Může být celý vesmír jen obrovský výpočet - realita zapsaná jako kód, který by šlo teoreticky přepsat jako videohru? Populárně-vědecká debata otevírá simulační teorii od jednoho neobvyklého pokusu s laserem až po kvantové počítače a končí u nejstarší otázky filozofie: máme vůbec svobodnou vůli?
Jistota, která nepřišla z kódu
Odrazovým můstkem celé debaty je experiment s běžným stavebním laserem značky DeWalt. Rozbor tohoto pokusu, který ve svém klipu předvedl Chase Hughes, nasbíral přes patnáct milionů zhlédnutí - laserové linie se prý chovají nepředvídatelně a lidé pod vlivem DMT údajně na zdi opakovaně spatří tentýž kód, aniž pro to existuje vysvětlení.
Přesvědčení, že žijeme v simulaci, ovšem na tomto kódu nestojí. Sám o sobě prý nic nedokazuje - což ostatně namítala i manželka objevitele, když experiment viděla. Zdrojem jistoty má být přímá osobní zkušenost, nikoli laser. Nejde tedy o důkaz, který by měl každý bez váhání přijmout.
V čase se lze pohybovat jen dopředu
Pokud je realita kód, dala by se v principu přepsat. Neznamená to ovšem, že lze cestovat časem tak, jak si to běžně představujeme. Výpočet se vždy odvíjí jen jedním směrem - dopředu. Jakmile je něco jednou plně spočítáno a vykresleno, nelze to už odpočítat zpět.
I to, co vypadá jako pohyb vzad, je ve skutečnosti další krok vpřed v logické mapě událostí. Roli hraje takzvaná výpočetní neredukovatelnost: některé procesy nelze zkrátit ani přeskočit, jediný způsob, jak se k výsledku dostat, je spočítat je celé krok za krokem. Einsteinova relativita sice cesty časem za jistých podmínek nevylučuje, návrat do vlastní minulé větve času je ale vyloučený - ta už byla vykonána.
Rozhodovací strom a paralelní světy
Výpočet reality se větví jako rozhodovací strom: z každého uzlu vede několik logických možností a každá z nich se dál dělí na další. Tyto větve odpovídají takzvaným světočarám neboli paralelním světům - souběžným verzím skutečnosti.
Vrátit se do vlastní minulosti nelze, protože ta už proběhla. Možný je nanejvýš boční skok do světa, který je s tím naším na stejné úrovni, jen se vyvíjel o něco pomaleji. Nepotkali byste v něm ovšem tytéž lidi jako kdysi - byly by to bytosti z jiného světa, jen zdánlivě totožné.
Tři druhy času ve fyzice
Otázku času komplikuje fakt, že fyzika rozlišuje několik jeho druhů. Vedle vnímaného, psychologického času tu je čas fyzikální - prostý počet výpočetních kroků, které vesmír od svého počátku v daném bodě udělal - a čas chronologický, měřený technologií. Právě jejich prolínání dělá z cestování časem tak spletitou otázku.
Rozdíl mezi cestami ilustruje setkání ve večerce: náhodné potkání dávného známého může nastartovat kariéru a během pěti let z vás udělat milionáře. Kdybyste ten den šli jinou ulicí, tatáž pětiletka by mohla skončit smůlou. Jde o odlišné události ve stejné kaskádě času.
Fyzikální čas se přitom nezmění - plyne v dané oblasti prostoru stále stejným tempem. Ve vesmíru neexistují jedny hodiny platné pro celek: počet sekund uplynulých od počátku vesmíru je pro různé oblasti prostoru různý. Čas v galaxii Andromeda je doslova jiný čas. Přesně o tom je relativita.
Existují všechny možné verze reality
Ke štěpení reality nedochází jen u velkých životních rozhodnutí. Podle tohoto pohledu ji rozděluje každé jednotlivé zažehnutí neuronu - tedy biliony událostí každou vteřinu, včetně těch, které si vůbec neuvědomujeme. A všechny takto vzniklé verze reality skutečně existují, spočítané naráz. Vy se nacházíte právě na jedné z nich.
Ilustruje to i prostá volba, zda položit doplňující otázku: položení otázky vás převede do jedné reality, její vynechání do jiné. Obě varianty ovšem už byly spočítány - ať se rozhodnete jakkoli.
Oprava chyb: realitu lze do jisté míry korigovat
Situaci ovšem mění schopnost, kterou fyzika nazývá error correction - oprava chyb. Zdá se, že jde o výjimečnou vlastnost vědomých bytostí: i když se vydáme jednou cestou, dokážeme se do jisté míry korigovat a zamířit zpět blíž ke světu, ve kterém jsme mohli skončit.
Světočáry se proto nemusí jen rozdělovat - mohou se i znovu spojovat. Rozhovor, který se doplňující otázkou stočil jinam, lze vědomě navést zpět k původnímu tématu a skončit zhruba tam, kam měl původně mířit.
Svobodná vůle a pozorovatel
Tím se debata dostává k nejhlubší otázce, která trápí nejvíc lidí - ke svobodné vůli. Odpověď zní: nemáme ji. Máme ale její vjem, a ten určuje, jak nám svět bude připadat. Lidé nacházejí útěchu v představě, že jsou pány své reality; věci se však stejně stanou tak, jak se stát mají, a nikdo dopředu neví, kterou z variant sebe sama je.
Ve fyzice se vede debata o tom, jaké by bylo být oním pozorovatelem - tím, co počítá všechny cesty najednou. Tím ovšem nejsme my; jsme jen úlomky té entity, ať už si ji kdokoli představuje jako Boha nebo cokoli jiného. Jednotlivé bytosti neprožívají světočáry v jejich celku - pohybujeme se vždy jen jednou z nich a společně naplňujeme veškerou možnou zkušenost.
Kvantové počítače jako důkaz paralelních světů
Že nejde o okrajovou fantazii, má dokládat fungování kvantových počítačů. Podle fyzika Davida Deutsche - autora rovnic, díky nimž lze kvantové počítače vůbec sestrojit - je jediným vysvětlením jejich schopností to, že paralelní světy skutečně existují.
Kvantový počítač totiž podle tohoto výkladu provádí obří výpočet tak, že si doslova vypůjčuje výpočetní výkon od sousedních paralelních světů. Tytéž stroje s týmiž vědci napříč světy počítají současně a pomocí speciálních rovnic určují, kde se na mapě těchto světů nacházejí. Právě tento příčný výpočet napříč realitami umožňuje provést enormní kalkulaci v jediném okamžiku. Pro řadu fyziků to není bláznivá myšlenka, ale poměrně dobře zavedená úvaha.
Závěr
Od podivného chování laseru se debata dostává až k tvrzení, že realita je výpočet, čas jde vždy jen dopředu a existují nesčetné paralelní verze světa, mezi nimiž se svobodně rozhodnout nemůžeme - jen je prožíváme. Ať už podobné úvahy bereme jako fyziku, filozofii, nebo něco mezi tím, jejich přitažlivost tkví v tom, že se opírají o reálné koncepty od relativity po kvantové počítače. Důkaz simulace to není, ale otázek klade dost.
