Prvomájový komentář vrací do oběhu archivní studentský dokument natočený v roce 1990 ve vokovickém areálu někdejší Vysoké školy politické KSČ — necelý půlrok po listopadu 1989. Tehdy se tam sešli komunistickí důchodci a věrní straníci, aby oslavili 1. máj po svém, a mladý filmař je natáčel s notnou dávkou ironického pohledu seshora. Po více než třiceti letech ten samý materiál znovu přehrává — a vidí v něm něco docela jiného.
Zvrácené ideologie jen převlékají kabáty
Komunismus jako státní ideologie a zřízení byl v roce 1990 z pohledu tehdejšího mladého dokumentaristy hotová věc — odsouzená k zániku, neúčinná, překonaná. Tehdy se tomu přišel vysmívat. Dnes tuto pozici reviduje. Říká, že zvrácené ideologie prostě neodumírají — žijí dál v konkrétních lidech a v určitém vzorci uvažování, které k životu potřebuje viníka a rozdělení společnosti na dvě skupiny: ty správné a ty špatné. Komunismus byl jen jedním historickým výskytem tohoto vzorce.
Padesát let autoritářského falešného socialismu podle tohoto čtení není anomálií vybočující z lidských dějin, ale projevem sklonu, který je v různé intenzitě zakódován v každém z nás. Vědomí tohoto sklonu — a ochota s ním vnitřně bojovat — je tím, co odlišuje otevřenou mysl od uzavřené. Přesně o to podle komentáře jde, když se v různých dobách a různých politických táborech znovu a znovu opakuje stejný mechanismus: definuj nepřítele, pojmenuj ho, odsuň ho na okraj.
Svědomitost ve vztahu k Západu zaznívá s osobní vahou: ze začátku byl komentátor pro evropskou integraci a pro otevření se po roce 1989 směrem k demokratickému Západu, ke kterému vzhlíželi. Faktem ale je, říká, že ono se to změnilo — a dnes s hrůzou hledí na to, v co se tyto společnosti proměnily. Místo svobody myšlení v nich vidí nový ideologický tlak proudící ze Západu, oblečený do civilního jazyka demokracie a hodnot.
Vokovice, 1. máj 1990 — tváře lidí, kteří zůstali věrni
Druhá polovina videa přehrává samotný archivní dokument. Studentská kamera obchází účastníky prvomájové slavnosti KSČ — strany, která se v červnových volbách 1990 umístila se ziskem okolo 13 % a jejíž věrní se tu ten den ještě sešli v plné síle. Moderní reformovaná levicová strana, jak se tehdy sama označovala, slavila svátek práce v areálu, kde kdysi sídlila stranická Vysoká škola politická.
Otázky jsou nepříjemné: proč jste přišli, co od strany čekáte, jakou šanci jí dáváte ve volbách? Odpovědi jsou různé. Část účastníků tvrdí, že přišla ze svobodné vůle, protože žádná strana neudělala tolik dobrého jako KSČ — a odkazuje na Vatikán, na Jana Husa, na to, že chyby dělali i jiní. Jiní se brání, že ne všechno lze házet na řadové členy: ať si vedoucí funkcionáři odpovídají sami za sebe. Ozývá se hrdost na poctivou práci, na vlasteneckou výchovu a na vzpomínky, kdy byl prezident jako dědeček. Jedna starší žena přiznává, že teď teprve „uvolnila" — celý život žila s mindráky, nemohla říct nahlas, co si myslí.
Vedle toho se průběžně vyostřuje spor o pravidla rozhovoru samotného. Studenti jsou označováni za provokatéry s tendečními otázkami. Jeden z diskutujících se ptá, jaké kádrové hodnocení měl natáčející student na filmové fakultě — tam se přece dostávali jen synové stranických prominentů. Jiný zpochybňuje právo mladých mluvit o věcech, které sami nezažili. V záběrech se opakuje jedna situace: někdo začne větu, druhý ho přeruší, třetí se snaží dostat alespoň jednu větu do záznamu.
Komentář vložený do záběrů napsaný tehdy — čtený moderátorem — říká: komunismus vždy s oblibou vrážel klíny mezi jednotlivé vrstvy ve společnosti podle hesla rozděl a panuj. Tito lidé nejsou hnáni zlou vůlí — jsou to lidé podvedení, kteří nemohou v tuto chvíli prohlédnout velký a tragický švindl 20. století.
Po třiceti letech: totéž, jen v jiném kabátu
Po přehrání dokumentu zaznívá komentář přítomnosti. Prezidentem byl v té době Václav Havel, volby proběhly za měsíc — 8. a 9. června 1990 — a zvítězilo s drtivým náskokem Občanské forum v Česku a Veřejnost proti násilí na Slovensku. Komunisté zůstali u 13 %. Tehdy to vypadalo jako definitivní konec.
Dnes to tak nevypadá — ne proto, že by se KSČ vrátila, ale proto, že mechanismus rozdělování společnosti na lepší a horší kategorie se vrátil jinudy. Formulace tehdejšího studentského komentáře o „vražení klínů" a „rozděl a panuj" dostává nový kontext: není to výhradně komunistický nástroj, říká se tu výslovně. Jako příklad zazní výrok, jímž plukovník Foltýn — tehdy vládní koordinátor strategické komunikace — označil část veřejnosti za svině. Kdo si takový výrok mohl dovolit za komunismu, a kdo si ho dovolí teď, a pod jakou záštitou — to je podle komentáře klíčová otázka.
Záminkami k tomuto rozdělování byly v nedávných letech covid a Ukrajina. V případě Ukrajiny se pak komentář přesouvá k tvrzení, že za českou angažovaností nestojí ochrana národních zájmů, ale vazby na zbrojní průmysl a ekonomické zájmy těch, kdo investovali do politické kariéry současného prezidenta. Tyto části jsou prezentovány výslovně jako autorský názor a interpretace, nikoli jako ověřená fakta.
Závěr: otevřené hledí jako jediná obrana
Závěrečná pasáž mění tón. Od politické analýzy se přechází k osobní výzvě: pokud zvrácené ideologie skutečně přežívají v každém z nás jako zárodek, pak jediná dostupná obrana je vnitřní — ochota rozpoznat sám u sebe, kdy začínám druhého škatulkovat jen proto, že myslí jinak. Komunistické důchodce z roku 1990 komentář nakonec čte s pochopením, ba soucitem: byli to podvedení lidé, kteří se stydí a nechtějí přiznat porážku. Mnohem menší pochopení zaznívá pro ty, kdo rozdělují společnost vědomě a účelově — za podmínek, které se tváří jako svobodné a demokratické.
Video uzavírá pohled na rozkvetlé stromy — snad meruňky nebo broskve, natáčející přiznává, že není sadař. Příroda se obnovuje sama a člověk také, pokud se tomu nebrání. To je poselství, s nímž je komentář odeslán do světa prvního máje 2026.
