Seznamování se během jedné dekády přestěhovalo do telefonu a rozdalo karty úplně jinak než dřív. Nejhůř na tom jsou dvě skupiny: muži do třiceti let a ženy nad padesát. Bývalá poslankyně zvolená za Věci veřejné a někdejší předsedkyně jejich poslaneckého klubu Kristýna Mertlová, za svobodna Kočí, se profesionálnímu dohazování věnuje přes deset let a data z její praxe ukazují, že situace mladých mužů se meziročně zhoršuje.
Politika jako uzavřená kapitola
Třináct let mimo politiku je dost dlouhá doba na to, aby se z ní stal jiný svět. Vystudovaná politoložka, která si k oboru přidala studium evropské agendy ve Francii, chodí poctivě k volbám, jinak si ale od denního politického provozu drží odstup — kvůli náladě. Návrat do aktivní politiky nepřipadá v úvahu.
Vstup do vrcholné politiky v pětadvaceti letech byl chyba. Ne kvůli znalostem nebo odbornosti, ale kvůli tomu, co v tom věku prostě nikdo mít nemůže: životní zkušenost pro krizové situace. Dnešní vlna velmi mladých poslanců na tom nic nemění. Získávat politické zkušenosti v opozici nebo na komunální úrovni je jedna věc, spoluurčovat vládní politiku druhá.
Ve sněmovně plné mužů se seznámit nechtěla
Poslanecká sněmovna zvenčí vypadá jako prostředí, kde partnera potkat lze — a nezájem to skutečně nebyl. Jenže co je v domě, není pro mě: vztah s někým z politiky ani s někým z médií, tedy z okruhu lidí kolem stejného prostředí, nepřicházel v úvahu.
K tomu se přidal problém, který zná každá veřejně známá tvář. Spoustu zájemců zajímala tvář z billboardu a možnost chodit s celebritou, ne člověk za ní. Partnera nakonec našla přes online seznamku — a šlo o někoho, koho by v běžném životě nikdy nepotkala: špičkového pojistného matematika z pojišťovny. Dva světy, které se běžně nekříží.
Dohazování, které v Česku nikdo nenabízel
Profesionální matchmaking — tedy dohazování na zakázku s předvýběrem, ověřenými protějšky a maximální diskrétností — je na Západě zavedená služba. Během života v Paříži byla naprosto běžnou součástí trhu. Když si ji ještě jako poslankyně chtěla koupit v Česku, zjistila, že tady nic takového neexistuje: nikdo nedělá předvýběr, nikdo nikoho nepředstavuje, nikdo negarantuje diskrétnost.
Okolí se myšlence smálo. Malý trh, ekonomicky nevyzrálá země, takový typ služby tu podle všech nemohl fungovat. Jediný, kdo nápad od začátku podpořil, byl budoucí manžel. Zafinancoval rozjezd a první rok jí umožnil nepracovat, aby se mohla věnovat výhradně budování služby — tedy luxus času na to postavit obor od nuly.
Algoritmus, který páruje podle šesti hodnot
Předvýběr stojí na algoritmu, který vyvinul matematik s doktorátem a vystudovanou ekonomií. Páruje podle šesti základních hodnot: očekávání od budoucnosti, nastavení, míra aktivity a podobně. K nim se přidávají tvrdá kritéria — rodinný stav, vzdělání, sociální status a v některých věkových kategoriích ta úplně nejzásadnější otázka, jestli člověk chce dítě, nechce dítě, nebo je ochoten akceptovat dítě u partnera.
Roli hraje i představa o podobě soužití. Ve vyšších věkových kategoriích už řada lidí po společné domácnosti netouží: hledají spíš parťáka na cestování nebo na sport a chtějí se vídat. Algoritmus udělá první síto, samotné seznámení pak zůstává na koučích.
Klienti od třiceti do pětasedmdesáti — a kdo to má nejtěžší
Klientela sahá od třiceti do pětasedmdesáti let, žádná úzká věková škatulka to není. Nejsilnější jsou dvě skupiny. První tvoří lidé mezi pětatřiceti a čtyřiceti, pro které je založení rodiny prioritou. Druhá jde takzvaně do druhého kola: po pětačtyřicítce či padesátce, s vážným vztahem za sebou, budují vztah nový — u mužů často i plnohodnotnou novou rodinu.
Každý klient má vlastního seznamovacího kouče a agentura ho zná osobně, takže ambicí nejsou desetitisíce jmen, ale řádově vysoké stovky. Individuální služba také něco stojí — je to obdoba headhuntingu, jen místo špičkového zaměstnance se hledá protějšek. Tomu odpovídá i profil klientů: devadesát procent má vysokou školu a relativně vysoký sociální status.
Nejsložitěji se partner hledá dvěma kategoriím: mužům do třiceti let a ženám nad padesát. Padesátnice jsou dnes ve výborné kondici, pečují o sebe a mají co nabídnout — jenže muži jejich věku ve většině případů ženu svého věku nehledají.
Čtyři muži na jednu ženu: aplikace jako fast food love
Za potížemi mladých mužů stojí především proměna trendů. Seznamování se přesunulo do online prostředí — na sociální sítě a hlavně do aplikací typu Tinder či Bumble, které kladou extrémní důraz na povrchní výběr. Ideální protějšek se naklikává jako fast food love.
Jenže v kategorii do třiceti let na těchto aplikacích připadají až čtyři muži na jednu ženu. Mladí muži tam reálnou šanci nemají a nepoměr se přetavuje ve frustraci. Přidává se k tomu ztráta běžných sociálních dovedností: schopnost si s někým povídat, oslovit ho na ulici nebo ho zaujmout v reálném světě se bez tréninku vytrácí. Čím méně příležitostí, tím menší dovednost — a tím menší představa, jak ženu vlastně zaujmout.
Ztracená generace: méně zkušeností, víc frustrace
Nedostatek příležitostí se promítá i do intimního života. Ve Spojených státech je v kategorii do třiceti let podíl mužů bez sexuální zkušenosti výrazně vyšší než u žen a mechanismus je jednoduchý: ženy dospívají dřív a i v Česku běžně randí se staršími muži, kterým už imponuje vybudovaná kariéra. To mladí muži z podstaty splnit nemohou.
Česká data jdou stejným směrem. Analýza seznamovacího potenciálu, kterou od roku 2017 vyplnilo přes deset tisíc lidí, ukazuje meziroční nárůst počtu mužů bez sexuální zkušenosti. A nejde jen o ně: i u mužů, kteří nějakou zkušenost mají, klesá průměrný počet partnerek — místo dvou často jen jedna — a zkracuje se délka vztahů.
Důsledkem je frustrace a růst manosféry i takzvaného incelství, tedy nedobrovolného života v celibátu. Britská analýza Lost Boys popisuje celou generaci mladých mužů, kterým se nedaří: mají nižší vzdělání než ženy a propadají se napříč oblastmi od školy po zaměstnání. Debata o radikalizaci osamělých mladých mužů se naplno otevřela i v Česku po útoku na pražské filozofické fakultě. Znalecké posudky u pachatele popsaly sociální izolaci, pocity křivdy a neschopnost navazovat vztahy; přímé napojení na incelskou subkulturu ale vyšetřování nepotvrdilo.
Mama hotely: každý pátý mladý muž do pětatřiceti žije u rodičů
Druhý kořen problému je doma. Z dat vyplývá, že pětina mladých mužů do pětatřiceti let, tedy každý pátý, žije u svých rodičů. Těžko se seriózně seznamovat z dětského pokoje.
Ilustrace z praxe: klientka vypráví, že její osmadvacetiletý syn s dokončenou vysokou školou bydlí u ní, její předchozí partner to kritizoval — a ona se s ním kvůli tomu rozešla. Logika zněla, že když má velký dům, nemá se syn kam a proč stěhovat a utrácet peníze.
Výsledkem je generace nesamostatných kluků. Tolerují se věci, které by se tolerovat neměly, ve snaze ulehčit dětem život; chybí motivace projít si krizovými situacemi. Ženy, které mají v pětadvaceti po vysoké škole nastartovanou kariéru a chtějí cestovat a poznávat, pak muže bydlícího u maminky jako partnera nevidí. On je z toho frustrovaný, ona hledá jinde.
Chybějící mužský vzor a otázka, kdy pustit dítě z domu
Britská analýza ukazuje ještě jednu souvislost: velká část těchto mladých mužů vyrostla v neúplných rodinách bez mužského vzoru. Chyběl někdo, kdo ukáže, jaké to je být mužem, a chyběl i partnerský vzor toho, jak vztahy fungují. S tím souvisí i celosvětový nárůst mladých lidí — žen i mužů — kteří rodinu zakládat nechtějí: nikdy neviděli, jak vypadá fungující vztah, a rodičovství nevnímají jako přidanou hodnotu.
Že to není teorie od stolu, dokládá vlastní zkušenost matky čtyř synů: jedna část člověka by je nejraději pořád opečovávala, nepustila na strom a všechno za ně vyřešila. Přítomnost otce, který řekne, ať to nechá být a ať se to naučí — třeba když jde pětiletý syn zapalovat oheň — je proto k nezaplacení.
Univerzální věk, kdy má dítě odejít z domova, neexistuje; každé je jiné. V průběhu vysoké školy by se ale osamostatňovat mělo. Statistiky ukazují, že mladí lidé, kteří si musí sami vydělávat a poznají hodnotu peněz, jsou výrazně samostatnější a vyzrálejší. Naučí se, jaké to je vstávat do práce, když se jim nechce, něco pokazit nebo být součástí většího týmu. Po osmnáctých narozeninách má proto smysl chtít po dítěti příspěvek do společné domácnosti a motivovat ho k tomu, aby chtělo žít samo.
Závěr
Krize seznamování mladých mužů nestojí na jedné příčině. Skládá se z nepoměru na aplikacích, ztráty schopnosti oslovit někoho tváří v tvář, chybějícího mužského vzoru a přílišného pohodlí domova, ze kterého se nikdo nemá důvod stěhovat. Řešení nezačíná u lepší aplikace, ale u samostatnosti — protože žít v pětatřiceti u maminky opravdu není sexy a partnerku to nepřinese.
