Každý rok sestavuje politolog Ian Bremmer a jeho analytická skupina Eurasia Group zprávu o největších globálních rizicích. Ta letošní je výjimečná tím, že mnohé z jejích varování se naplňují právě nyní — před očima celého světa. Ve více než hodinu a půl dlouhém rozhovoru Bremmer rozebírá tři klíčová rizika roku 2026: rozpad poválečného světového řádu, čínskou hegemonii nad strategickými surovinami a hrozící politickou revoluci v samotných USA. Nechybí ani detailní analýza vojenských operací v Íránu a Venezuele, situace v Libanonu, krize v Evropě či existenčních rizik umělé inteligence.
Tři největší globální rizika roku 2026
Bremmerova letošní zpráva je podle jeho slov bezprecedentně prorocká — témata, která identifikovala před měsíci, se nyní odehrávají v přímém přenosu. Na prvním místě stojí geopolitická nejistota spojená s americkým odklonem od role globálního garanta. Spojené státy, které po desetiletí fungovaly jako strážce volného obchodu, otevřených hranic a mezinárodního bezpečnostního systému, náhle tento model odmítají. Zároveň Čína tento pořádek otevřeně zpochybňuje z opačného konce — a čím dál více zemí si klade otázku, komu věřit.
Druhé riziko Bremmer pojmenovává jako přemoc Číny — Peking investoval desítky let do dominance nad vzácnými zeminami a kritickými minerály: lithiem, antimonem a dalšími surovinami nezbytnými pro výrobu baterií, pokročilých zbraní i moderní elektroniky. Bez čínského souhlasu dnes nelze vyrobit armádní techniku ani elektromobil. Třetím rizikem je politická revoluce — a tentokrát namířená dovnitř Spojených států. Trump se stává stále nepopulárnějším, říjnové midtermy se blíží a rostoucí nespokojenost středních vrstev hledá nové politické vyjádření, které ještě nemá jméno ani tvář.
Venezuela: proč Trump jednal vojensky
Zdánlivě překvapivá vojenská operace v Venezuele má podle Bremmera tři logické důvody. První je stabilizační — 8 milionů venezuelských uprchlíků destabilizuje celou oblast a Madurův režim exportuje kriminalitu do sousedních zemí. Druhý důvod je ropný — Venezuela disponuje obřími zásobami uhlovodíků, byť jejich využití potrvá roky. Třetím a klíčovým důvodem je íránský precedens: Trump si chtěl dokázat, že vojenská síla funguje — a Venezuela k tomu poskytla relativně bezpečný testovací prostor. Operace proběhla bleskově, bez amerických ztrát, Maduro byl odstraněn a přechodná vláda ihned nabídla spolupráci: otevřeme ropný sektor, začneme propouštět politické vězně. Bremmer vidí výsledek jako funkční, i když ne demokratický.
Írán a Hormuzský průliv: nejnebezpečnější pat roku
Situace kolem Íránu je ze všech probíraných témat nejkomplikovanější. Bremmer rekonstruuje sled událostí: během 12denní války v červnu minulého roku Izrael se zpravodajskou podporou USA zasadil íránskému vojenskému vedení zásadní úder — zlikvidoval vrchní velení, zdemoloval jadernou infrastrukturu a přivedl Teherán na kolena. Pak přišel Hormuzský průliv — strategická úžina, kudy protéká podstatná část světového ropného exportu. Trump průliv zablokoval, nebo přinejmenším pohrozil blokádou. Írán odpověděl decentralizací vojenského velení — z obavy, že velitelé vyšší úrovně budou eliminováni tak jako ti před nimi. Výsledkem je fragmentovaná íránská armáda, kde není jasné, kdo vlastně rozhoduje.
Íránská vyjednávací pozice je přesto silná: kontrola nad průlivem jim dává páku, kterou žádná vojenská síla nemůže snadno vymazat. Bremmer popisuje nedávná setkání íránských zástupců v Pákistánu — mluvčí parlamentu, ale i lidé schopní vyjednávat o raketovém programu a proxy aktérech. Írán je tedy stále funkční státní entita navzdory obrovskému poškození. Nejpravděpodobnější scénář: prodloužené příměří, postupné rozhovory, Írán si zachová kontrolu nad tranzitem průlivem a bude požadovat mýtné za průjezd — politicky to zabalí jako reparace za válku. Trump se bude muset vyrovnat s tím, že nemůže tuto válku označit za vítězství, protože ji sám zahájil.
Méně pravděpodobný scénář — přímá vojenská akce o ostrov Karg, klíčový uzel íránského ropného exportu — Bremmer odhaduje pod 50 %. Americká armáda ví, jak ostrov obsadit, ale politické a ekonomické náklady by byly obrovské: ropa přes pět dolarů za galon, voliči naštvaní, a válka, kterou nikdo nekritizoval jako iráckou nebo afghánskou, protože ji Trump sám začal bez mandátu spojenců.
Libanon: Hizballáh jako stín dřívějšího strachu
Po Íránu se Bremmer věnuje Libanonu, kde Hizballáh přišel o velení, o část vojenské kapacity a o schopnost reálně ohrozit Izrael. Ještě před 7. říjnem 2023 byl Hizballáh nejsilnější nestátní vojenskou silou na Blízkém východě — dnes je jeho vedení zdecimované, infrastruktura narušená. Izrael obsadil pohraničí jako nárazníkovou zónu a Hizballáh není schopen smysluplné odvety. Libanon je podle Bremmera tragickým příběhem — národ s obrovskou populací, zdecimovanou ekonomikou, který do konfliktu vstoupil jako menší hráč a odchází z něj jako jedna z největších obětí.
Rusko, Ukrajina a konec amerického zájmu
Válka na Ukrajině se z hlediska amerického mediálního prostoru stala ztracenou v zpravodajském cyklu — ve Spojených státech ji přestali sledovat. V Polsku a v Evropě je ale stále prvořadým tématem. Putin si příměří vymůže na svých podmínkách, říká Bremmer — a Trump mu to umožní, protože potřebuje alespoň jeden diplomatický úspěch. Fakticky to znamená zmrazení konfliktu podél současných linií, kde Rusko drží dobytá území. Trump přitom nikdy nevynáší vlastní neúspěchy — a fakt, že se mu nepodařilo dojednat příměří, o kterém mluvil od začátku, jednoduše ignoruje.
Proč Evropa prohrává a co s tím
Analýza Evropy je podle Bremmera depresivní, ale nutná. Po pádu Sovětského svazu Evropa uvěřila, že éra válek skončila — a přestala investovat do obranné kapacity, technologií i energetické nezávislosti. Výsledkem je kontinent, který demograficky stagnuje, technologicky zaostává za USA i Čínou a nemá vlastní výrobní měřítko srovnatelné s asijskými rivaly. Draghiho zpráva o evropské konkurenceschopnosti pojmenovala problém přesně: Evropa přeinvestovala do regulace a podregulovala investice do inovací. Navíc energetická závislost na Rusku se ukázala jako smrtelná past. Francie je výjimkou díky jaderné energetice — zbytek Evropy vsadil na obnovitelné zdroje bez jaderné zálohy a platí za to vysokými cenami energie.
Čína: dlouhá hra na vítěze
Zatímco USA řeší každý čtyřletý volební cyklus, Čína myslí na 20 let dopředu. Investuje masivně do umělé inteligence, vzácných zemin, baterií, solárních panelů a námořnictva — a podle Bremmera je dnes ve většině technologií skutečně relevantních pro budoucnost buď na úrovni Ameriky, nebo ji předstihuje. Čína zatím nenabídla juan jako globální rezervní měnu — to by vyžadovalo konvertibilitu, která je pro Peking politicky nemyslitelná. Ale v průmyslové výrobě, AI standardech a kontrole surovinových řetězců je čínský vliv stále těžší ignorovat. Bremmer ilustruje riziko na příkladu tchajwanských čipů z TSMC: pokud Čína vezme Tchaj-wan, celé výrobní zázemí moderní elektroniky — americké i evropské — se dostane pod čínskou kontrolu.
Umělá inteligence: bezpečnostní propad i civilizační příležitost
Nejznepokojivější pasáž rozhovoru se týká umělé inteligence. Bremmer popisuje konkrétní případ: technologická společnost vydala nový AI model, o kterém interně zjistila, že dokáže automaticky identifikovat bezpečnostní zranitelnosti v libovolném softwaru — v podstatě navádí útočníka na každou exploitovatelnou skulinu v bankách, energetické infrastruktuře nebo vojenských systémech. Model proto neuveřejnila. Ministr financí Scott Bessent svolal okamžité mimořádné zasedání — a vláda začala model nasazovat interně, aby alespoň sama tyto chyby objevila jako první. Implikace jsou závratné: co se stane, až podobný nástroj získají Rusko nebo Írán?
Na trhu práce AI podle Bremmera způsobí masivní nezaměstnanost dříve, než politici stačí reagovat. Pracovník z průmyslového pásu, který přišel o práci kvůli automatizaci v 90. letech, dnes čelí druhé vlně — tentokrát jde o pracovníky s bílými límečky. Výsledkem může být politická mobilizace srovnatelná s hnutím luditů — tentokrát globální, s cílem zpomalit nebo zastavit nasazení AI v celých odvětvích.
Bremmerovo řešení má tři části: mezinárodní smlouva o kontrole zbrojení v oblasti AI (analogicky k jadernému odzbrojení po kubánské krizi), globální stabilizační rada pro AI s kapacitou identifikovat hrozby v reálném čase, a investice do přístupu k AI pro lidi bez technologického zázemí — protože propast mezi těmi, kdo AI ovládají, a těmi, kdo ji neznají, bude horší než propast mezi elektřinou a tmou.
Závěr: mocenské vakuum a opatrný optimismus
Bremmer celý rozhovor zakončuje s opatrným optimismem — svět se vyvíjel lepším směrem po dobu, která nemá v lidských dějinách precedens: méně hladomoru, méně chudoby, delší dožití, lepší vzdělání. Ale algoritmy, sociální sítě a politická polarizace tuto pozitivní trajektorii ohrožují — ne tím, že svět je horší, ale tím, že lidem ho tak zobrazují. Největší riziko dnes není ta či ona válka, ale ztráta schopnosti domluvit se přes ideologické příkopy. Největší hrozbou geopolitického vakua není nepřítel — je to absence vedení, která nechává problémy naplňovat se sama od sebe.
