Demonstrace Milion chvilek pro demokracii na pražské Letné skončila. S ní skončil i velkolepý příběh o čtvrt milionu lidí, kteří se sešli bránit demokracii. Jenže to číslo nevydrželo kritický pohled ani pět minut. A nebylo to jediné, co na té demonstraci nefungovalo.
Čtvrt milion, nebo sto tisíc? Lež na startu
Organizátoři předem avizovali největší masovou akci v dějinách republiky. Minář sám napsal, že to bude rekordní demonstrace — aby pak pár dní před akcí potichu ustoupil: „Tahle Letná už nebude o žádných rekordech." Nervozita z nízké účasti byla zřejmá. Burcování se stupňovalo, důvodů k přijetí přibývalo každý den.
Z pódia pak Mikuláš Minář, předseda a zakladatel Milion chvilek pro demokracii, slavnostně oznámil 250 000 účastníků. Hlavní média číslo převzala bez zpochybňování. Policie — která v minulosti pravidelně zveřejňovala vlastní odhady — tentokrát mlčela. Odpověď policejního prezidia na přímý dotaz zněla: číslo existuje, ale nebude zveřejněno, aby se „nestalo prostředkem politického boje". Přitom při předchozích demonstracích opačného politického tábora policie odhady bez problémů poskytovala.
Nezávislý výpočet na základě rozlohy letenské pláně — metodou, na kterou upozornil mimo jiné analytik Aleš Borovan ze Společnosti pro obranu svobody projevu — dává při hustotě tří lidí na čtvereční metr maximálně 120 až 150 tisíc účastníků. Fotografie z demonstrace navíc ukazují průchozí koridory a řídký dav i před pódiem. Realistický odhad se pohybuje spíše kolem 100 tisíc. Při osmi milionech oprávněných voličů je to číslo, které samo o sobě nepředstavuje žádný politický mandát.
Témata vymyšlená, strach skutečný
Chybějící jedno nosné téma bylo nahrazeno desítkami malých — z nichž většina byla buď zmanipulovaná, nebo přímo vylhaná. Lidé přicházeli demonstrovat „za demokracii" a někteří nedokázali říct víc. Při dotazování na místě padaly názory, že SPD a Motoristé by měli být zakázáni — protože „s nimi nesouhlasíme". Milion chvilek pro demokracii.
Skutečným problémem ale není prázdnota témat. Skutečným problémem je rétorika strachu, která lidi přivedla. Minář během příprav demonstrace opakovaně používal slova jako chaos, ohrožení, nebezpečný svět, válka u našich hranic. Útok na emoce, vyvolávání pocitu bezprostředního ohrožení — a pak nabídka řešení: přijďte za námi, demonstrujte, a ještě nám pošlete peníze.
Výsledek tohoto přístupu byl viditelný přímo na místě. Paní ve středních letech se před kamerou rozplakala, když mluvila o tom, jak se bojí o budoucnost svých dětí a vnoučat a jak vláda „vyšachowuje" prezidenta. Není to k smíchu. Je to k pláči — jako doklad toho, jak dobře záměrné šíření strachu funguje. Taková paní se nestala politickým aktivistou. Stala se obětí manipulace.
Vyvolávání bezprostředního pocitu ohrožení s nabídkou spásy za poplatky připomíná dobře zdokumentované techniky podvodníků — od romantických podvodů po sekty. Není přehnané takový postup označit za šíření poplašné zprávy, což český trestní zákoník skutečně zná jako trestný čin.
Diktát stranám a výhrůžky
Minář využil demonstraci také k dalšímu nátlaku na opoziční strany. Vyzval je, aby podpořily Babišovu menšinovou vládu a zbavily tak koalici „extremistů" — míněno SPD a Motoristé. Stejnou taktiku použil před volbami 2021, kdy se mu skutečně podařilo přesvědčit ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a další, aby kandidovaly společně. Tehdy se schůzky ve Sněmovně podobaly spíše poradám zaměstnanců se šéfem.
Na letošní Letné zazněl i projev herce Ivana Trojana, který naznačil, že „někdy je zapotřebí síla". Jaká síla, vůči komu a s jakým cílem? Organizátoři navazují na tradici listopadové demonstrace 1989. Jenže v roce 1989 nebyly svobodné volby — dnes jsou. Vláda vzešlá z demokratických voleb konaných v řádném termínu, bez soudně prokázaných podvodů, má legitimitu, kterou žádná demonstrace nezrušila.
Závěrečná rétorika o „bránění vlasti" a výzvy, co se stane, pokud vláda nevyhoví požadavkům, se pohybují na hranici politického vydírání. Milion chvilek zatím nechce kandidovat — to Minář v minulosti zkusil naznačit, vybral na stranu 7 milionů korun, stranu nezaložil a peníze nevrátil. Zájem o demokratickou politiku prostřednictvím voleb tedy zřejmě omezený je.
Celá demonstrace — od nafouklých čísel přes vylhaná témata až po výhrůžky na závěr — byla politická performance. Představení pro ty, kteří chtěli demonstrovat, aniž by přesně věděli proč. Efektivní jako ventilek, nulová jako politická síla.
