Investor Jeremy Grantham, který spoluzaložil firmu GMO a v jejím vrcholu spravoval 165 miliard dolarů cizích peněz, je přesvědčen, že americký akciový trh je v největší investiční bublině v dějinách. Šedesát let se živí pozorováním cyklů a tvrdí, že po každé velké bublině přicházejí roky tvrdých časů. V rozhovoru radí, co teď udělat s úsporami, proč se nedat strhnout nadšením kolem AI, čemu se vyhnout v investicích a proč považuje za vážnější hrozbu než krach trhů něco jiného — kolaps plodnosti, sociálního kontraktu a důvěry v instituce.
Největší investiční bublina v dějinách se točí kolem umělé inteligence
Velké bubliny vznikají vždy kolem nejdůležitějších myšlenek, ne kolem podvodů. Železnice opravdu změnily svět, internet také — a přesto na obojím lidé v krátké době ztratili obrovské peníze, protože do nich nainvestovali víc, než vydržely jejich akcie. Amazon během dot-com bubliny v roce 1999 vyrostl šestinásobně až sedminásobně. V následném krachu spadl o 92 procent. Teprve z trosek vyrostl jako vládce maloobchodu.
Umělá inteligence patří ke stejné kategorii — nápad, který skutečně promění svět. Právě proto se kolem ní točí největší investiční bublina v americké historii. Indikátory čisté euforie jsou všude, od ocenění kosmických a satelitních firem až po cenovou hladinu velkých technologických akcií. Píky takových bublin se obvykle nepoznají den předem, ale data ukazují, že současný stav je s historickou typologií „peaku" plně kompatibilní.
Pád akcií o 70 procent není nic neobvyklého. Lekce z Japonska
Když bublina splaskne, nejvíc ztratí ti, kdo nejvíc vydělali během růstu. Akcie s nejvýraznějším zhodnocením v posledních letech, především velcí tahouni z umělé inteligence, by historicky mohly klesnout o 70 procent. Není to extrém — index Nasdaq po splasknutí dot-com bubliny v roce 2000 ztratil 82 procent. Krize Nifty Fifty v roce 1972 srazila kurzy o 65 procent po očištění o inflaci a způsobila nejhorší recesi od Velké hospodářské krize.
Nejhrubší dokumentaci nabízí Japonsko. V roce 1989 dosáhl Nikkei poměru ceny k zisku 65 — to je dvakrát víc, než kam vystoupal americký trh během dot-com bubliny. Po vrcholu klesal dvacet let. Hovoří se o „ztracené dekádě", ale realita je o desetiletí horší. Skutečnou návratnost ze srovnatelné cenové úrovně získali japonští investoři až po pětatřiceti letech. Nic v ekonomice neříká, že obří korekce musí proběhnout v čase, jaký investorům vyhovuje.
Diverzifikace, dluhopisy a hotovost: jak se připravit, když nikdo nevaruje
Pravidlo číslo jedna zní vždy stejně: být diverzifikovaný. To znamená držet dluhopisy, něco hotovosti, případně malou pozici v drahých kovech. Dluhopis je jednoduše půjčka — investor poskytuje peníze státu nebo korporaci a dostává předem domluvený úrok. Americký desetiletý vládní bond v rozhovoru zmiňuje výnos 4,46 procenta ročně, podnikový bond Applu zhruba 4,7 procenta. Pro běžného střadatele to znamená měřitelný pasivní výnos s předpověditelným chováním.
Klíčový problém je, že tento druh rad se z velkých investičních firem nedozvíte. Velké banky a investiční domy varovat před přehřátým trhem nikdy nebudou — bylo by to katastrofální pro jejich byznys. Od roku 1929 Goldman Sachs ani jiná podobná firma klientovi nikdy neřekla „odejdi z trhu, je přepálený". Klient by jí odešel a poplatky by přestaly přicházet. Kdo bojuje s bublinou, ztrácí klienty. Drobný investor je tedy odkázán sám na sebe a na vlastní data.
Pryč z amerických akcií — slušnější ocenění je všude jinde
Hlavní praktické doporučení pro běžného investora se vejde do jedné věty: pokud chcete akcie, držte je mimo Spojené státy. Důvod je prostý — americký trh je drasticky dražší než zbytek světa, a od začátku minulého roku už začaly emerging markets americký index výrazně předbíhat. Rozumnou volbou jsou široké indexy „světa bez USA" nebo indexy rozvíjejících se trhů. Pokrývají evropské země, Japonsko, Kanadu, Austrálii i emerging markets.
Argument není jen tržně-cenový. Od roku 2000 do roku 2010 nepřinesl americký trh investorovi po deseti letech vůbec nic — vyšel z dekády s méně penězi, než vstoupil. A dnešní cenová hladina je vyšší než tehdy. Realistický odhad je proto takový, že americké akcie nemusí být v rozumné kondici v horizontu pěti ani deseti let. Konkrétní složení portfolia: zhruba 60 procent do širokých neamerických indexů, 5 až 10 procent do drahých kovů, případně malá pozice v nemovitostech, zbytek do dluhopisů.
Magnificent 7, SpaceX a klasické znaky vrcholu bubliny
Sedm dominantních technologických firem — Alphabet, Nvidia, Tesla, Microsoft, Meta, Apple a Amazon — má společné, že každá si v posledním cyklu vybudovala téměř monopol ve své oblasti. Tesla v elektromobilech, Apple ve smartphonech, Microsoft v PC softwaru, Google ve vyhledávání, Meta v sociálních sítích, Nvidia v čipech. Pohled dopředu však ukazuje úplně jinou krajinu: všech sedm se chystá bojovat o stejný trh — umělou inteligenci.
Pumpují do něj rekordní kapitálové výdaje, předhánějí se ve velikosti investic (jedna firma deklaruje 200 miliard dolarů ročně, druhá 105, třetí dál) a začínají si na to půjčovat. Sedm hráčů v jednom ringu znamená podle Granthama jednoho vítěze a šest poražených. Sedm pohodlných oddělených monopolů se mění v sedm ostře loktujících konkurentů, kteří jsou na sebe ochotni jít až do krve.
Příklad extrémní expozice nabízí SpaceX. Devadesát procent své „teoretické hodnoty" odvozuje od AI a budoucích aplikací typu datová centra v kosmu nebo těžba asteroidů. Definuje si jako adresovatelný trh čtvrtinu globálního HDP. Jde o učebnicový popis vrcholu bubliny — kombinace gigantického ocenění, mlhavé budoucí monetizace a narativu, který se opírá o víru ve vlastní mimořádnost. Z hlediska bezpečnosti civilizace by bylo lepší, kdyby firma s takovými cíli neuspěla: úspěch by znamenal satelity vysílající energii pro masivní rozmístění čipů, robotů a téměř neomezenou poptávku po energii, na což lidstvo není připraveno.
Kryptoměny: spekulační nástroj, ne investice
Kryptoměny v doporučovaném portfoliu nejsou — a nemají v něm co dělat. Z investorského hlediska nesplňují roli uchovatele hodnoty, protože jejich cena lítá nahoru a dolů bez ekonomického opodstatnění. Nejsou ani používané jako platidlo — běžně se s nimi v obchodě nedá platit. Funkci, kterou plní mimořádně dobře, je spekulace a anonymní převody peněz, kterým daný systém umožňuje uniknout z dohledu.
V dlouhém horizontu Bitcoin podle Granthamova odhadu skončí na nule. Ne příští rok, ne za pět let — ale v dostatečně dlouhém čase, jako jde nakonec na nulu cokoli, co nemá ekonomické krytí.
Nerovnost na úrovni Gilded Age. Jak končí, ukazuje historie
Hlavní strukturální problém západních ekonomik není sám trh, ale nerovnost. Od poloviny 70. let šel veškerý reálný růst bohatství do horních deseti procent, a značná část z toho do horní setiny procenta. Před tím, od roku 1935 do roku 1975, ekonomika rostla zhruba o 3,5 procenta ročně — a chudší čtvrtina populace bohatla o něco rychleji než průměr, bohatší pomaleji. Všichni byli spokojení.
Dnes USA stojí Giniho koeficientem na úrovni, kterou si dřív spojovaly s Brazílií a Mexikem. Bohatství vrcholného jednoho procenta amerických domácností narostlo mezi rokem 1989 a polovinou 20. let víc než devětsetkrát rychleji než bohatství domácnosti ve spodních dvaceti procentech. Padesátý percentil — průměrný občan — není šťastný, a to je politicky výbušné.
Historie nabízí jen málo dobrých řešení. Posledně se obří nerovnost rozbila kombinací první světové války, Velké hospodářské krize a druhé světové války — válka přitom paradoxně srovnala společnost a posílila sociální kontrakt. Mírové reformy zpravidla extrémní nerovnost neuléčí. Schůdná cesta, kterou rozhovor doporučuje, je postupné zvyšování progresivity daní směrem k modelu let 1935–1975: bohatí by ročně získávali o půl procenta méně než průměr, chudí o půl procenta víc — během několika dekád by se distribuce uklidnila.
Demografický kolaps a toxiny v životním prostředí
Závažnější riziko než kterákoli tržní bublina může být postupný kolaps plodnosti. Studie Shanny Swanové a kolegů ukazují, že mediánový počet spermií u mužů klesl od 70. let 20. století zhruba na polovinu, a tempo poklesu se zrychluje — aktuálně 2,5 procenta ročně. Kdo umí počítat, vidí, že to není udržitelné. Před padesáti lety potřebovala lékařskou pomoc se zplozením potomka zanedbatelná část párů; podle WHO dnes pomoc potřebuje zhruba 17 procent mladých párů. Projekce naznačují, že za 20 až 25 let bude pomoc potřebovat průměrný pár.
Paralelně klesá biomasa létajícího hmyzu o 50 až 75 procent během posledních šedesáti let, a hmyz je podle ekologie základem pozemních ekosystémů. Hlavním podezřelým je toxické životní prostředí — endokrinní disruptory ve plastech, kosmetice, obalech potravin a v zemědělských pesticidech. EU zakázala přes 1 500 chemikálií v kosmetice, Kanada 550, USA pouze 12. Ve výsledku se rozdíl v délce života mezi Spojenými státy a Švédskem zvětšil ze dvou na šest let za poslední tři dekády a rozevírá se dál.
Praktická rada zní nečekaně jednoduše: u těhotných žen vynechat kosmetiku, ušetřené peníze utratit za biopotraviny — především za bobule, jablka, hrušky, broskve a špenát, které pesticidy absorbují do struktury plodu. Plod je vůči toxinům 100 až 1000 krát citlivější než dospělý organismus a poškození se přenáší nejméně do dvou generací. Detoxikace systému je intelektuálně snadná — stačí zakázat poškozující chemikálie. Politicky to snadné není, protože korporátní lobby má v USA i v EU enormní vliv.
Sociální kontrakt: kde se ještě dá žít a proč na tom záleží
Nejjasnější obraz toho, kde funguje sociální kontrakt, nabízí jednoduchý ukazatel — mateřská úmrtnost. V Norsku loni nezemřela při porodu jediná rodička. Ve Švédsku připadají dvě úmrtí na sto tisíc porodů, v Německu čtyři, v Británii pět. V Americe je to dvacet — a v afroamerické populaci čtyřiačtyřicet. Spojené státy jsou jediná bohatá země světa, jejíž průměrná délka života se za posledních patnáct let nezlepšila ani o den. Jsou o padesát procent horší v mateřské úmrtnosti než druhá nejhorší rozvinutá země.
Důvod je strukturální: nerovnost ve zdravotnictví je tak extrémní, že kdo nemá peníze, má vyšší riziko zemřít při porodu. K tomu se přidává rozpadlý smysl pro sousedství. Korporace, které kdysi cítily závazek vůči městu a regionu, ve kterém působí, se proměnily v chladnokrevné nadnárodní maximizéry zisku. Společenství slábne, a slabý sociální kontrakt znamená, že když se ocitnete v nouzi, záchranná síť funguje špatně.
Pro otázku „kde žít" z toho plyne praktická odpověď: Dánsko, Japonsko, Švédsko, Norsko, Německo, případně Francie. Velká Británie nese trochu americké nemoci, ale podstatně méně. V kategoriích, na kterých skutečně záleží — délka života, zdraví, sítě péče, míra vražd — jsou tyto země ve srovnání s USA jako den a noc. Spojené státy vyprodukují obrovské bohatství, ale to bohatství je extrémně koncentrované u úzké vrstvy a v průměru zakrývá, jak na tom je dolní polovina.
Závěr: dívat se na data, nikoli na rétoriku velkých domů
Sečteno: trhy jsou v bublině, kterou velké investiční firmy nikdy nepojmenují. Bránit se lze diverzifikací, neamerickými akciemi, dluhopisy a kapkou drahých kovů. Mladí lidé by se měli soustředit na praktické a vědecké dovednosti, dospělí na vlastní úspory a důsledné čtení dat. Pro civilizační stránku platí jiná pravidla: detoxikovat životní prostředí, posílit sociální kontrakt a přestat se vyhýbat tématům, která jsou nepříjemná — od demografického kolapsu po nerovnost. Bublina není těžké rozpoznat. Stačí se podívat na graf: rovina, himálajský vrchol, návrat. „Sehnat odvahu se na to podívat, udělat si vlastní závěr, dostat se z nejnebezpečnější části — a udělat to teď. Nečekejte na pomoc, žádná nepřijde."
