Jak přesně naplánoval Jahja Sinvár útok 7. října 2023? Proč izraelská rozvědka ignorovala vlastní varování? A co dnes skutečně pohání Benjamina Netanjahua — zájem státu, nebo politické přežití? Na tyto otázky se v dlouhém rozhovoru s Tuckerem Carlsonem zaměřil novinář Ari Flanzraich, který žije a reportuje v Izraeli a na palestinských územích.
Tři události roku 2021: odkud přišel impuls k útoku
Aby bylo 7. října pochopitelné, je nutné začít o dva roky dříve. V roce 2021 se odehrály tři klíčové věci: osadníci masivně zabírali palestinské domy ve Východním Jeruzalémě, v Mešitě al-Aksá propukly násilné střety a Hamas v květnu vystřelil rakety do Izraele, při nichž zahynulo čtrnáct lidí. Uvnitř Izraele vypukly pogromy mezi arabskými a židovskými obyvateli — naposledy viděné potyčky takového rozsahu. Izraelská média tehdy psala o nebezpečném signálu, ale závěr byl opačný: po roce 2014, kdy skončila vojenská operace v Gaze, nastalo zdánlivé uklidnění. Pro Hamas to byl nicméně existenciální problém — z militantního hnutí se stali byrokraté.
Sinvarova tichá příprava a slavný citát o patnácti letech
Kolem roku 2018 začal Sinvár přehodnocovat udržitelnost dosavadní rezistence. Přibližně v říjnu 2022 nabyla příprava útoku konkrétní podobu — konceptuální plánování bylo zřejmě zahájeno ještě dříve. Sinvár přitom nebyl nevzdělaný fanatik: ve vězení napsal román, hodně četl a přemýšlel strategicky. Proslulý je jeho citát, jehož přibližný obsah koloval v médiích: „Teď jsi silný, nemůžeš se mě dotknout. Ale za dvacet, možná patnáct let — tehdy udeřím." Tento výrok zapadá do logiky muže, který věřil, že jen radikální přerušení stávajícího uspořádání přinutí celý region k novému srovnání sil.
Italská novinářka publikovala v hebrejském tisku rozhovor ze Gazy z roku 2018, v němž se Sinvár vyjadřoval k válkám s Izraelem takto: „Příští válka bude horší než porážka." Jeho závěr byl provokativní — Izraelci by měli Gazu obsadit, protože jinak se nic nezmění. Paradoxně tím naznačoval přesně to, co se po 7. říjnu stalo.
Rok před útokem: „Regionální náboženská válka, která bude hořet"
Přibližně rok před 7. říjnem svolal Sinvár vedoucí představitele svého hnutí. Z fragmentů dostupných na sociálních sítích vyplývá, že pronesl výrok: „Vidím to — regionální náboženská válka, která bude hořet." Novinář Flanzraich jej interpretuje jako vědomý záměr: Sinvár pochopil, že pokud Palestinci jen žijí, chodí do práce a přinášejí chléb domů, rezistenční hnutí ztrácí smysl. „Když zatřesete sněžítkem, vločky létají všude — a víte jedno: nespadnou tam, kde byly," vysvětluje Flans. Útok jako 7. říjen funguje jako reset — vše, co existovalo před ním, zmizí v krvavé lázni. Sinvár tušil, že ho útok pravděpodobně bude stát život, ale věřil, že strategicky uspěje.
Selhání izraelské rozvědky: dokument Jericho Wall
Izraelská zpravodajská komunita disponovala dokumentem nazývaným „Jericho Wall", který — podle zdrojů novináře — popisoval scénáře podobné výpadu ze 7. října. Mladá analytička jej předala nadřízeným, kteří jej odmítli jako přehnaný. Vojáci na observačních stanovištích zaznamenávali před útokem neobvyklé pohyby, ale nikdo z velení nevyhlásil pohotovost. Hlava bezpečnostní rady přiznala, že informace o začínajícím útoku dostali s tří- až čtyřhodinovým zpožděním. Důvody tak závažného selhání zůstávají předmětem debat: část analytiků hovoří o strukturálním podhodnocení hrozby, část o přílišném soustředění zpravodajských kapacit na Írán.
Netanjahuova strategie: chaos jako politický nástroj
„Co Netanjahu skutečně pohání, je chaos," říká Flans. „Čím větší chaos, tím méně se musí zodpovídat." Premiér hraje to, čemu host říká „hudební války" — přeskakuje z Gazy do Libanonu, do Íránu a zpět. Libanon funguje jako pojistka: pokud Írán nespadne tak, jak si Netanjahu přeje, může aktivovat libanonský front. Jsou zde přitom dvě roviny: národní zájem (rozbít íránské proxy sítě ohrožující Izrael) a zájem osobní (zůstat u moci a vyhnout se soudnímu procesu). Obojí se v tomto případě překrývá způsobem, který Netanjahuovi usnadňuje argumentaci — i sám sobě.
Otázka, co bude s Gazou, nemá jasnou odpověď. Novinář nezískal od izraelského vedení žádný komunikovaný plán. Peníze na obnovu jsou záležitostí arabských zemí Zálivu a Palestinské samosprávy, která se tlačí zpátky. Hamas mezitím stále vybírá daně, disponuje AK-47 a funguje v tunelech, byť za výrazně oslabených podmínek.
Katar a americké peníze: suitcases of cash
Velká debata panovala kolem toků peněz do Gazy před 7. říjnem — jak z Kataru, tak ze strany USA. Logika izraelské vlády tehdy byla: „Necháme je tučné a spokojené, nebudou bojovat." Flans připomíná, že to byl přesně impuls, který Sinvára přiměl ke změně kurzu: „Hamas je příliš tučný, nebude se umět pohnout," uvažoval prý vůdce hnutí. Peníze z Kataru tedy paradoxně zpomalily nábor aktivních bojovníků — a Sinvár to věděl.
Osadnické hnutí na Západním břehu: třetí mutace
Flans popisuje fascinující a znepokojivý fenomén: třetí generaci osadníků. První generace budovala kibucy — zemědělskou utopii v poušti. Druhá řešila téma exilu a vracela se k zemědělské tradici. Třetí generace nosí palestinské kufiy jako módní doplněk a označuje svůj styl jako „izraelitskou módu". Jsou militantní, ozbrojení a místy mimo kontrolu úřadů. Bezpečnostní establishment v Tel Avivu si za zavřenými dveřmi dělá starosti, že tato skupina může vytvořit nekontrolovatelnou milici. Novinář byl z jednoho osadnického outpostu vyhoštěn mužem s pistolí — a teprve venku se od něj dozvěděl: „Věz, že to mohlo dopadnout mnohem hůř."
Demografická past a slabý článek Izraele
Pod izraelskou kontrolou dnes žije přibližně 7 milionů Židů a 7 milionů Arabů — demografická parita se zásadními strategickými důsledky. Netanjahu hovoří o boji na sedmi frontách zároveň, jenže manpower na to jednoduše nestačí. „Pokud je vás málo a jich dost, časem prohrajete," říká Flans. Izrael vsadil na dvě věci: špičkovou zpravodajskou službu a to, že okolní státy nebudou v trvalé alianci. Obojí platilo — do 7. října.
Skutečnou Achillovou patou Izraele nicméně není demografická rovnováha. Je to vnitřní soudržnost. Flans odkazuje na obléhání Jeruzaléma v 70. n. l. — Římané zvítězili mimo jiné proto, že různé židovské frakce bojovaly mezi sebou. Dnes je situace obdobná: ultraortodoxní komunita odmítá vojenskou službu, nepracuje v ekonomice a pobírá sociální dávky. Sekulární Tel Aviv a náboženský Jeruzalém žijí v čím dál větší nedůvěře.
Zápas o domorodost: Izraelci a Palestinci jako zrcadlový obraz
V závěru rozhovoru se Flans vrací k existenciálnímu paradoxu: Palestinci mohou z Gazy přes příhraniční oblast vidět izraelská města. Izraelci vidí Gazu ze svých kibuců. Obě strany se pokládají za vyhnaný národ, který se vrací na svou zemi. „Je to zápas o domorodost," říká host — obě strany jsou zrcadlovým obrazem toho druhého. Israelci jako noví Palestinci, Palestinci jako noví Židé. Bez tohoto pochopení je jakékoli diplomatické řešení pouhým denním obchodováním bez dlouhodobé strategie.
Otázka, zda Izrael přežije dalších sto let, zůstává otevřená. Flans věří, že pokud vnitřní soudržnost nebude obnovena, existenciální ohrožení je reálné — ne z vnější vojenské síly, ale z eroze vlastní identity.
Závěr
Rozhovor nabízí jednu z nejuceleněji podaných analýz událostí kolem 7. října: od Sinvarovy dekády tiché přípravy přes selhání izraelské rozvědky až po Netanjahuův permanentní chaos jako politický nástroj. Ústřední otázka zůstává otevřená — co přijde po Gaze a kdo určí podobu Blízkého východu v příštích desetiletích.
