Terénní bugina bez sedaček a bez ochranného rámu stojí na poli a čeká na povel. Jmenuje se Ultra, staví ji americká firma Overland AI a její spoluzakladatel a ředitel Byron Boots ji ukazuje přímo v terénu — od senzorů na přídi až po ovladač, kterým se stroj posílá na druhý konec pole.
Ultra: přestavěná bugina, která se dívá na všechny strany
Základ vozidla je sériový: motor, převodovka i podvozek pocházejí z terénní buginy Polaris, tedy z běžně prodávaného stroje se dvěma sedadly vedle sebe a s motorem kolem 115 koní. Overland AI z něj vymontuje sedačky, sundá ochranný rám a zbytek přestaví na autonomní plošinu s dlouhozdvihovým odpružením a velkými koly.
Vpředu jsou tři stereoskopické kamery a lidar — dálkoměrný senzor, který pomocí laserových paprsků měří vzdálenost k okolním předmětům a skládá z nich prostorový obraz terénu. Stejná sestava je i vzadu, takže vozidlo vidí kolem sebe v plném kruhu. Na vozidle leží nosná paluba s řadou úchytů, pod ní se skrývá výpočetní technika, baterie a alternátor. Vzadu sedí komunikační vybavení včetně satelitního spojení a taktické sítě.
Náklad až kolem 450 kilogramů: od vysílače po kulomet
Paluba unese zhruba tisíc liber, tedy asi 450 kilogramů. Vozidlo se dá vystrojit jako komunikační uzel, nést prostředky elektronického boje nebo dálkově ovládanou zbraňovou stanici s kulometem.
Autonomní vrstva přitom řídí jen pohyb. Operátor zadá, kam má stroj dojet a jak se má natočit, o zbytek cesty se vozidlo postará samo. Použití nákladu jde jinou cestou — přes komunikační síť a s člověkem v rozhodovací smyčce. Právě tohle rozdělení má podle Overland AI násobit sílu jednotky: jeden voják nemusí každý stroj ručně protahovat terénem, jen mu určí cíl.
Rozhraní jako ve strategické hře
Přirovnání ke starým počítačovým hrám zazní hned na začátku a Boots ho bere doslova. Cílem je rozhraní, ve kterém jediný operátor označí skupinu strojů, pošle je na určená místa a spustí, co mají na palubě — přesně jako se ve strategiích typu Warcraft nebo Starcraft velí jednotkám. Ve výhledu firmy jde o stovky prostředků pod rukama jednoho člověka.
Od jednoho vozidla k roji a ke společnému obrazu bojiště
Zatím se pracuje s jedním vozidlem — dostane souřadnici a dojede k ní. Tahle část už podle Bootse funguje spolehlivě. Následuje koordinace, kdy se několik strojů domluví na společném úkolu, a nad ní pak takzvaná autonomie mise — vozidla si mezi sebou rozdělí role, seřadí se do sestav a splní zadání bez toho, aby je někdo vedl krok za krokem. Autonomie samotné platformy, tedy schopnost vidět terén a projet ho, je jen spodní patro téhle stavby.
Otevřená zůstává otázka, jestli budou pozemní bezosádkové stroje, bezpilotní čluny, ponorky a drony od různých výrobců běžet pod jedním systémem. Armáda na propojení pracuje, výsledek nejspíš skončí někde uprostřed: jeden systém, ve kterém velitel vidí všechny prostředky najednou, a vedle něj dílčí systémy, přes které vojáci ovládají jen část z nich. Podmínkou zůstává, že vše musí být propojené a poskytovat jednotný přehled o tom, co je v poli.
Řízení na dálku: dívat se na obrazovku, ne na vozidlo
Horní část ovládacího rozhraní ukazuje polohu vozidla na satelitní mapě, spodní obraz z přední kamery a vedle něj to, co ze scény vyčetla umělá inteligence. Purpurově zbarvené plochy znamenají místa, kam stroj nemá vjet.
Ovládání na dálku má vlastní úskalí. Řidič nesedí ve vozidle, takže mu chybí pocit z jízdy — nevnímá náklony, prokluz ani setrvačnost a musí se spoléhat jen na obraz ze senzorů. Stojí-li stroj pár metrů před obsluhou, je pokušení sledovat ho místo obrazovky velké. Spojení není vázané na dohled: stejným způsobem se dá stroj řídit z tisíců kilometrů daleko. Bezpečnější variantou ale zůstává přepnout do autonomního režimu a jen zadat cíl — vozidlo si cestu najde samo a bez nárazů.
Jak stroj pozná člověka od stromu
Rozpoznávání okolí stojí na dvou vrstvách. První je průjezdnost terénu: kudy se dá jet a kudy ne. Druhá je významové čtení scény, tedy schopnost určit, že tenhle tvar je člověk a tamten automobil, a spočítat, kde se vůči vozidlu nacházejí. Nejde o měření tělesné teploty ani o žádný exotický senzor — stroj pracuje s obrazem z kamery a se siluetou.
Nad tím běží bezpečnostní logika, která vozidlo zpomalí a zastaví, jakmile se přiblíží k člověku nebo k jinému vozidlu. Při ukázkové plně autonomní jízdě si stroj všiml člověka ukrytého v hustém porostu mezi stromy a zpomalil kvůli němu sám. Vozidlo přitom průběžně sleduje polohu všech lidí i strojů kolem sebe a podle toho volí trasu. Bezpečnostní zastavení se dá vypnout — v ostrém nasazení by stroj brzdící před každou postavou stěží obstál.
Závěr
Ukázka trvala pár minut a vozidlo při ní objelo kus pole. Podstatné ale není, jak rychle Ultra jezdí, nýbrž kdo ji ovládá a jak. Přestavěná civilní bugina se senzory kolem dokola posouvá pozemní vojenskou techniku tam, kde už jsou drony: k obsluze, která nesedí uvnitř, a k rozhraní, v němž se strojům zadávají cíle místo příkazů k jízdě.
