji umělé inteligence říká veřejnosti, je propaganda, a propagandu vůči vlastním občanům si Spojené státy podle jeho slov legalizovaly už za prezidenta Obamy.
Kdo ovládá média, ovládá veřejnost
Americká média jsou podle Dotcoma součástí téhož propagandistického úsilí. Kdo je ovládá, ovládá veřejnost — a přístup k médiím je dnes kontrolovaný.
Vzestup nezávislých platforem s velkým dosahem bere jako dobrou zprávu, ale nevěří na jeho trvání. Dřív nebo později podle něj přijde zásah proti všem, kdo pod kontrolou nejsou. Co s tím lidé zmůžou? Mnoho ne — moc státu je příliš silná. Na námitku, že to nezní nadějně, odpovídá, že popisuje realitu.
Přímá demokracie jako jediná odpověď
Nejsvobodnější zemí je pro Dotcoma Švýcarsko, a to kvůli přímé demokracii — lidé tam rozhodují sami, místo aby to za ně dělali zastupitelé. Stejný model chce podle svých slov vnést do nadcházejících novozélandských voleb prostřednictvím strany, kterou označuje jako Freedom Party.
Že se model rozšíří i jinam, považuje za jedinou možnost. Politici podle něj nejsou poctiví lidé a hledají hlavně cestu, jak vydělat co nejvíc peněz; přímé hlasování je tedy jediná odpověď, kterou vidí.
Dluh, který nejde splatit
Spojené státy se podle Dotcoma rvou o udržení pozice číslo jedna a bojují o unipolární uspořádání, které měly desítky let. Jenže jsou příliš zadlužené a jdou dolů — a to už podle něj nic nezastaví.
Čísla, kterými to podkládá, jsou drsná: provoz americké vlády stojí dvacet miliard dolarů denně a devětatřicet bilionů dluhu se nikdy nesplatí. Z toho vyvozuje, že příští roky přinesou světu hodně zlého a že finančně míří planeta do turbulencí.
Ukrajinu podle něj čeká ruské vítězství
Válka na Ukrajině skončí podle Dotcoma tak, jak to vypadá na bojišti — Rusko vyhraje a k dohodě podle něj nedojde. Útoky na Rusko budou pokračovat ještě mnoho let, protože Spojené státy ani Evropa nemají v úmyslu ustoupit, a Rusko se má připravit na větší válku, a to s Evropou.
Přímý střet NATO s Ruskem přesto nečeká. A kdyby k němu došlo, vyhraje podle něj Rusko: Evropa nemá armády a NATO označuje za bezzubého tygra.
Evropa jako dlužník, který nemůže couvnout
Proč by západní mocnosti vůbec stály o válku s Ruskem? Alternativou je podle Dotcoma prohra Spojených států, a s ní jejich pád. Západ do Ameriky příliš investoval a Evropa je vůči ní podle jeho popisu velkým dlužníkem.
Kdyby se propadly americké akciové trhy, půjdou s nimi dolů i evropské firmy, které na nich mají své akcie — ztráty by šly do bilionů. Snaha zabránit pádu Spojených států je tedy v jeho čtení hlavně obranou vlastních peněz. Zaznívá i námitka, že současný postup americký úpadek naopak urychluje; Dotcom na ni odpovídá, že dluh dosáhl neudržitelné úrovně, takže jde jen o otázku času.
Írán, jaderné zbraně a útěk na konec světa
Válku s Íránem podle Dotcoma vyhraje Írán, protože Spojené státy nemají zbraně ani armádu na invazi — a to přes největší vojenský rozpočet na světě, u kterého se podle něj lze ptát, kam ty peníze zmizely. Následovat má americký odchod z Blízkého východu.
Riziko jaderné výměny označuje za velmi pravděpodobné právě proto, že pád Spojených států může stáhnout dolů zbytek světa. Zbraně by podle jeho odhadu použili nejdřív Američané proti Íránu a pak proti světu, především proti Rusku a Číně. Sám tvrdí, že tenhle vývoj viděl přicházet dlouho dopředu, a proto žije na Novém Zélandu — uprostřed ničeho, kam přivezl rodinu do bezpečí. Zároveň připouští, že kdyby ho do Spojených států vydali, zemřel by tam v jaderném konfliktu.
Ostrý je i vůči Izraeli: jeho jaderný arzenál podle Dotcoma vznikl díky špionáži americké technologie, všichni o něm vědí, a přesto Izrael vede války proti Iráku a Íránu s odůvodněním, že jim v jaderných zbraních brání. První země, která by se jich měla vzdát, je podle něj právě Izrael.
Trump podle Dotcoma lže a hledá si místo v dějinách
Julian Assange byl pro americký hluboký stát hrozbou proto, že říkal pravdu a překážel jeho plánům; útok proto podle Dotcoma dopadl na každého, kdo mu vyjádřil podporu.
Donalda Trumpa hodnotí bez servítků: označuje ho za největšího lháře na světě, protože deset let sliboval, že válku za změnu režimu v Íránu nezačne, a v únoru ji zahájil. Jeho cílem má být zapsat se do dějin — chce být víc než prezident Spojených států. Kvůli narcismu a povahovým rysům považuje Dotcom jadernou válku za pravděpodobnou; Trumpovi je osmdesát a hledá si podle něj východ. Zabránit tomu by mohla snad jen vzpoura nebo revoluce.
Rusko a Čína jako věčný nepřítel
Jadernou válku nepovažuje Dotcom za výhodnou pro nikoho. Přesto podle něj existuje zájem na trvajícím nepřátelství: hluboký stát má velký rozpočet na sledování Ruska a Číny, a kdyby o tyhle nepřátele přišel, přišel by i o čtyřicet procent svých peněz. Potřebuje je tedy udržet jako věčného protivníka.
Evropa má podle Dotcoma budoucnost jen za dvou podmínek: uzavře mír s Ruskem a přeruší vazby na Spojené státy. Pokud zůstane v postavení vazala, nemá podle něj šanci přežít. Putina naopak považuje za pevně usazeného — opírá to o jeho víc než osmdesátiprocentní podporu v Rusku.
Závěr
Obraz, který Kim Dotcom skládá, je jednolitý a bezútěšný: dohled bez děr, technologie pod kontrolou státu, umělá inteligence jako jeho násobič, média jako převodová páka a geopolitika směřující k jadernému riziku. Jediné, co v něm nabízí jako východisko, je přímá demokracie — a osobní ústup z dosahu.
Jde o názory a předpovědi jednoho člověka, ne o ověřená fakta. Řadu jeho tvrzení — od prolomení konkrétních šifrovaných aplikací po jistotu, kdo vyhraje které válce — nelze nezávisle doložit a čtenář by je měl brát jako perspektivu, ne jako doklad.
